ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.108.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 108/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce města Trutnov , se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, zastoupeného JUDr. Blankou Mourovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, proti žalovanému T. M. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Rusem, advokátem se sídlem v Trutnově, Havlíčkova 4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 132/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Co 265/2011-29, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.160,- Kč k rukám JUDr. Blanky Mourové, advokátky se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (odvolací soud) ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 265/2011-29, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (soud prvního stupně) ze dne 16. 3. 2011, č. j. 30 C 132/2010-14, jímž uložil žalovanému vyklidit do třiceti dnů od poskytnutí přístřeší „byt č. 1 o velikosti 2+1 v prvním nadzemním podlaží domu č.p. 26 v Jihoslovanské ulici v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.” (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do té doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatel sice výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyklizení z předmětného bytu není v rozporu s §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010) zabýval i otázkou, zda výkon práva žalobce není v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák.; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přihlédl k okolnostem na straně žalobce (vlastníka předmětného bytu), i žalovaného. Úvaha odvolacího soudu, zda vyklizení dovolatele je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Otázku, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, proto nelze považovat za otázku zásadního právního významu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalovaného tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. srpna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu