ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.100.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 100/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) J. Č. , bytem Ú., a b) V. Č., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému CPI BYTY, a. s., se sídlem Praha 1, Václavské nám. 1601/47, zastoupenému JUDr. Tomášem Rybářem, PhD., advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 1601/47, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 548/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. prosince 2010, č. j. 9 Co 8/2009-229, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 13 C 548/2006-179, určil, že výpověď z nájmu bytu, o velikosti 1+1, I. kategorie, v Ú. n. L. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ze dne 24. 11. 2006, doručená žalobcům dne 29. 11. 2006, je neplatná (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti žalovaného zaplatit státu – České republice na soudním poplatku 1.000,- Kč (výrok III.) a nahradit náklady ustanoveného zástupce ve výši 27.720,- Kč.
Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalovaný jako pronajímatel dal žalobcům (nájemcům předmětného bytu) dne 24. 11. 2006 výpověď z nájmu bytu dle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) z důvodu, že nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „úhrady za služby“) ve výši odpovídající nejméně trojnásobku nájemného a úhrad za služby (dále též jen „Výpověď“), že Výpověď obsahovala poučení o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti i závazek zajistit při vyklizení bytu přístřeší, že byla doručena žalobcům dne 29. 11. 2006, že žalobci ke dni dání Výpovědi dlužili na nájemném za část měsíce července 2006 a dále za září, říjen a listopad 2006 (že v předchozím období nebylo placeno řádně a včas celkem ve 23 případech), že dluh uhradili dne 30. 11. 2006, že k 19. 5. 2008 dlužili na poplatcích z prodlení částku 7.962,77 Kč a že v době rozhodování soudu již nedlužili ničeho, že předmětný byt byl žalobcům přenechán do užívání za účelem provedení oprav v listopadu 2002, že opravy financovali prostřednictvím půjčky a dále úvěru v celkové výši 70.000,- Kč, že v rozhodné době s nimi bydlela nezaměstnaná dcera s nezl. dítětem, že žalobkyně byla v době od 1. 12. 2005 do 11. 4. 2006 vedena v evidenci Úřadu práce v Ústí nad Labem a po dobu šesti měsíců pobírala podporu v nezaměstnanosti ve výši 3.504,- Kč, resp. 3.154,- Kč, že žalobce byl od 4. 12. 2006 zaměstnán jako dělník veřejně prospěšných prací s příjmem 8.700,- Kč měsíčně. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že Výpověď je neplatným právním úkonem, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přihlédl k tomu, že žalobci den po doručení Výpovědi dluh uhradili, ke dni rozhodování soudu zaplatili i poplatek z prodlení, že se nevyhýbali plnění svých povinností, že však měli finanční problémy s ohledem na své nízké příjmy a splácení úvěrů, jimiž financovali nezbytné opravy v bytě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 12. 2010, č. j. 9 Co 8/2009-229, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítl, a ve výroku III. tak, že žalovanému neuložil povinnost k zaplacení soudního poplatku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil, avšak na rozdíl od něj dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout. Konstatoval, že od 31. 3. 2006 se soud může na základě žaloby podané nájemcem ve smyslu §711 odst. 3 obč. zák. zabývat toliko platností Výpovědi (vzhledem k tomu, že se v takovém řízení pronajímatel nedomáhá ochrany svého práva, je vyloučeno, aby mu jeho výkon mohl být pro rozpor s dobrými mravy odepřen). Skutkové okolnosti, jež neplatnost založí, musí být dány v době, kdy byl neplatný právní úkon učiněn (tj. ke dni doručení Výpovědi). Konstatoval, že je rozhodné, zda nájemci ke dni doručení Výpovědi hrubě porušili své povinnosti; okolnost, zda uplatněný výpovědní důvod trval i v den doručení je významná toliko při posouzení věci z hlediska dobrých mravů (zda trval i v době rozhodování soudu je již nerozhodné). Dospěl k závěru, že v okamžiku doručení Výpovědi neexistovaly okolnosti, jež by zakládaly absolutní neplatnost právního úkonu (Výpovědi) pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobci v té době dlužili žalovanému částku 4.798,- Kč a poplatky z prodlení. Přihlédl i k tomu, že k opožděné platbě nájemného a úhrad za služby došlo nejméně ve 23 případech a nejednalo se tudíž o ojedinělý nedostatek. Uvedl, že žalobci na úkor žalovaného preferovali své jiné platební povinnosti (splácení půjček) a že zajištění potřeby bydlení řádným placením nájemného nevnímali dostatečně jako přednostní. Pro posouzení platnosti Výpovědi pak bylo nerozhodné, že v průběhu řízení se platební morálka žalobců zlepšila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že odvolací soud „vyslovil názor, kterým ve své podstatě vyloučil možnost posuzovat chování žalované (uplatnění) v intencích ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.“. Vytýkají mu, že vyšel z předpokladu, že existence tíživé sociální situace a její příčinná souvislost s neplacením nájemného nemůže být okolností, která může učinit jednání pronajímatele – uplatnění výpovědi – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, v jehož důsledku nebude takovému výkonu práva přiznána soudní ochrana. Jsou toho názoru, že pro posouzení, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, není na překážku skutečnost, že v okamžiku výpovědi neexistovaly okolnosti, jež by zakládaly absolutní neplatnost právního úkonu. K závěru odvolacího soudu, že hrubě porušili své povinnosti nájemců (k opožděným platbám za nájemné a služby spojené s užíváním bytu došlo celkem ve 23 případech) uvádějí, že platba byla přímo vázána na jejich příjem, že „současně šlo i o nedopatření v provádění úhrady technické povahy“ a že v obtížné situaci se ocitli zejména proto, že hradili úvěr, z něhož byl byt opraven, aby mohl být vůbec užíván (viz Dohoda o přenechání bytu k dočasnému užívání za účelem provedení oprav ze dne 6. 11. 2002 uzavřená mezi nimi a předchozím vlastníkem bytu). Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolateli namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Nejvyšší soud se proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že Výpověď je platným právním úkonem, neboť v rámci úvahy o její neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy dle §39 obč.zák. nelze zohlednit okolnosti nastalé po jejím doručení.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé nezpochybnili závěr, že Výpověď je jinak platným právním úkonem, který splňuje obecné i zvláštní náležitosti tohoto právního úkonu, dovolací soud z něj vychází.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák.) posuzuje soud podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy. Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněný pod č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže tedy odvolací soud nezohlednil, že po doručení Výpovědi došlo k zaplacení dluhu na nájemném a úhradách za služby a následně i k zaplacení poplatku z prodlení, je jeho rozhodnutí v tomto směru v souladu s judikaturou odvolacího soudu a je jeho právní posouzení věci správné. Nebyl-li vzniklý dluh vyrovnán před doručením Výpovědi, nelze na uvedenou neplatnost usoudit jen na základě nepříznivé finanční situace žalobců, byť by byla jakkoliv složitá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalobcům.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu