ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1042.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1042/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyň a) J. C. , a b) MUDr. B. F. , zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha, 28. října 1001/3, a c) A. F., proti žalovanému HOTEL AXA s.r.o. , se sídlem Praha 1, Na Poříčí 40, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 183/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2009, č. j. 28 Co 308/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č. j. 22 C 183/2007-115, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku budovu č.p. 1051 na pozemku p. č. 216 (dále též jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a pozemek p. č. 216 o výměře 1572 m2, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na LV č. 972 pro obec Praha a k.ú. Nové Město; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2009, č.j. 28 Co 308/2009-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť nájemní smlouva ze dne 30. 6. 1998 ve znění pozdějších dodatků č. 1 až 8, na základě které žalovaný užíval předmětný dům za účelem provozování hotelových, restauračních a dalších služeb s tím bezprostředně souvisejících, je absolutně neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu Úřadu městské části Praha 1 ve smyslu §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor ve znění platném do 2. 12. 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Vycházel přitom ze sdělení označeného úřadu ze dne 7. 2. 2007, že takový souhlas nebyl udělen, ani o něj nebylo žádáno. Ostatně sám žalovaný potvrdil, že takový souhlas nebyl dán. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který považoval za nadbytečný důkaz svědeckou výpovědí JUDr. M. k objasnění tehdejšího stanoviska pronajímatele; k novým důkazům navrženým žalovaným v odvolání (dopis společnosti Pilc Properte, s.r.o. /jež uzavírala výše uvedenou nájemní smlouvu za jednu z tehdejších spoluvlastnic/ ze dne 18. 8. 1997, který obsahuje žádost o předchozí souhlas Úřadu městské části Praha 1 a výslech jednatele uvedené společnosti JUDr. M. k okolnostem odeslání tohoto dopisu) pak nemohl přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz jím navržený v odvolání, aniž by to v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodnil. Namítá, že označený nový důkaz byl přípustný podle §205a písm. c) o.s.ř., neboť jím měla být zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku (sdělení Úřadu městské části Praha 1 ze dne 7. 2. 2007), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 818/2003. Uvádí, že tento důkaz mohl být stěžejní pro posouzení otázky, zda nedošlo k udělení souhlasu s pronájmem nebytových prostor tzv. fikcí podle §3 odst. 2 věty třetí zákona č. 116/1990 Sb. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že vůči žalovanému bylo na základě vyhlášky Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 9389/2009-A-2 ze dne 23. 12. 2009 zahájeno insolvenční řízení a že insolvenčním správcem byla ustanovena Ing. J. D., P. 10, R. 3242/3. Vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o vyklizení žalovaného z nemovitosti, jež nebyla v jeho majetku a kterou užíval bez právního důvodu, pokračoval v dovolacím řízení, aniž by jednal se jmenovanou správkyní.
Nejdříve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel výslovně neoznačil otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz jím navržený v odvolání, resp. že k němu nepřihlížel. K této námitce, jejímž prostřednictvím (jak ostatně sám uvádí) uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., však při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že řízení takovou vadou postiženo není, neboť jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod číslem 175/2003 (na který odkazoval rovněž dovolatel), o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde, má-li být pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Navíc sám dovolatel v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňoval skutečnost, že mu souhlas s nájmem ve smyslu ustanovení 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. udělen nebyl, pouze dovozoval, že se na něj vztahuje souhlas daný předchozímu nájemci.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyním (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měly právo vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu