ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.264.2011.2
sp. zn. 26 Cdo 264/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) V. Z. , b) J. Z. , zastoupených Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 8, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 21/ čp. 786, identifikační číslo 48030601, zastoupenému JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 379/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 30 Co 127/2010-130, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 30 Co 127/2010-130, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. října 2009, č. j. 25 C 379/2008-89, se v části o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 30 Co 127/2010-130, v části týkající se povinnosti žalobců vyklidit byt se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 25 C 379/2008-89, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď z nájmu bytu č. 9 o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve druhém podlaží domu č. p. 536 v k.ú. K., P. (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), uložil žalobcům povinnost vyklidit byt a předat ho žalovanému do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že žalovaný (zapsaný v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu) uzavřel s žalobkyní a/ dne 5. 5. 1999 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též jen „smlouva z 5. 5. 1999“) s tím, že jí byt přenechává do užívání od 28. 5. 1982 na dobu neurčitou, že za ni smlouvu podepsala její dcera V. H., aniž by ke smlouvě byla připojena plná moc, že zastoupení nevyplývalo ani z obsahu smlouvy, že dne 6. 4. 2006 uzavřeli žalobci manželství, že jim dne 20. 5. 2008 dal žalovaný výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď“) z důvodu nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši přesahující trojnásobek měsíčních úhrad (§711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“), že její součástí byl přehled (dlužných) plateb, že v šedesáti denní lhůtě po doručení Výpovědi podal každý ze žalobců samostatně žalobu o určení její neplatnosti, a že rozhodnutím soudu byly věci spojeny ke společnému projednání a rozhodnutí u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 379/2008. Dospěl k závěru, že žalobci nejsou nájemci předmětného bytu, neboť ze smlouvy z 5. 5. 1999 není patrné, že žalobkyni a/ při jejím uzavření zastupovala její dcera a existence jiné nájemní smlouvy (z 28. 5. 1982), na níž text smlouvy odkazoval, ani její konkludentní uzavření nebylo prokázáno. Dále uzavřel, že žalobcům nesvědčí ani aktivní věcná legitimace, neboť určení neplatnosti Výpovědi se domáhali samostatnými žalobami a byť mají v tomto řízení postavení nerozlučných společníků, navzájem se jako účastníci řízení neoznačili. V případě, že by žalobcům svědčilo k bytu nájemní právo, byl dán výpovědní důvod uplatněný ve výpovědi, neboť žalobci dlouhodobě hrubě porušují své povinnosti hradit nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu; v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, pro něž by výpověď byla v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 30 Co 127/2010-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Výpověď je neplatná, zamítl vzájemnou žalobu na vyklizení bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po té, co zopakoval a doplnil dokazování, dospěl k závěru, že smlouva z 5. 5. 1999 je platná, neboť žalobkyně a/ podpis nájemní smlouvy dodatečně bez zbytečného odkladu schválila (§33 odst. 2 věty první obč. zák.), že žalobci jsou aktivně legitimováni, neboť samostatně podali žaloby ve stejný den s tvrzením, že uplatněný výpovědní důvod nebyl dán a posléze - s ohledem na jejich postavení nerozlučných společníků - byla řízení spojena podle §91 odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že z obsahu Výpovědi nevyplývá za jaké období a jaké konkrétní částky žalobci k 20. 5. 2008 dlužili, výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. tak není vymezen, Výpověď je proto neplatná; trvá-li nájem žalobců k předmětnému bytu, nemůže se žalovaný domáhat jejich vyklizení. Zjištění, zda v bytě bydlel (v roce 1982) František Mikeš, nepovažoval za významné a proto ani neprovedl důkazy, které k jeho prokázání navrhovali žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil je §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že svůj závěr o vzniku práva nájmu k předmětnému bytu na základě smlouvy z 5. 5. 1999 opřel jen o výpověď svědkyně V. H. a nepřihlédl k tomu, že nebyla prokázána „objektivní existence plné moci“. Namítal, že ani spojení samostatných žalob žalobců ke společnému řízení nezhojilo skutečnost, že nebyly podány v zákonné lhůtě společně. Má za to, že Výpověď byla dostatečně určitá, její součásti byl i vývoj plateb, o specifikaci dlužných plateb neměli pochybnosti ani žalobci. Dále namítal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud porušil zásadu nepřípustnosti novot v odvolacím řízení. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření vyvraceli správnost dovolacích námitek žalovaného a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel sice namítl (námitkou, že odvolací soud „porušil zásadu nepřípustnosti novot v odvolacím řízení“), aniž by však konkretizoval, jaké skutečnosti či důkazy byly v odvolacím řízení uplatněny (provedeny) v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř. Protože ani z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud přihlédl k nepřípustným novým skutečnostem či důkazům, lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel zpochybnil správnost závěrů odvolacího soudu, že věcná legitimace nerozlučných společníků – společných nájemců – je zachována i v případě, že podali žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu samostatně.
Právo společného nájmu bytu manžely (§703 a násl. obč. zák.) je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7 ročník 1997 pod číslem 55). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod číslem 34/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu – postavení nerozlučných společníků, a že postavení manželů (společných nájemců bytu) jako nerozlučných společníků se projevuje i v tom, že oba manželé musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. V tomto rozhodnutí dále uzavřel, že neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (manželé jako společní nájemci bytu), nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace. Přitom však postačí (je-li výpověď z nájmu bytu doručena oběma manželům), jestliže v šedesátidenní lhůtě (§711 odst. 3 obč. zák.) podá žalobu na určení její neplatnosti jen jeden z nich a v řízení před soudem prvního stupně, a to i po uplynutí lhůty podle §711 odst. 3 obč. zák., navrhne přistoupení druhého manžela do řízení na straně žalobce nebo žalovaného podle §92 odst. 1 o. s. ř.
Nerozlučné společenství více účastníků směřuje v občanském soudním řízení k tomu, aby bylo zajištěno, že se rozhodnutí soudu bude vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, vyžaduje-li to nedílná hmotněprávní povaha předmětu řízení. Nerozlučné společenství v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu tak nevyžaduje, aby byli účastníky řízení společní nájemci (manželé), již v době zahájení řízení, ale až v době rozhodnutí soudu o žalobě.
Požadavek účasti všech nerozlučných společníků (manželů – společných nájemců) v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je splněn i tehdy, kdy každý z nich vyjádří vůli být účastníkem řízení tím, že v zákonem stanovené lhůtě podá samostatnou žalobu, v níž vznese námitky proti platnosti výpovědi, a následně (jestliže není zvolen procesní postup podle §92 odst. 1 o. s. ř., tj. učiněn návrh na přistoupení druhého manžela do řízení na straně žalobce nebo žalovaného) dojde ke spojení věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud tedy dospěl k správnému závěru, že i v případě, kdy každý ze společných nájemců, jimž byla doručena výpověď z (společného) nájmu bytu, podal žalobu na určení její neplatnosti v zákonné lhůtě sám a byla tak zahájena dvě samostatná řízení, k jejichž spojení ke společnému projednání došlo až po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k podání žaloby, je jejich aktivní legitimace dána.
Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobcům vzniklo právo nájmu k předmětnému bytu. Odvolací soud při svém závěru o platnosti smlouvy z 5. 5. 1999 nepovažoval za významné zjištění o případném společném bydlení F. M. (otce žalobkyně a/) a žalobkyně a/ v předmětném bytě v době jeho úmrtí (v roce 1982) a zabýval se jen otázkou zmocnění (překročením oprávnění, jejího schválení) V. H. při uzavření smlouvy z 5. 5. 1999. Pokud by však na žalobkyni a/ přešel nájem k předmětnému bytu již v roce 1982 po úmrtí jejího otce (§179 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991, §871 odst. 1 obč. zák.) a nebyl by řádně ukončen, byla by smlouva z 5. 5. 1999 absolutně neplatná. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura sešit č. 10, ročník 1998, na straně IV., rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000 , rozsudek ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010), zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; to platí i v případě, že smlouvu o nájmu uzavírá (stejná) osoba, které již právo nájmu k bytu svědčí.
Pro závěr, zda jsou žalobci nájemci předmětného bytu, by byly úvahy o možnostech uzavření smlouvy z 5. 5. 1999 V. H. v zastoupení žalobkyně a/ relevantní jen v případě, že žalobkyně a/ již v té době nebyla nájemkyní předmětného bytu. Tím se však odvolací soud nezabýval, jeho právní posouzení této otázky je neúplné a proto i nesprávné.
Dovolatel dále zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že ve Výpovědi není výpovědní důvod dostatečně určitě vylíčen. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl-li dovolatel schopen u odvolacího soudu vysvětlit za jaké období a jaké konkrétní částky na nájemném žalobci dlužili ke dni 20. 5. 2008, k němuž vyčíslil dluh jak v samotném textu Výpovědi, tak v přehledu plateb, který byl součástí Výpovědi, není výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. vymezen a Výpověď je neurčitá.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním úkonem pronajímatele a musí splňovat jak obecné (§34 a násl. obč. zák.), tak i zvláštní (§711 odst. 3 obč. zák.) náležitosti tohoto právního úkonu. Jak správně poukázal odvolací soud, otázkou zvýšených nároků na určitost výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009. Uzavřel, že ve výpovědi pronajímatele dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., spočívajícího v neplacení nájemného a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění; je třeba, aby specifikoval, z čeho se dlužná částka sestává (nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil).
Pro závěr, zda výpovědní důvod byl skutkově vymezen dostatečně určitě, tak není relevantní, zda a jak byl schopen pronajímatel u jednání soudu „vysvětlit“ vznik dluhu (platby, jejich vývoj, zápočty apod.) - to by mohlo být důležité pro závěr o naplněnosti výpovědního důvodu - ale to, zda z výpovědi je zřejmé, ve kterých měsících a v jaké výši nezaplatil nájemce podle tvrzení pronajímatele nájem nebo úhradu za služby spojené s nájmem bytu. Okolnost, zda specifikaci konkrétních měsíců a částek uvede přímo v textu výpovědi nebo v listině, jenž je její součásti, není významné.
V řízení bylo zjištěno (skutková zjištění nebyla v dovolacím řízení zpochybněna), že součástí Výpovědi byla listina nazvaná „vývoj plateb“. Z listiny je zřejmé, za které měsíce nemělo být (podle tvrzení dovolatele) nájemné zaplaceno. Bylo na žalobcích, aby ve své žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu tvrdili (a prokázali), že za tyto měsíce nájemné zaplatili a že výpovědní důvod není proto naplněn.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu v části o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu správné, dovolací soud ho v této části, včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodl i o zamítnutí vzájemné žaloby, jíž se dovolatel domáhal vyklizení žalobců z předmětného bytu, neboť dospěl k závěru, že jejich právo nájmu k bytu trvá.
Podle §711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Není-li řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu ukončeno pravomocným soudním rozhodnutím, je žaloba na vyklizení bytu z pohledu ustanovení §711 odst. 5 obč. zák. předčasná. Pokud nájemce po zániku nájemního vztahu (resp. po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba na neplatnost výpovědi) byt nevyklidí, nezbývá pronajímateli než se domáhat jeho vyklizení prostřednictvím žaloby na ochranu svého vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3524/2009).
Protože napadený výrok II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na vyklizení žalobců zamítnuta, je v konečném důsledku věcně správný, Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v této části zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu