ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2432.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2432/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně I. S. , bytem v P. 4, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému Bytovému družstvu Přímětická I, 1188-9 , se sídlem v Praze 4, Přímětická 1189, IČ 61464911, zastoupenému Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 283/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2012, č. j. 29 Co 390/2011-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. dubna 2011, č. j. 57 C 283/2010-42, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 16. dubna 2010 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu žalobkyně k „bytu č. 15, v domě č. p. 1188, na adrese P. 12, P. 4 – M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 28. března 2010 z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. března 2012, č. j. 29 Co 390/2011-85, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně rovněž z následujících skutkových zjištění. Na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ONV v Praze 4 dne 14. června 1992 uzavřeli dne 15. července 1992 Obvodní bytový podnik v Praze 4 (správce domu pověřený ONV v Praze 4) a manželé I. a V. S. dohodu o užívání bytu (dále jen „dohoda z 15. července 1992“), na jejímž základě byl přenechán předmětný byt do užívání manželům S. na dobu neurčitou. V roce 1995 se stal vlastníkem předmětného domu žalovaný, jehož členkou se však žalobkyně nestala. Po rozvodu manželství žalobkyně a V. S. v roce 1997 uzavřeli dne 1. září 1998 žalovaný jako pronajímatel a žalobkyně jako nájemkyně „nájemní smlouvu s nečlenem družstva“ (dále jen „nájemní smlouva z 1. září 1998“, resp. „nájemní smlouva“) na dobu neurčitou. V čl. III. nájemní smlouvy je obsaženo především ujednání týkající se nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „zálohy na služby“) a dále také ujednání, že „každá úprava plateb bude vypočtena a stanovena podle skutečného vývoje cen násobením dosavadní výše koeficientem růstu vyjadřujícím inflaci“. Čl. IV. nájemní smlouvy obsahuje mimo jiné rovněž konstatování, že „nájemci je znám stav pronajímaného bytu, který užívá bez přerušení po přechodu vlastnických práv na bytové družstvo“. Žalovaný jednostranně zvýšil nájemné z předmětného bytu, o to oznámením ze dne 7. září 2008 (které žalobkyně obdržela téhož dne) od 1. ledna 2009 na částku 5.735,- Kč měsíčně a oznámením ze dne 11. září 2009 (které předložila samotná žalobkyně) od 1. ledna 2010 na částku 6.613,- Kč měsíčně. Žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného žalobkyně nepodala. Žalovaný (pronajímatel bytu) dal žalobkyni (nájemkyni bytu) dne 16. dubna 2010 výpověď z nájmu předmětného bytu, která jí byla doručena dne 5. května 2010. Ve Výpovědi odkázal na ustanovení §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a odůvodnil ji konstatováním, že od ledna 2009 nehradí řádně a včas nájemné a zálohy na služby, přičemž za období od ledna 2009 do února 2010 dluží z tohoto titulu 41.532,- Kč. Přitom trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby je představován částkou 24.357,- Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně předběžně dovodil, že dohoda z 15. července 1992 je z obsahového hlediska smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák., na jejímž základě žalobkyně předmětný byt užívá. Dále rovněž (předběžně) dovodil, že nájemní smlouva z 1. září 1998 je absolutně neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák., neboť jednou pronajatý byt na základě platné nájemní smlouvy (dohody z 15. července 1992), která nebyla ničím zrušena (viz obsah nájemní smlouva z 1. září 1998), nemůže být znovu platně dán do nájmu. Zaplatila-li žalobkyně na nájemném a úhradách za služby za období od ledna 2009 do února 2010 částku 61.598,- Kč, avšak ve skutečnosti měla (s přihlédnutím k jednostranně zvýšenému nájemnému pro roky 2009 a 2010, které nebylo napadeno žalobami na určení neplatnosti zvýšení nájemného) zaplatit částku 103.130,- Kč, dluží na nájemném a úhradách za služby za uvedené období částku 41.532,- Kč, což je více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby (který činí 24.357,- Kč). Jelikož výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. byl naplněn a Výpověď obsahovala všechny předepsané náležitosti, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku I. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání namítla, že nájemní smlouva z 1. září 1998 je novací původní nájemní smlouvy (dohody z 15. července 1992), a to ve vymezení nájemce (jímž je od 1. prosince 1995, kdy tehdejší manžel opustil společnou domácnost, pouze ona) a ve způsobu zvyšování nájemného (viz čl. III. poslední odstavec nájemní smlouvy z 1. září 1998). Za této situace jde o platný právní úkon, v němž (v čl. III. nájemní smlouvy) je upraven i způsob zvyšování nájemného z předmětného bytu. Je proto vyloučeno jednostranné zvyšování nájemného postupem podle zákona č. 107/2006 Sb. Jestliže tedy v období od ledna 2009 do února 2010 platila nájemné zvýšené podle čl. III. nájemní smlouvy z 1. září 1998, nemá v tomto období žádný dluh na nájemném a úhradách za služby a nemůže být proto naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Konečně uvedla, že soud prvního stupně zamítl její návrhy na provedení důkazů a odvolací soud jí v odvolacím řízení neumožnil přednést odvolání a závěrečný návrh. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který dovolatelka rovněž uplatnila (dovolacími námitkami, že soud prvního stupně zamítl její návrhy na provedení důkazů a odvolací soud jí neumožnil v odvolacím řízení přednést odvolání a závěrečný návrh), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – se zřetelem k charakteru uplatněných námitek – však v posuzovaném případě evidentně nejde.
Podle §3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb. oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného musí mít písemnou formu a musí obsahovat zdůvodnění, že byla řádně stanovena výše nájemného na základě maximálního přírůstku měsíčního nájemného. Podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. povinnost platit zvýšené nájemné vzniká dnem, který je uveden v oznámení o zvýšení nájemného, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od jeho doručení nájemci. V této lhůtě je nájemce oprávněn podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného.
V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem pro zvýšení nájemného z bytu podle zákona č. 107/2006 Sb. je oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného. Oznámení o zvýšení nájemného musí být učiněno v písemné formě (§3 odst. 5 zákona č. 107/2006 Sb.) a stává se perfektním (působí) od okamžiku, kdy je nájemci doručeno. Od doručení písemného oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného nájemci bytu se odvíjí počátek běhu prekluzivní lhůty pro podání žaloby na neplatnost zvýšení nájemného ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, uveřejněný pod č. 122 v sešitě č. 9 z roku 2012 časopisu Soudní judikatura, a ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010). Ze znění citovaného ustanovení se podává, že (nejdříve) uplynutím tam uvedené lhůty vzniká nájemci povinnost platit zvýšené nájemné a že nájemce (pokud se zvýšením nájemného nesouhlasí) může v této lhůtě podat žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 1825/2011). Logickým a jazykovým výkladem citovaného ustanovení je možno dovodit, že jediným způsobem, jak lze zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné, je podání žaloby v zákonné lhůtě, a že jejím marným uplynutím pak již nájemci vzniká (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné.
Je-li žaloba na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného podána po uplynutí prekluzívní lhůty, soud ji musí již z tohoto důvodu zamítnout (neboť právo domáhat se neplatnosti zvýšení nájemného zaniklo prekluzí) a nemůže tudíž věcně přezkoumávat platnost oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 10. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, a dále rozsudků z 12. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1103/2011, a z 18. října 2011, sp. zn. 26 Cdo 644/2011).
V posuzovaném případě nebyla dovoláním zpochybněna správnost právního názoru, že v době doručení obou oznámení o jednostranném zvýšení nájemného a také v době doručení Výpovědi svědčilo dovolatelce nájemní právo k předmětnému bytu, jinak řečeno v té době byla nájemkyní bytu. Jestliže jako nájemkyně nepodala v prekluzivní lhůtě žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného, čímž mohla zabránit vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné nejprve od 1. ledna 2009 a poté od 1. ledna 2010, pak jejím marným uplynutím jí již vznikla (ze zákona) povinnost platit zvýšené nájemné, a to od 1. ledna 2009 v částce 5.735,- Kč měsíčně a od 1. ledna 2010 v částce 6.613,- Kč měsíčně. Jde-li tedy o její povinnost platit takto zvýšené nájemné z bytu, je napadené rozhodnutí, byť zčásti z jiných důvodů, v souladu s již ustálenou judikaturou. Výrazem standardní soudní praxe je i právní názor, že výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. byl naplněn, neboť za období od ledna 2009 do února 2010 dovolatelka takto zvýšené nájemné neplatila a z tohoto titulu dlužila na nájemném a úhradách za služby více než trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu