ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3614.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3614/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce A. D. , bytem v T., zastoupeného Mgr. Milanem Romanovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 24, proti žalovanému EKON, družstvo , se sídlem v Jihlavě, Srázná 1391/17, identifikační číslo 00532631, zastoupenému JUDr. Pavlem Kasalem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Židovská 27, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 220/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 Co 515/2008-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. června 2008, č. j. 3 C 220/2007-106, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému (a dalším spolu s ním žalovaným – J. M., M. P., K. R., B. Š., M. V., P. F.) bylo uloženo vyklidit prostory (tam specifikované) v budově č. p. 48 na parcele č. st. 57, zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště J. (dále též jen „předmětné prostory“, popř. „předmětná budova“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, tak že žalobě vyhověl, uložil žalovaným vyklidit předmětné prostory a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), je zjevně bezdůvodné.
Dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu předmětné (části) budovy z 21. 6. 1995 uzavřené mezi Českou pojišťovnou, a. s. (právní předchůdkyní žalobce) a žalovaným (dále též jen „Smlouva“). Namítá, že text Smlouvy má sice vady („je sestaven nešťastně“), neurčitost však může být v řízení odstraněna, neboť v řízení byla neurčitá smluvní ujednání dostatečně vysvětlena, účastníci smlouvy jim vždy rozuměli a vycházeli z nich.
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že Smlouva je (absolutně) neplatná z více důvodů, mj. i pro neurčitě vymezený předmět nájmu, neboť předmětem nájmu měla být jen část budovy a ze Smlouvy nelze zjistit, o kterou konkrétní část se mělo jednat. Ustálené judikatuře odpovídá závěr odvolacího soudu, že k určitosti vymezení předmětu nájmu nepostačuje, byla-li mezi účastníky Smlouvy shoda, kterou část budovy bude dovolatel užívat, aniž by to z obsahu smlouvy bylo zřejmé i třetím osobám. Byl-li ve Smlouvě neurčitě vymezen předmět nájmu, je Smlouva již z tohoto důvodu (absolutně) neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.) a (ne)správnost ostatních závěrů odvolacího soudu o dalších důvodech neplatnosti Smlouvy by tak na její platnost neměla žádný vliv; je proto bezpředmětné, aby je dovolací soud přezkoumával.
Konstantní judikatuře (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 4) odpovídá i závěr odvolacího soudu, že dovolatel je ve věci pasivně legitimován (otázka pasivní legitimace ostatních žalovaných nebyla předmětem dovolacího přezkumu, neboť ti dovolání nepodali a protože měli v řízení postavení samostatných společníků, rozsudek odvolacího soudu vůči nim nabyl právní moci).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání 1. žalovaného je zjevně bezdůvodné; dovolací soud je proto podle §243b odst. 1 a 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady (za úkon právní služby nelze považovat sdělení zástupce žalobce, že napadené rozhodnutí považuje za správné, aniž by se vyjádřil ke konkrétním dovolacím námitkám), na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu