ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4353.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4353/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. D. , bytem Č. L., zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363/10, proti žalovanému R. P., bytem L., zastoupenému Mgr. Lukášem Votrubou advokátem se sídlem Liberec, Moskevská 637/16, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 14 C 150/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. června 2010, č. j. 73 Co 38/2010-48, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2009, č. j. 14 C 150/2009-28, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpověď z nájmu bytu v domě v ulici v L. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou dal žalovaný žalobci dne 17. 3. 2009, je neplatná, dále rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalovaný (vlastník předmětného domu) dal žalobci (nájemci předmětného bytu) dne 17. 3. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále též jen „Výpověď“) dle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) z důvodu, že žalobce nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též jen „úhradu za služby“) ve výši odpovídající nejméně trojnásobku nájemného a úhrad za služby, konkrétně nedoplatek vyplývající z vyúčtování za rok 2008 ve výši 4909,50 Kč, jehož splatnost byla žalovaným stanovena do 31. 1. 2009, že nájemné činilo částku 1.067,- Kč a úhrady za služby 130,- Kč měsíčně, že žalobce s vyúčtováním nesouhlasil (namítal, že spotřeboval toliko 10 m3, čemuž odpovídá částka 603,20 Kč). Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně dospěl k závěru, že Výpověď splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, že byla žalobci řádně doručena a že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn, neboť v době doručení Výpovědi měl žalobce dluh přesahující trojnásobek měsíčního nájemného a úhrad za služby. Konstatoval, že vyúčtování bylo provedeno podle výměru Ministerstva financí 1/2007 části II. položky 2 písm. e), f) g), přičemž způsob rozúčtování vodného a stočného jednotlivým spotřebitelům je podle tohoto předpisu předmětem dohody mezi odběratelem (žalovaným) a spotřebiteli (uživateli bytů, nebytových prostor); nedojde-li k dohodě s nejméně polovinou spotřebitelů, provede se rozúčtování podle počtu obyvatel bytů v závislosti na vybavení bytů a podle počtu a druhu nebytových prostor. V daném případě k dohodě nedošlo, a žalovaný tak v souladu s právním předpisem rozúčtoval vodné a stočné podle počtu osob. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 6. 2010, č. j. 73 Co 38/2010-48, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že Výpověď je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování listinou obsahující vyúčtování nájemného a cen služeb pro rok 2008, učinil z ní zjištění, že žalobce zaplatil v roce 2008 na nájemném 12.804,- Kč a na zálohách: 1.200,- Kč (vodné a stočné), 120,- Kč (elektřina na osvětlení společných prostor) a 240,- Kč („ost. STA, komíny“), k čemuž je připočten přeplatek z vyúčtování za rok 2007 ve výši 764,50 Kč, že tedy zaplatil celkem 15.128,50 Kč, že je v ní dále vyčíslena cena vodného a stočné částkou 6.925,- Kč, cena „společné elektřiny“ částkou 69,- Kč a cena „STA, komíny atd.“ částkou 240,- Kč, avšak že v ní není uvedeno množství dodaných služeb spojených s užíváním bytu (vodného a stočného, „společné elektřiny“ a „STA, komíny, atd.“) či způsob rozúčtování ceny těchto plnění na jednotlivé nájemce v domě. Dovodil, že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku z něj plynoucího jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 803/2002). Přestože v současné době nejsou náležitosti vyúčtování stanoveny právním předpisem, musí podle odvolacího soudu vyúčtování obsahovat nejen údaj o ceně za tu kterou službu, ale minimálně též údaj o množství dodané služby (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Nájemce totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (u úhrady za vodné a stočné výměrem Ministerstva financí č. 01/2007). Jestliže uvedená listina tyto údaje neobsahovala, nebyl nedoplatek v době dání Výpovědi splatný a uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. nebyl naplněn. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na určení neplatnosti Výpovědi vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o nezbytné obsahové náležitosti vyúčtování. V této souvislosti zejména namítá (přičemž své námitky podrobně odůvodňuje), že neměl povinnost se při vyúčtování úhrad za služby řídit zákonem o účetnictví, a že z žádného právního předpisu, ani z ustanovení §696 obč. zák. nevyplývá jeho povinnost provádět nájemci vyúčtování úhrad za služby a dokládat a odůvodňovat způsob výpočtu nájemci (tento vyplývá již z uzavřené nájemní smlouvy) a že soudy by se měly omezit toliko na přezkum správnosti výpočtu úhrad za služby. Dále poukazuje na to, že použitý způsob vyúčtování v daném případě ostatně ani neumožňuje kontrolu nájemci (jednotlivé byty nejsou osazeny vodoměry a „daný systém předpokládá solidární odpovědnost nájemců vůči celkové spotřebě“). Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že přehlédl, že vyúčtování o stejném obsahu bylo prováděno již několik let a bylo oběma účastníky respektováno, a že se tedy přinejmenším konkludentně dohodli na jeho obsahových náležitostech, a dále že nedostatky vyúčtování vyhodnotil ve prospěch žalobce, který je odmítl převzít a muselo mu být doručováno poštou. Uvádí, že na danou věc nelze použít závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 803/2002 (v uvedené věci šlo o dodávku teplé vody v období, kdy existovaly právní předpisy upravující její rozúčtování). Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že dluh nebyl splatným, resp. že neexistoval a výpovědní důvod tak nebyl naplněn, neboť na splatnost nemůže mít vliv skutečnost, zda vyúčtování má či nemá některé obsahové náležitosti (právním důvodem vzniku dluhu je nájemní smlouva spolu s vyúčtováním, nikoliv vyúčtování samotné), ani skutečnost, že dluh byl mezi účastníky sporný. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci (dovolatel sice odkázal rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nijak obsahově nekonkretizoval, přičemž dovolací námitky lze podřadit toliko pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 7. 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, a z 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009/). Dovolací soud se ztotožňuje s názorem, že byť obsahové náležitosti vyúčtování nebyly v rozhodné době stanoveny zvláštním právním předpisem, je uvedená judikatura použitelná i v dané věci, a to proto, že – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – musí vyúčtování vždy obsahovat údaj o množství dodané služby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010).
Nebylo-li v projednávané věci provedeno řádné vyúčtování, nemohla nastat splatnost nedoplatku za služby; proto nemohl být naplněn ani uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak právo vůči žalovanému.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu