ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2168.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2168/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Doc. RNDr. O. Z., CSc. , bytem v P. 3, B. 1517/28, zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalované městské části Praha 3 , se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo nám. 9, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného z bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 285/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 68 Co 516/2011-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Františka Veselého, advokáta se sídlem v Praze 3, Seifertova 17, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci Doc. RNDr. O. Z., CSc., (dále jen „žalobce“) a Mgr. M. Z. (dále jen „původní žalobkyně“) se domáhali určení, že je neplatné zvýšení měsíčního nájemného z „bytu č. 22 o velikosti 3+kk s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 1517 na pozemku zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, pro k. ú. Ž., obec P., na adrese B. 28/1517, P. 3“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a to na základě oznámení žalované nazvaného „Změna základního nájemného“ ze dne 13. května 2010 (dále jen „Oznámení“).
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 19 C 285/2010-79, žalobu zamítl (výrok I.), zastavil řízení – v důsledku zpětvzetí žaloby – ve vztahu k původní žalobkyni (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 68 Co 516/2011-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku o věci samé I., změnil ho v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zvýšení nájemného z bytu, provedené Oznámením, není neplatné pro neurčité vymezení předmětného bytu v (písemném) Oznámení (ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti uvedl, že předmětný byt nemusel být v Oznámení identifikován údaji předepsanými ustanovením §5 odst. 1 písm. f/ zákona č. 344/1992 Sb., neboť Oznámení není listinou, jejíž obsah je citovaným ustanovením upraven. Bylo-li v Oznámení uvedeno, že od 1. září 2010 se upravuje základní nájemné z bytu, jehož je žalobce nájemcem, a uvedl-li žalobce, že není nájemcem jiného bytu a neměl pochybnosti o tom, kterého bytu se Oznámení týká, pak podle odvolacího soudu není žádných pochyb o tom, že Oznámení se týkalo předmětného bytu, tj. zvyšovalo se jím nájemné právě z předmětného bytu. Jelikož – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozsudku – Oznámení vyhovuje náležitostem předepsaným ustanovením §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb., odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost užitých dovolacích námitek, uvedla, že v rozhodnutí odvolacího soudu se neřešily otázky zásadního právního významu, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatel právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnil (dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky (ne)platnosti zvýšení nájemného z bytu, provedeného Oznámením. S přihlédnutím k tomu lze uzavřít, že podstatou dovolacích námitek jsou v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. V tomto směru tedy dovolatel ve skutečnosti namítl, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět také k odlišným právním závěrům ohledně platnosti zvýšení nájemného z bytu, provedeného Oznámením.
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že zvýšení nájemného z bytu není neplatné pro neurčité vymezení předmětného bytu v (písemném) Oznámení (ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí vyjadřoval k otázce určitosti právních úkonů (srov. např. rozsudky z 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a z 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž jeho neurčitost nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Právní úkon je třeba považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo ho činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry ohledně určitosti právních úkonů zaujal i Ústavní soud České republiky (srov. jeho nálezy z 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a z 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003). V poměrech právní úpravy výpovědi z nájmu bytu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru (který lze vztáhnout i na identifikaci bytu, z něhož je zvyšováno nájemné způsobem upraveným v ustanovení §3 zákona č. 107/2006 Sb.), že není-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován natolik, aby ho při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto absence údajů vztahujících se k bytu nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti, je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.
Jestliže tedy odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že zvýšení nájemného provedené Oznámením není neplatné ani přes zmíněné nedostatky v identifikaci bytu, ohledně něhož bylo nájemné zvyšováno, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Dovolací soud v této souvislosti dodává, že jde-li o identifikaci předmětného bytu, nelze – vedle okolností zmíněných již soudy obou stupňů – přehlédnout ani to, že v úvodní části (písemného) Oznámení je uveden žalobce s adresou bydliště „B. 28/1517, P. 3“, že v další části oznámení se pojednává o úpravě „základního nájemného z bytu, jehož je nájemcem“, a že oznámení bylo žalobci na uvedenou adresu rovněž doručováno.
Se zřetelem k tomu lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu