ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.1503.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 1503/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně PORTFIN Credits & Loans, spol. s r.o. , se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, IČ: 25454226, zastoupené JUDr. Ing. Rostislavem Pilcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podjavorinské 1596, proti žalovaným 1/ S. K. , 2/ I. L. a 3/ R. L. , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 34/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 25 Co 562/2009-72, ve znění usnesení ze dne 9. srpna 2010, č. j. 25 Co 562/2009-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 9. července 2009, č. j. 21 C 34/2009-24, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „ rodinný dům č. p. 2836 v Kladně s pozemky parc. č. 4048 a 4050, vše v k. ú. K., okres Kladno“ (dále jen „předmětné nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání první žalované a druhého žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. 25 Co 562/2009-72, ve znění usnesení ze dne 9. srpna 2010, č. j. 25 Co 562/2009-89, výrokem I. odvolání druhého žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odmítl (podle §43 odst. 2 ve spojení s §211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky III. a IV.).
Druhý žalovaný (nezastoupen advokátem) dne 15. dubna 2010 soudu prvního stupně doručil podání označené jako „odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně“ . Uvedené podání lze – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu, a to bez ohledu na jeho formální označení. Dovolatel v tomto podání vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a potažmo i soudu prvního stupně.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, se dovolací zabýval jeho přípustností. Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že dovolání směřuje proti napadenému rozsudku jako celku, tedy nejen proti jeho výrokům I. a IV. (které se týkají dovolatele), nýbrž i proti výrokům II. a III. (vztahujícím se k první žalované).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k jeho podání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). V projednávané věci, kdy jde o žalobu na vyklizení, opírající se o tvrzení, že žalovaní zřídili ve prospěch žalobkyně právo odpovídající věcnému břemenu výlučného užívání předmětných nemovitostí, nelze žalované považovat za nerozlučné společníky ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř.; rozsah dovolacího přezkumu se proto neřídí ustanovením §242 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 387/2000, uveřejněný pod č. 261 v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, Praha 2003, a ze 17. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 1988/2003, uveřejněný pod C 3182 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ohledně výroku II. (jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou) a výroku III. (jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení těchto účastnic) je především nutno konstatovat, že na jejich základě nenastala v poměrech druhého žalovaného žádná procesní újma, neboť jimi odvolací soud rozhodoval výlučně o poměrech první žalované (jako samostatné společnice). Odstranění (zrušení) uvedených výroků by tudíž nevedlo ke stavu pro dovolatele příznivějšímu (v porovnání s dobou, jež předcházela jejich vydání). Jinak řečeno, napadenými výroky II. a III. nebyla dovolateli způsobena žádná újma zhojitelná v dovolacím řízení. Není-li dovolání subjektivně přípustné, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda by mohlo být objektivně přípustné podle §237, §238, §238a a §239 o. s. ř. Za této situace dovolací soud dovolání směřující proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Poté se zabýval otázkou přípustností dovolání proti výrokům I. a IV. napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí je zapotřebí konstatovat, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 a §211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003); mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o.s.ř.).
Ve vztahu k nákladovému výroku IV. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány (pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání směřující proti výrokům I. a IV. napadeného rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl, tentokrát pro nepřípustnost.
S přihlédnutím k ustanovení §241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §150 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal vzhledem k tomu, že za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva nelze pokládat náklady vzniklé v souvislosti se sepsáním vyjádření k dovolání, v němž se žalobkyně omezila na pouhé stručné konstatování, že dovolání nebylo sepsáno advokátem a že nemá potřebné obsahové náležitosti.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu