ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1016.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1016/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně DOG STAR s. r. o. , se sídlem v Praze - Vinohradech, Nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, IČ: 28202899, zastoupené Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 55/6, proti žalovaným 1/ Mgr. L. B. a 2/ I. B. , zastoupeným Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 1, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 219/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2011, č. j. 54 Co 121/2011-247, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám Mgr. Davida Nováka, advokáta se sídlem v Praze 2, Ladova 1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 14 C 219/2009-211, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat „byt č. 8, ve 3. podlaží v domě č. p. 401 v P., o výměře 74 m2 , sestávající ze tří pokojů kuchyně a předsíně, koupelny a WC“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 54 Co 121/2011-247, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku a jinak ho potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Byť dovolatelka v dovolání odkázala na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila též nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (dovolacími námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky doručení výpovědi z nájmu bytu žalované; v této souvislosti zejména tvrdila, že uvedenou výpověď žalovaná osobně převzala dne 12. ledna 2009 a že i kdyby tomu tak nebylo, dostala se do její dispoziční sféry v rámci řízení v této věci nejpozději dne 12. února 2010, kdy byla při jednání soudu prvního stupně přečtena k důkazu).
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (dovolací námitkou, že „nalézací soud ve věci připustil žalovaným k doplnění dokazování důkazní materiál /spis OS Praha 4, č j.: 20C 242/2007/, který vůbec s projednávanou věcí nesouvisel“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že výpověď z nájmu bytu nemohla vyvolat následky předpokládané ustanovením §710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť nebyla žalované doručena. Uvedený názor je však v souladu s dlouhodobě ustálenou soudní praxí, která dovodila, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. 9. vydání Komentáře občanského zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004 v nakladatelství C. H. Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008).
Dovolatelka – za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – rovněž namítla, že „ke dni vydání rozhodnutí ve věci samé v této věci, tj. ke dni 20. října 2010, nebyla ze strany žalované podána žádná žaloba na neplatnost výpovědi z nájmu bytu, když se jí tato výpověď nad rámec doručení ze dne 12. ledna 2009 dostala do sféry dispozice v rámci řízení v této věci, a to nejpozději dne 11. února 2010 …tím, že se žalovaná osobně dne 11. února 2010 zúčastnila nařízeného ústního jednání, dostala se tato výpověď do sféry její dispozice“. V již ustálené soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 78/2008. a z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009, uveřejněné pod C 8090 a C 8716 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) není pochyb o tom, že na rozdíl od právní úpravy obsažené v §711 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění účinném do 30. března 2006, může nyní pronajímatel – v případech zákonem stanovených – vypovědět nájem bytu, aniž by k tomu potřeboval přivolení soudu. Ukončení nájemního vztahu k bytu je tak v uvedených případech v dispozici jeho subjektů a ingerence soudu je omezena na rozhodování o případném návrhu nájemce na určení neplatnosti výpovědi. Okolnost, že pronajímatel může nyní podle §711 odst. 1 a 2 obč. zák. vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, však nic nemění na tom, že i nyní je výpověď svou povahou jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel (ten – a nikoli soud – ho také doručuje nájemci) a jehož obsahem je projev vůle pronajímatele směřující k zániku nájemního vztahu s nájemcem; tento právní úkon je adresován nájemci. Zatímco však dřívější soudní praxe připouštěla, aby výpověď pronajímatele byla pojata do textu písemného návrhu na zahájení řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nepřichází tato možnost u výpovědi dané podle §711 odst. 1 a 2 obč. zák. v úvahu. Je tomu tak právě proto, že k ukončení nájemního vztahu dochází u těchto výpovědních důvodů bez ingerence (přivolení) soudu, tj. aniž by byla podávána žaloba na přivolení k výpovědi, jejíž součástí by byl i hmotněprávní úkon pronajímatele (výpověď z nájmu bytu). Nelze také opomenout skutečnost, že zatímco podle právní úpravy účinné do 30. března 2006 nastávaly účinky výpovědi (zánik nájemního vztahu) až ve spojení s pravomocným soudním rozhodnutím, podle současné právní úpravy nastávají již jejím doručením nájemci a pokud nájemce po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi) byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli než domáhat se jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že výpověď žalobkyně z nájmu bytu se nedostala do dispoziční sféry žalované a že tudíž nemohla vyvolat následky předpokládané ustanovením §710 odst. 1 obč. zák., neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu