ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2183.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2183/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, proti žalovanému P. P. , zastoupenému JUDr. Hanou Novotnou, advokátkou se sídlem v Brně, Poštovská 8, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 41/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2010, č. j. 19 Co 240/2009-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně (odvolací soud) ze dne 6. 1. 2010, č. j. 19 Co 240/2009-63, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 18. 3. 2009, č. j. 55 C 41/2008-45, jímž uložil žalovanému vyklidit byt číslo 3, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 170, č. or. 25 na ulici D. v B. (dále též jen „předmětný byt“, popř. „byt“), do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.” (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatel napadl.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku, s otázkou, zda samotným uzavřením manželství osobami, jež žijí odděleně, vzniká jejich společná domácnost a zda jedna osoba může být členem více domácností.
Odvolací soud tyto otázky vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jeho rozsudek proto nemá po právní stránce zásadní právní význam.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34 (dále jen R 34/1982), od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 04. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000), dospěl k závěru, že společnou domácnost (§706 odst. 1, §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“) tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby a že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež nelze se zřetelem ke způsobu, jímž má být založena přípustnost dovolání, zpochybnit, dovolatel žil v době smrti bratra (nájemce předmětného bytu) ve společné domácnosti se svou manželkou. Tento závěr neučinil soud prvního stupně jen základě skutečnosti, že uzavřeli manželství, ale z provedeného dokazování, jímž bylo prokázáno, že i když nebydleli v jednom bytě, společně hospodařili a vedli společnou domácnost. Podle soudní teorie i praxe (srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §115. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 629 s.; R 34/1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1447/2007) je vyloučeno, aby jedním z příslušníků funkčně existující domácnosti byla zároveň založena další domácnost.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že s ohledem na současné společenské podmínky, je pojetí, kdy jedna osoba nemůže být členem více domácností, již překonané. Dovolatel totiž přehlíží, že ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci, je ho proto třeba vykládat restriktivně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05) a není tak na místě existenci spotřebního společenství s nájemcem bytu jako jednu z nezbytných podmínek pro přechod nájmu, vykládat benevolentněji než tak doposud činila ustálená soudní praxe.
Přípustnost dovolání tedy nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta (který ho v té době zastupoval). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu