ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4116.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4116/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně STAVUS, a. s. , se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní ulice 6, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, ul. 28. října 184, proti žalovanému Ing. M. T. , bytem P., zastoupenému Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, o zaplacení částky 99.086,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 76/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 22 Co 495/2009-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 2. 2009, č. j. 11 C 76/2008-51, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 99.086,50 Kč (z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor specifikovaných v žalobě); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. 22 Co 495/2009-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že v případě doručení předvolání na jednání soudu prvního stupně, které bylo nařízeno na den 24. 2. 2009, nemohla nastat fikce doručení, neboť se v místě trvalého bydliště nezdržoval; soud prvního stupně proto ani nemohl dospět k závěru, že mu předvolání bylo doručeno řádně a včas. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že odvolací soud měl vyhovět jeho žádosti o odročení jednání, neboť o něj požádal, jakmile se o překážce objektivně mu bránící v účasti na jednání (povinné školení u zaměstnavatele) dozvěděl. Dovolatel tak má za to, že postupem soudů obou stupňů mu byla „odňata možnost jednat před soudy a zároveň mu bylo znemožněno domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření plně ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracela námitky dovolatele a uvedla, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2002, sp.zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 3 o. s. ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) zastává dovolací soud názor, že dovolatel v něm uplatnil právě tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., a to námitkou, že nesprávným postupem obou soudů (popsaným v dovolání) mu byla odňata možnost před těmito soudy jednat (a tím i znemožněno „domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu“). Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal rovněž na dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., které však nijak obsahově nekonkretizoval. Uplatněná vada podle §229 odst. 3 o. s. ř. ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – vzhledem k výše uvedenému – založit nemůže.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelně vynaložené považovat, neboť citované vyjádření se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu