ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2215.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2215/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , bytem B. 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Blanická 19/917, za účasti vedlejšího účastníka nezl. T. F. P., bytem B. 8, zastoupeného kolizním opatrovníkem Magistrátem města Olomouc, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Valdštejnské náměstí 3, IČ: 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o určení a plnění povinností, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 150/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 394/2010-163, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 394/2010-163, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. srpna 2010, č. j. 19 C 150/2010-70, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2011, č. j. 19 C 150/2010-77, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci (soudu prvního stupně) dne 31. března 2010 se žalobkyně domáhala především určení, že „odepření souhlasu žalobkyně H. P. žalovanému Národnímu památkovému ústavu se stavebními úpravami koupelny v nájemním bytě žalobkyně na B. 8 a s jejich dodatečným stavebním povolením je důvodné“ (dále též jen „požadované určení“). Současně se domáhala, aby „žalovaný byl povinen za účelem odstranění závady provést způsobem určeným rozhodnutím příslušného orgánu státní památkové péče opravu zamokřeného a plísní napadeného zdiva kolem okna v bývalé koupelně nájemního bytu žalobkyně ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“ (dále též jen „požadované plnění“).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. července 2010, č. j. 19 C 150/2010-67, žalobkyni vyzval (dále též jen „Výzva“), aby do patnácti dnů od doručení usnesení odstranila vady žaloby ze dne 31. března 2010 tím, že doplní „skutková tvrzení k prokázání naléhavého právního zájmu žaloby na určení“ . Zároveň ji vyzval, aby v téže lhůtě odstranila vady žaloby rovněž tak, aby „údaj o tom, čeho se … domáhá (žalobní petit) byl konkrétní, určitý a podřaditelný některému v zákoně upravenému způsobu výkonu rozhodnutí“ . Přitom jí poskytl poučení o tom, jaké náležitosti musí obsahovat návrh na zahájení řízení podle §79 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), jakož i o tom, že žalobce je povinen připojit k takovému návrhu listinné důkazy, jichž se dovolává (§79 odst. 2 o.s.ř.). Současně ji poučil o následcích nevyhovění Výzvě v podobě odmítnutí žaloby (§43 odst. 2 o.s.ř.).
Na citované usnesení žalobkyně reagovala podáním ze dne 26. července 2010 (na č. l. 69 spisu), v němž uvedla, že žalobní petit opravuje tak, že:
I. „Žalovaný je povinen strpět odepření souhlasu žalobkyně se stavebními úpravami prostoru původní koupelny ve 2. NP severního nároží mezi jižním a východním křídlem předhradí hradu B., st. parc. 1, č. p. 8, k. ú. B., příslušné k nájemnímu bytu žalobkyně.“
II. „Žalovaný je povinen za účelem odstranění závadného stavu provést způsobem určeným rozhodnutím příslušného orgánu státní památkové péče opravu zamokřeného a plísní napadeného zdiva kolem okna v prostoru původní koupelny ve 2. NP severního nároží mezi jižním a východním křídlem předhradí hradu B., st. parc. 1, č. p. 8, k. ú. B., příslušné k nájemnímu bytu žalobkyně, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 9. srpna 2010, č. j. 19 C 150/2010-70, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2011, č. j. 19 C 150/2010-77, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 12 Co 394/2010-163, citované usnesení soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby postupem podle §43 odst. 2 o.s.ř. Podle jeho názoru se podáním ze dne 26. července 2010 žalobkyni – přes Výzvu soudu prvního stupně – nepodařilo odstranit vady žaloby bránící jejímu věcnému projednání, a to konkrétně nesoulad (rozpor) mezi vylíčenými skutkovými tvrzeními a žalobním petitem (návrhem) ohledně požadovaného určení a neurčitost a nesrozumitelnost (a v důsledku toho i materiální nevykonatelnost) žalobního petitu (návrhu) týkajícího se požadovaného plnění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, které následně doplnila prostřednictvím své advokátky. Přípustnost dovolání opřela mimo jiné i o ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání – z důvodů v něm podrobně rozvedených – namítla, že soudy obou stupňů jí upřely právo na právní pomoc, napadené rozhodnutí pro ni bylo zcela překvapivé, žaloba nevykazovala žádné vady bránící jejímu projednání, výzva soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby byla – i vzhledem k jejímu obsahu – vydána v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 o.s.ř. a její podání ze dne 26. července 2010 bylo ve vztahu k části žaloby týkající se požadovaného určení „návrhem na změnu žaloby podle §95 o.s.ř., o kterém však soud nerozhodl“ . Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádřeních k dovolání ztotožnil s rozhodnutími obou soudů, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a – jelikož směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby) – je (bez dalšího) přípustné podle §239 odst. 3 o.s.ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněného pod č. 97 v sešitě č. 7 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnila (dovolacími námitkami, že soudy obou stupňů jí upřely právo na právní pomoc a že napadené rozhodnutí pro ni bylo zcela překvapivé). Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávaném případě žalobkyně uplatila v žalobě dva samostatné nároky (na požadované určení a na požadované plnění); otázku, zda byly splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby postupem podle §43 odst. 2 o.s.ř., je tudíž zapotřebí zkoumat zvlášť ve vztahu k požadovanému určení a zvlášť ve vztahu k požadovanému plnění.
V obecné rovině je však zapotřebí zdůraznit, že neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§79 odst. 1 o.s.ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést – §43 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 36 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 2 v sešitě č. 1 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné pod č. 210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Přitom v soudní praxi nečiní žádné potíže ani názor, že skutkové okolnosti musí být vylíčeny tak, aby skutek popsaný v žalobě (skutkový děj, na jehož základě žalobce uplatňuje svůj nárok) umožňoval jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Jde-li o požadované určení, sdílí dovolací soud názor soudů obou stupňů, že žaloba byla v této části vadná (vnitřně rozporná), neboť mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem byl logický rozpor. Žalobkyně totiž na straně jedné v žalobě tvrdila, že žalovaný jako pronajímatel již provedl v jejím (nájemním) bytě na B. 8 (konkrétně „ve 2.NP severního nároží mezi jižním a východním křídlem předhradí hradu B., st. parc. 1, č. p. 8, k. ú. B.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) tam specifikované stavební úpravy bez jejího „vědomí a souhlasu …“ . Na straně druhé – v rozporu s takto vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi a tudíž i s logickou posloupností – však v žalobním petitu požadovala, aby soud určil, že souhlas s těmito stavebními úpravami (a s jejich dodatečným stavebním povolením) mu „důvodně“ odepřela. Z toho je zřejmé, že žalobní petit nevycházel z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností, a nebylo proto možné dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním petitu rozhodnuto. Přitom lze přisvědčit též názoru obou soudů, že uvedenou vadu žaloby (nesoulad mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem) se žalobkyni nepodařilo odstranit jejím podáním ze dne 26. července 2010 (ani „opravený“ petit pod bodem I. citovaného podání nevycházel z rozhodujících skutečností vylíčených v žalobě), a proto už z tohoto důvodu nemohlo jít v tomto podání o změnu žaloby ve smyslu §95 o.s.ř., jak se mylně domnívala dovolatelka. Žalobu totiž lze změnit pouze za předpokladu, že je bez vad bránících jejímu věcnému projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 1171/2003, uveřejněné pod C 3153 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); změnou žaloby není tudíž podání, jímž žalobce (k výzvě soudu) odstraňuje vady žaloby. Nelze tedy v tomto případě úspěšně namítat, že zmíněné podání bylo ve vztahu k požadovanému určení „návrhem na změnu žaloby podle §95 o.s.ř., o kterém však soud nerozhodl“ .
Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že ohledně požadovaného určení byly splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby postupem podle §43 odst. 2 o.s.ř., však přesto neobstojí. V soudní praxi není totiž pochyb o tom, že nepřipadá v úvahu odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o.s.ř. pro vadu (byť objektivně existující), na níž soud žalobce neupozornil nebo ohledně níž mu neposkytl konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněného pod č. 1 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 111 v sešitě č. 7 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). V posuzovaném případě však soud prvního stupně odmítl žalobu na požadované určení pro logický rozpor mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem, aniž ve Výzvě žalobkyni na tuto vadu vůbec upozornil.
Ve vztahu k nároku na požadované plnění je zapotřebí zdůraznit následující. Požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle §80 písm. b/ o.s.ř.), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Soud tedy musí pamatovat na to, aby jím formulovaný výrok rozhodnutí vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o neurčitosti a nesrozumitelnosti (a v důsledku toho i materiální nevykonatelnosti) žalobního petitu týkajícího se požadovaného plnění. Z žaloby – ve spojení s podáním žalobkyně z 26. července 2010 – totiž bylo jednoznačně patrno, že se jí žalobkyně domáhá, aby žalovaný byl povinen odstranit závady v bytě spočívající v zamokřeném a plísní napadeném zdivu „kolem okna v prostoru původní koupelny ve 2. NP severního nároží mezi jižním a východním křídlem předhradí hradu B., st. parc. 1, č. p. 8, k. ú. B.“ , což nepochybně představuje přesné, určité a srozumitelné označení povinnosti, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (a která je materiálně vykonatelná v režimu ustanovení §350 a násl. o.s.ř.). Je přitom nerozhodné, že žalobní návrh obsahoval rovněž údaj o tom, jakým způsobem má žalovaný uvedenou povinnost splnit ( „způsobem určeným rozhodnutím příslušného orgánu státní památkové péče“ ), neboť takový údaj není potřebný k řádné identifikaci žalobou požadovaného plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.); soud, jenž není vázán návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí, ho tudíž nemusí do svého rozhodnutí převzít tak, jak jej žalobce naformuloval, a už proto takový údaj (jakkoli sám o sobě vadný) nemůže být na překážku věcnému projednání jinak bezvadné žaloby.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka použila opodstatněně.
Z uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace nelze napadené usnesení odvolacího soudu považovat za správné. Nejvyšší soud ho proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se pro nadbytečnost zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu