ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2888.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2888/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně V. H. , bytem P. 10, U. 1060/19, zastoupené JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 11, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem Praha 10, Vršovická 68, zastoupené Mgr. Soňou Hanzalovou, PhD., advokátkou se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 46 C 309/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 28 Co 408/2010-67, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám Mgr. Soni Hanzalové, PhD., advokátky se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, č.j. 46 C 309/2009-40, vyhověl žalobě a určil, že výpověď z nájmu bytu č. 29 sestávajícího z pokoje, kuchyně a příslušenství, v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 1060 v P. 10, U. 19 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou žalovaná dala žalobkyni dne 18. 9. 2009, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná má ve správě předmětný dům ve vlastnictví hl. m. Prahy, že dne 17. 10. 1997 Obvodní úřad Městské části Praha 10, vystupující jako pronajímatel, udělil žalobkyni (tehdy nájemkyni bytu č. 4 o velikosti 2+1, v P. 10, K. 11/444) souhlas s dohodou o výměně bytu (dále též „Dohoda“), uzavřenou s P. a M. K. (tehdy nájemci předmětného bytu), že na základě této Dohody uzavřel dne 5. 11. 1997 tentýž subjekt vystupující na straně pronajímatele s žalobkyní smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále též „Smlouva“), že žalobkyně nabyla děděním po své matce R. T., členský podíl v Bytovém družstvu občanů Vršovic, s nímž následně (dne 9. 7. 2002) uzavřela Smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky a získala tak do svého vlastnictví (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 9. 9. 2002) bytovou jednotku č. 1396/8 v M. ulici v P. (dále „byt v M.“), že dne 27. 8. 2009 uzavřela žalobkyně s Ing. P. M. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl byt v M., že účinky vkladu vlastnického práva dle této smlouvy nastaly ke dni 31. 8. 2009 a že dne 16. 7. 2009 dala žalovaná žalobkyni výpověď z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď) z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), která byla žalobkyni doručena dne 18. 9. 2009. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle §38 odst. 1 obč.zák., neboť byl učiněn tím, kdo nemá způsobilost k právním úkonům, když jako pronajímatel vystupoval obvodní úřad Praha 10. V této souvislosti argumentoval ustanoveními §18 odst. 1, odst. 2 písm. c) obč.zák., jakož i ustanoveními §1, §2 odst. 2, §8 odst. 2 písm. a) a §9 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon o hl. m. Praze“) . Uzavřel, že Smlouva je neplatná, neboť zákon o obcích ve spojení s §27 zákona o hl. m. Praze nepřiznává obvodnímu úřadu jako orgánu městské části samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést odpovědnost z nich vyplývající. Žalobkyni proto nevzniklo na základě Smlouvy právo nájmu k předmětnému bytu a užívá ho od počátku bez právního důvodu. Vzhledem k tomu nemůže být platná ani Výpověď. Přesto soud prvního stupně dovodil, že (z důvodů rozvedených v odůvodnění jeho rozsudku) je výkon vlastnického práva žalované v rozporu s dobrými mravy, a proto mu nemůže být poskytnuta ochrana. Dále se zabýval otázkou, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v dané věci není, neboť ke dni doručení Výpovědi již žalobkyně neměla dva byty.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č.j. 28 Co 408/2010-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o absolutní neplatnosti Smlouvy. Dovodil dále, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo nájmu bytu ani na základě realizované Dohody, neboť při udělení souhlasu opět vystupoval jako pronajímatel obvodní úřad městské části Praha 10 a nikoli městská část Praha 10. Protože žalovaná není nájemkyní předmětného bytu, není věcně legitimována ve smyslu §711 odst. 5 obč.zák. k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, neboť takovouto legitimaci má pouze nájemce bytu. Dodal, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil chování žalované v kontextu §3 odst. 1 obč.zák. a nadbytečně se zabýval otázkou existence uplatněného výpovědního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nespecifikovala odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem o neplatnosti Smlouvy, resp. souhlasu pronajímatele s Dohodou, považuje takový “výklad práva za čistý právní pozitivismus“ a namítá, že i když v „hlavičce“ Smlouvy je nesprávně uveden obvodní úřad městské části Praha 10 namísto městské části Praha 10, nelze z této skutečnosti dovodit závěr o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že se nezabýval otázkou vztahu mezi obvodním úřadem a městskou částí a vyjadřuje přesvědčení, že městská část Praha 10 musela k uzavření Smlouvy zmocnit obvodní úřad městské části Praha 10. Namítá rovněž, že se soud nezabýval tím, že Smlouvu podepsala společnost Prostor, spol. s r.o., která mohla být zřízena žalovanou nebo jí mohla žalovaná udělit plnou moc k uzavírání nájemních smluv. Nebyl také proveden žádný důkaz ohledně toho, která konkrétní osoba (a s jakou kompetencí) udělila souhlas s Dohodou, např. příslušným spisem městské části, ačkoliv jí mohlo vzniknout právo nájmu realizací výměny bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání přisvědčil závěru o neplatnosti Smlouvy, poukázal na to, že důvodem její neplatnosti je i nedostatek některých zákonných náležitostí a uvedl, že přes výzvu soudu nepředložila její úplné znění. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; existence uvedených vad nebyla dovoláním namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž dovolací soud rovněž přihlíží, i když nebyly dovoláním uplatněny, jež by mohly dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) představovat námitky, že v řízení nebyly zjišťovány skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci (vztah mezi městskou části a úřadem městské části, resp. výše zmíněnou obchodní společností při uzavírání Smlouvy, obsah příslušného spisu týkajícího se souhlasu s Dohodou), je dovolací soud toho názoru, že řízení těmito vadami postiženo nebylo. Jak se podává z obsahu spisu, dovolatelka v průběhu řízení nevznesla žádná tvrzení ohledně zmiňovaných skutečností, ani k jejich prokázání neoznačila důkazy; v řízení tak nemohla vyplynout potřeba jejich provedení (§120 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Uvedená tvrzení předestřela až v dovolání. Vzhledem k tomu, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.), nemohl k nim dovolací soud přihlédnout.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť jí nesvědčí právo nájmu předmětného bytu. Uvedený právní závěr odvolací soud učinil poté, co vyřešil – jako otázku předběžnou – otázku platnosti Smlouvy a Dohody a dovodil, že jde o absolutně neplatné právní úkony, vystupoval-li na straně pronajímatele úřad městské části Praha 10, který nemá právní subjektivitu.
Dovolatelka s právním posouzením této předběžné právní otázky vyslovila nesouhlas. Mimo námitek, k nimž nebylo možno přihlédnout (viz shora), obsahově neuvádí, v čem konkrétně shledává právní posouzení věci dovolacím soudem nesprávným (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá toliko obecně, že jde „o čistý právní pozitivismus“ a „naprostý formalizmus“, je-li dovozována neplatnost z toho, že v záhlaví Smlouvy je uveden úřad městské části, byť „správně pochopitelně měla být …. uvedena Městská část Praha 10“.
V dané věci – s ohledem na datum uzavření Smlouvy – posuzoval odvolací soud (vycházeje z právních závěrů soudu prvního stupně) shora vymezenou otázku správně podle dřívější právní úpravy. tj. podle zákona č. 367/1990 Sb. (jež byl zrušen zákonem č. 128/2000 Sb.) ve spojení se zákonem č. 418/1990 Sb. o hlavním městě Praze (zrušeném zákonem č. 131/2000 Sb.). Jeho závěr, že městské části hl.m. Prahy (nikoliv jeho orgány, např. odbory) hospodaří samostatně se svěřeným majetkem hl.m. Prahy, má oporu i v ustálené judikatuře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 5. 1999, sp.zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněný pod R 64/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. jeho rozhodnutí ve věcech nájmu bytu - usnesení z 14. 1. 2005, sp.zn. 26 Cdo 354/2004, rozsudek z 17. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1249/2005, a rozsudek z 3. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3479/2007). Za správný lze považovat i jeho závěr o neplatnosti souhlasu s Dohodou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 704/2003, a z 24. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 3066/2005).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 64/2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,-Kč představující 20% DPH.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu