ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3449.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3449/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 11 , se sídlem Praha 11, Ocelíkova 672/1, proti žalované J. V. , zastoupené Mgr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Blanická 25, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 386/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009, č. j. 15 Co 410/2009-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 15 Co 410/2009-31, potvrdil rozsudek ze dne 26. 2. 2009, č. j. 51 C 386/2008-13, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost vyklidit do 30 dnů po zajištění přístřeší, nejdříve však k 30. 4. 2009, byt č. 17, nacházející se v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1815, č. or. 14, ulice L. v P. 4, katastrální území Ch., obec P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájemní poměr skončil uplynutím doby ke dni 7. 9. 2007. Na základě toho žalobě na vyklizení podle §126 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč.zák.“) vyhověl, přičemž poměry žalované zohlednil (ve shodě se soudem prvního stupně) stanovením delší lhůty k vyklizení bytu a vázáním její vyklizovací povinnosti na zajištění přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které následně doplnila prostřednictvím ustanovené advokátky.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se však podává, že napadá právní závěr odvolacího soudu, že předmětný byt užívá bez právního důvodu.
Přestože dovolatelka formálně odkázala na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., zastává dovolací soud – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že takto formálně uplatněný dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovala. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tudíž nelze pokládat obecné výtky dovolatelky, že „jde bezesporu o porušení zákona“, že „došlo k porušení §3 odst. 1 obč. zák. a výkon práv a povinností je v rozporu s dobrými mravy“, že „soudy obou stupňů jednaly příliš jednostranně a neposoudily i pochybení žalobkyně a vina je dávána pouze jí“, a že „nebyla dodržena zákonná lhůta, zákon a právní postup“.
Dovodil-li odvolací soud (soud prvního stupně), že nájem předmětného bytu, který žalovaná užívala na základě nájemní smlouvy, skončil uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 7. 9. 2007, přičemž v řízení nebylo ani tvrzeno (natož prokázáno), že by účastnice poté uzavřely novou nájemní smlouvu k bytu, jsou bezpředmětné námitky dovolatelky, že „včas zažádala o prodloužení nájemní smlouvy“, že „tento tiskopis ihned po jeho vyplnění dne 26. 9. 2007 odevzdala osobně v podatelně žalobkyně“, a že je nepravdivé tvrzení žalobkyně, že „svoji žádost o prodloužení nájemní smlouvy nedoložila, jak měla“; v soudní praxi totiž není pochyb (a to i proto, že ustanovení §685 a 686 obč.zák. jiný vyklad ani nepřipouští) o tom, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalobkyni náklady v dovolacím řízení (dle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu