ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3070.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3070/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce statutárního města Ostravy, městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky , se sídlem Ostrava – Mariánské Hory a Hulváky, Přemyslovců 63, proti žalované N. T. , bytem O., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Tyršova 27/1714, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 58/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 42 Co 372/2009-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, č. j. 81 C 58/2004-176 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23. 9. 2004, č. j. 81 C 58/2004-18, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2008, č. j. 42 Co 600/2008-138, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 4, sestávající z kuchyně, jednoho pokoje a příslušenství, v 1. nadzemním podlaží domu v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a to do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 42 Co 372/2009-201, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalovaná užívala předmětný byt původně spolu se svým bratrem E. R. na základě nájemní smlouvy ze dne 30. 5. 2001, kterou s žalobcem uzavřela za jmenovaného jako jeho opatrovnice, že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou od 1. 6. 2001 do 30. 6. 2002, že poté, co E. R. byt opustil, uzavřela s žalobcem postupně dvě na sebe navazující nájemní smlouvy k bytu na dobu určitou, přičemž ve druhé z nich, uzavřené dne 25. 6. 2003 (dále jen ,,Smlouva“), byl nájemní poměr sjednán na dobu od 1. 7. 2003 do 31. 1. 2004 s tím, že bude-li mj. řádně placeno nájemné a poplatky za služby spojené s užíváním bytu, žalobce nájemní smlouvu k žádosti nájemce ,,prodlouží“ nebo ,,změní“ na smlouvu o nájmu na dobu neurčitou (dále též jen ,,Dodatek“), že žalobce dopisem ze dne 4. 1. 2004 sdělil žalované, že jí „nájemní smlouvu neprodlouží“ z důvodu dluhu na nájemném (nezaplacené nájemné za září 2003 až leden 2004) a že svůj dluh na nájemném dosud neuhradila. Dále vzal za prokázáno, že žalovaná od narození trpí vážným postižením zraku, že jí byly přiznány mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany 3. stupně, plný invalidní důchod a že rovněž pobírá příspěvek na péči. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nájemní vztah žalované k bytu skončil uplynutím doby, na niž byl sjednán (ke dni 31. 1. 2004) a že od 1. 2. 2004 užívá byt bez právního důvodu. Je tomu tak proto, že s ní nebyla následně uzavřena žádná další nájemní smlouva a žalobce podal žalobu na vyklizení bytu ve lhůtě podle §676 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Na základě toho žalobě na vyklizení podle §126 obč. zák. vyhověl, přičemž neshledal, že by výkon vlastnického práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Vyklizovací povinnost žalované vázal (ve shodě se soudem prvního stupně) na zajištění náhradního ubytování s ohledem na její zdravotní stav.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně ,,do všech jeho výroků“) podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které doplnila prostřednictvím advokáta, jenž jí byl ustanoven soudem. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje především v tom, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §95 odst. 2 o. s. ř. připustil změnu žaloby usnesením vydaným u ústního jednání dne 23. 6. 2009 a při svém rozhodování vycházel z nových skutkových tvrzení, jež žalobce uvedl až u odvolacího jednání dne 9. 12. 2008. Poukazuje dále na to, že jak nájemní smlouva uzavřená s panem R., tak i nájemní smlouvy, které žalobce uzavřel s ní, byly „formálně obsahově“ smlouvami na dobu určitou s příslibem jejich následného prodloužení. Namítá, že tímto postupem žalobce, spočívajícím v ,,řetězení“ nájemních smluv na dobu určitou, dochází k obcházení zákonné úpravy, kdy se žalobce snaží vyhnout nutnosti splnění zákonných předpokladů pro platné vypovězení nájmu; jednání žalobce, jímž zjevně došlo k ,,porušení a obejití ustanovení §685 odst. 3 a §710 a násl. obč.zák., jakož i k porušení §3 odst. 1 obč. zák.“ a je proto v rozporu s §39 obč. zák. Vzhledem k tomu, že se dovolací soud touto otázkou v žádném ze svých rozhodnutí nezabýval, má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl ve výroku o vyklizení (proti výroku o bytové náhradě dovolatelka svými dovolacími námitkami evidentně nebrojí) stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl zrušen nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, s účinností k 31. 12. 2012), podle něhož je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatelkou označená otázka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť jde o otázku dovolacím soudem již vyřešenou.
Nejvyšší soud se opakovaně v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 889/2008, ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4938/2008, sp. zn. 5191/2008, sp. zn. 3929/2008, sp. zn. 26 Cdo 4732/2008, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 961/2010, a ze dne 11. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1027/2010) zabýval posouzením platnosti smluv o nájmu bytu uzavřených (v době do 30. 3. 2006) na dobu určitou, obsahujících současně ujednání o možnosti jejich prodloužení. Dospěl přitom k závěru, že část nájemní smlouvy, podle níž byla smlouva uzavřena na dobu určitou, může, jde-li o sjednanou dobu nájmu, obstát samostatně a je tudíž ve smyslu §41 obč. zák. obsahově oddělitelná od další části týkající se doby nájmu, resp. možnosti jejího eventuálního prodlužování. Okolnost, že současně byly mezi účastníky dohodnuty (neplatně ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák.) podmínky, za nichž mohlo eventuálně docházet k prodlužování nájemní smlouvy, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Nájemní vztah tak byl platně (uvedením příslušného období) sjednán na dobu určitou; její opakované obnovení bylo možné za podmínek stanovených v §676 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že uzavřel-li žalobce se žalovanou dvě nájemní smlouvy na dobu určitou, nemá tato okolnost sama o sobě za následek jejich neplatnost. Za neplatné (pro neurčitost, event. pro rozpor s ustanovením §676 odst. 2 obč. zák.) by bylo možno považovat toliko ujednání o jejich prodloužení. Na posouzení posléze uvedené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá (a dovolatelka ji ostatně pro dovolací přezkum neotvírá).
Námitkou, že soud prvního stupně připuštěním změny žaloby rozhodl v rozporu s ustanovením §95 odst. 2 o. s. ř., dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu by přicházela v úvahu pouze v případě, pokud by otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, vycházela ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního významu. Pro úplnost lze podotknout, že odvolací soud se uvedenou námitkou (vznesenou již v odvolání) zabýval a zdůvodnil, proč řízení namítanou vadou není postiženo; v tomto směru proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu