ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3838.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 3838/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorava 3/2582, identifikační číslo osoby 27769127, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, proti žalované S. N. , bytem v O. – P., M. K. 514/8, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 160/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011, č. j. 71 Co 34/2011-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2011, č. j. 71 Co 34/2011-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 8. 2010, č. j. 35 C 160/2009-81, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 17 v domě č.p. 514 na ulici M. K. 8 v O. – P. o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 71 Co 34/2011-127, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem Ing. J. N., manžela žalované, shodně se soudem prvního stupně zjistil, že nájemkyní bytu byla matka žalované M. H., která zemřela, že s ní ve společné domácnosti žila žalovaná, která uzavřela dne 28. 1. 2005 manželství s Ing. V. N., s nímž nežije ve společné domácnosti a který byl nájemcem (od 22. 8. 2006 vlastníkem) bytu o velikosti 1+1 (o celkové ploše 45,7 m2) v P. – Č. M., C. 1075/2 (dále jen „byt v P.“, případně „byt manžela“) a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaná prokázala existenci společné domácnosti se svou matkou, nájemkyní bytu, tedy jeden ze zákonných předpokladů přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“). Odlišně však posoudil splnění další z kumulativně stanovených podmínek pro přechod nájmu, a to neexistenci vlastního bytu. Uzavřel, že ke dni smrti matky disponovala právním titulem (byť odvozeným) k bytu v P., jenž byl způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, že není významná okolnost, že nikdy nevedla s manželem společnou domácnost a oba jsou důchodového věku, neboť důvody, pro něž nehodlá v bytě manžela bydlet, jsou jen subjektivní a nemohou omezovat pronajímatele (žalobkyni) ve volném nájmu bytu. Odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce výkladu pojmu „mít vlastní byt“. Neshledal ani důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.”), a odůvodnila je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ke dni smrti matky disponovala právním titulem k užívání bytu, jenž byl způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Namítala, že její manželství je formální, bez citových vazeb, v předmětném bytě žije již od 30. 5. 1959, má v jeho okolí nezbytnou infrastrukturu a přátele, náklady na bydlení jsou zde nepochybně nižší než v bytě manžela, že by se stala odkázanou na jeho postoj a že právní závěr odvolacího soudu představuje „nepřiměřeně tvrdý zásah do jejího práva bydlet“ (poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000). Dále namítla, že s ohledem na délku užívání předmětného bytu a citovou vazbu k němu bylo na místě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, vyvracela dovolací námitky žalované a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, popř. jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnila dovolatelka správnost právního závěru odvolacího soudu, že ke dni úmrtí své matky disponovala odvozeným právním titulem k bytu.
Podle §706 odst. 1 obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
V soudní praxi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1997, pod číslem 98, usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 191/2012) není pochyb, že slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv jen přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí, že není rozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje a že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi. Správnost těchto závěrů odvolacího soudu, jenž přiléhavě poukázal na ustálenou judikaturu, ostatně dovolatelka ani nezpochybnila.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že byt v P. je způsobilý uspokojit její bytovou potřebu, a to zejména s ohledem na jeho rozměry, skutečnost, že s manželem jsou důchodového věku, že jejich manželství je jen formální a že ona sama je citově vázána k předmětnému bytu. Těmto dovolacím námitkám však přisvědčit nelze. Odvolací soud správně zdůraznil, že okolnosti zakládající možnost trvalého bydlení je třeba posuzovat jen z objektivních, nikoliv subjektivních hledisek. Byt v P. s ohledem na jeho uspořádání a rozměry je objektivně způsobilý uspokojit bytovou potřebu dvou lidí, ostatní důvody dovolatelky, proč nemůže v bytě manžela bydlet, jsou ryze subjektivního rázu a nelze k nim proto při zkoumání splnění zákonných podmínek pro přechod nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. nepřihlížet. Protože institut přechodu nájmu upravený v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. je svým charakterem nájmem vnuceným, omezujícím pronajímatele – a to ve prospěch taxativně určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce – v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout, nelze uplatňování tohoto institutu rozšiřovat nad rámec stanovený zákonem v neprospěch pronajímatele.
Částečně důvodná je však námitka dovolatelky, kterou zpochybnila závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Samotné zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu sice nelze eliminovat ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4437/2009, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1105/2007, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23.2.2009, sp. zn. IV. ÚS 295/09); soud se však musí zabývat (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 6/2009“) tím, zda výkon vlastnického práva uplatňovaný žalobou na vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud se otázkou rozporu vyklizení dovolatelky z předmětného bytu s dobrými mravy zabýval, nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem a ani se důsledně neřídil závěry vyslovenými v R 6/2009. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (že v bytě bydlí od roku 1959, že pečovala o svou matku, s níž žila ve společné domácnosti, že manželství uzavřela v roce 2005, že s manželem nikdy společnou domácnost nevedla, že byt manžela je malý) a dále učinil zjištění z výslechu svědka – manžela dovolatelky (že po úmrtí matky dovolatelky se chtěl přestěhovat za dovolatelkou do předmětného bytu, což odmítla). Při hodnocení skutečností významných pro posouzení možné aplikace §3 odst. 1 obč. zák. však přihlédl jen k výpovědi manžela dovolatelky a za významnou považoval pouze okolnost, že dovolatelka odmítla jeho nabídku na společné bydlení v předmětném bytě. Přitom samotná okolnost, že dovolatelka nechtěla žít s manželem společně v předmětném bytě, za situace, kdy na ni nájem nepřešel a bydlí v něm bez právního důvodu, není pro závěr, zda výkon vlastnického práva žalobkyně domáhající se vyklizení tohoto bytu je v rozporu s dobrými mravy, významná. K dalším zjištěným skutečnostem již nepřihlédl a nijak se s nimi nevypořádal. Jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud ho zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne závěry vyplývající z R 6/2009 a důsledně přihlédne ke všem zjištěným skutečnostem, tedy i k specifickým okolnostem, jenž byly zjištěny na straně dovolatelky (zejména výjimečně dlouhá doba jejího bydlení v bytě, její věk, formální manželství atd.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu