ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.118.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 118/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. J. P. , zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovaným 1/ Z. Š. , a 2/ D. A. , zastoupeným JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204, o zaplacení částky 351.115,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresní soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 229/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. července 2011, č. j. 13 Co 92/2011-450, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 8 C 229/2003-426, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 62.085,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zastavil řízení ohledně částky 74.480,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně částky 214.550,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV., V. a VI.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 13 Co 92/2011-450, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v zamítavém výroku III. a v nákladových výrocích IV., V. a VI.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalované prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřily.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v napadeném zamítavém výroku III. rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil; jeho prostřednictvím brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění vztahující se k nákladům, které žalobce vynaložil v souvislosti se stavebními úpravami a trvale instalovaným vybavením pronajatých „nebytových prostor v domě č. p. 23, na adrese K., V. ulice“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto směru ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Dovolatel rovněž namítl, že „soudy obou stupňů měly při výkladu smyslu a účelu citovaných pojmů vycházet zejména z vůle účastníků při koncipování nájemní smlouvy“ , že „to byl právě on, kdo uvedenou smlouvu sestavoval, když základním smyslem tohoto ujednání byla ochrana investic žalobcem učiněných v předmětném nebytovém prostoru“ , že „druhá smluvní strana při koncipování této smlouvy s daným ujednáním souhlasila a samozřejmě znala jeho smysl a účel“ a že „to, že veškeré uvedené vybavení a úpravy zůstanou v nebytovém prostoru po případném ukončení nájemní smlouvy pronajímatelům, bylo právě předvídáno zmíněným ustanovením nájemní smlouvy“ . K takto uplatněným dovolacím námitkám lze dodat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala vůle stran při uzavírání nájemní smlouvy, je proto rovněž otázkou skutkovou.
Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž uplatnil, pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací námitky, že „odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť tento nijak blíže neodůvodnil to, proč vycházel právě z tohoto znaleckého posudku znaleckého ústavu“ , a že „soud odvolací svůj závěr /co konkrétně je či není součástí věci, v tomto konkrétním případě součástí nebytového prostoru/ neodůvodnil a rovněž v tomto ohledu je třeba hodnotit toto rozhodnutí jako nepřezkoumatelné“ , však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 ve spojení s ustanovením §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. V uvedených souvislostech totiž nelze přehlédnout naprostou stručnost a obecnost vyjádření a ani to, že žalované dostatečně nereagovaly na vznesené dovolací námitky; navíc alespoň z části nepřípustně uplatnily tzv. skutkové novoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu