ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.277.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 277/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. K. , bytem v P. 5, O. 253/3, zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nám. Míru 15, proti žalované AKCENT PRAHA GROUP a.s ., se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253, identifikační číslo osoby 26463997, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu obytných místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 478/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2010, č. j. 15 Co 26/2010-37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Alana Vitouše, advokáta se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 9. 3. 2010, č. j. 15 Co 26/2010-37, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 25. 6. 2009, č. j. 16 C 478/2008-22, kterým zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 24. 6. 2008 z nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 10. 2000 k ubytovacím jednotkám č. 602-603, nacházejícím se v III. patře budovy č.p. 253 v ulici O. 3, P. 5 (dále též jen „obytné místnosti“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.” (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen).
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení dovolatelka napadla.
Dovolatelka výslovně neoznačila otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání je však zřejmé, že nesouhlasí se závěrem soudů, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností.
Otázkou vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 85/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2632/2008) a dospěl k závěru, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebněprávními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Od těchto závěrů se neodchýlil ani v rozsudku ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1984/2006 a v usnesení ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1321/2005 (na které poukazuje dovolatelka), v nichž dospěl k závěru, že nezachovala-li se ověřená dokumentace, z níž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena, jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.
V posuzovaném případě podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.), byly předmětem smlouvy o nájmu místnosti tvořící ubytovací jednotku, neboť kolaudační rozhodnutí se sice nedochovalo, ale v dokumentaci stavby je vyznačeno využití prostor obývaných žalobkyní jako „ozn. 602 jako kuchyně (plocha 11,12 m2), ozn. 602/1 jako předsíň (plocha 3,52 m2), ozn. č. 603 jako ubytovací jednotka – krátkodobý pobyt (plocha 11,12 m2), ozn. 603/1 jako koupelna (plocha 3,52 m2)“.
Závěr odvolacího soudu, že místnosti obývané žalobkyni, neměly charakter bytu, je tedy v souladu ustálenou judikaturou.
V souladu s judikaturou je i závěr soudů, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti výpovědi z nájmu obytných místností. Podle hmotněprávní úpravy přichází v úvahu určení neplatnosti výpovědi z nájmu pouze tehdy, jde-li o výpověď z nájmu bytu (§711 odst. 5 obč. zák.). V ostatních případech určení neplatnosti výpovědi z nájmu musí žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ten však nemůže být dán, může-li být otázka platnosti výpovědi z nájmu řešena jako otázka předběžná v řízení o vyklizení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010). Správnost těchto závěrů ostatně dovolatelka ani nezpochybnila.
Přípustnost dovolání tedy nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před účinností vyhlášky 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2012
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu