ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4480.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4480/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně PPM uzavřený investiční fond, a.s., se sídlem Jihlava, Romana Havelky 4957/5b, zastoupené Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Jihlava, Benešova 8, proti žalované TREX International spol. s r.o. , se sídlem Újezd u Brna, Masarykova 701, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 4, o zaplacení částky 101.829,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 4 C 116/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2010, č. j. 44 Co 345/2009-92, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II . Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.132,- Kč, k rukám Mgr. Hany Zahálkové, advokátky se sídlem Brno, Příkop 4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 101.829,- Kč s příslušenstvím, představující ušlý zisk na nájemném za období od prosince 2005 do dubna 2006.
Okresní soud Brno – venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze 16. 4. 2009, č. j. 4 C 116/2007-77, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 101.829,- Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 20. 9. 2002 nájemní smlouvu na dobu určitou (10 let) za měsíční nájemné ve výši 59.040,- Kč plus DPH, jejímž předmětem byly nebytové prostory ,,v 1. NP budovy obchodního centra v Jihlavě“ (dále jen „Smlouva“ a „předmětné prostory“), že sjednaným účelem nájmu bylo provozování obchodních služeb, a to prodej konfekčního zboží a doplňků, že Městský úřad ve Šlapanicích rozhodnutím ze dne 25. 7. 2005, č.j. 4303/ŠL/05 (v právní moci dne 1. 8. 2005), zrušil k žádosti žalované její živnostenské oprávnění v rozsahu předmětu podnikání ,,specializovaný maloobchod“, že dopisem ze dne 4. 8. 2005 dala žalobkyni z posléze uvedeného důvodu výpověď z nájmu předmětných prostor (dále jen „Výpověď“), že žalobkyně (ač v dopise ze dne 18. 8. 2005 projevila s Výpovědí žalované nesouhlas) „akceptovala“ ukončení nájemního vztahu a dne 2. 11. 2005 uzavřela k předmětným prostorám nájemní smlouvu se společností SPORTISSIMO s.r.o. za měsíční nájemné ve výši 45.305,- Kč bez DPH. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že jelikož žalovaná neprokázala ,,oprávněnost zrušení specializovaného maloobchodu“, nemohla uplatnit výpovědní důvod podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, tj. ve znění do 18. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Nárok žalobkyně posoudil podle §420 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen ,,obč.zák.“) a žalované, která porušila posléze citované ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., uložil povinnost k náhradě škody, jež žalobkyni vznikla tím, že předmětné prostory pronajala za ,,cenu nižšího nájemného“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 6. 2010, č.j. 44 Co 345/2009-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho dospěl k závěru, že tím, že žalovaná požádala o zrušení svého živnostenského oprávnění v rozsahu předmětu činnosti ,,specializovaný maloobchod“, nejednala v rozporu s žádným dotčeným právním předpisem (tj. zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů a zákonem č. 116/1990 Sb.) a ani se Smlouvou. Uvedené jednání žalované je rovněž v souladu s dobrými mravy a pravidly poctivého obchodního styku (jeho účel /ukončení nájemního vztahu/ totiž předpokládá samotné ustanovení §9 odst. 3 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb.), přičemž nijak nesouvisí s tvrzenou majetkovou újmou žalobkyně. Konstatoval, že jediným následkem porušení ustanovení §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb. je neplatnost výpovědi pro rozpor se zákonem (§39 obč.zák.), což se projeví v trvání vypovídaného nájemního vztahu; takové právní kvalifikaci však brání tvrzení žalobkyně (uplatněné v žalobě), že ,,ukončení nájemního poměru akceptovala“. Uzavřel, že konstrukce vzniku odpovědnostního vztahu, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok, zcela postrádá prvek příčinné souvislosti a jelikož nemá ani jiný právní základ, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost neopřela o žádné zákonné ustanovení a namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka má za to, že jednání žalované (spočívající ve zrušení jejího živnostenského oprávnění v rozsahu předmětu činnosti – maloobchod) bylo protiprávní, neboť nenaplnila „zákonné ustanovení” tím, že by ztratila způsobilost k provozování činnosti, pro jejíž výkon si předmětné prostory pronajala. V této souvislosti poukazuje na to, že žalovaná neprokázala, že by u ní zanikly, resp. nebyly dány podmínky pro provozování příslušné živnosti, a namítá, že zákonodárce měl v těchto případech na mysli objektivní důvody ztráty způsobilosti a ne pouze projev vůle nájemce živnost dále neprovozovat. Dále vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že tvrzené protiprávní jednání žalované nemá žádnou souvislost s její majetkovou újmou a uvádí, že za vzniklé situace musela „pronajmout prostor třetímu subjektu, aby zabránila dalším ztrátám, když musela dotovat splátky úvěru – poskytnutého bankou na výstavbu objektu – z jiných zdrojů a předešla tak vzniku dalších škod”. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že závěru o neplatnosti Výpovědi brání její tvrzení, že ukončení nájmu „akceptovala”, a vyjadřuje názor, že k neplatnosti právního úkonu je třeba naplnění zákonných podmínek a nikoli akceptace či neakceptace takového úkonu; pokud by nebyla přesvědčena o neplatnosti Výpovědi, nepožadovala by náhradu škody, neboť pouze protiprávní jednání žalované (neplatná Výpověď, dlouhodobé neplacení nájemného) ji přivedlo do situace, kdy musela uzavřít nájemní smlouvu s třetí osobou, avšak již za nižší nájemné. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracela námitky dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §9 odst. 3 písm. a) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, nájemce může písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si nebytový prostor najal.
Citované ustanovení výslovně nevymezuje, co se rozumí „ztrátou způsobilosti k provozování činnosti“ v pronajatých nebytových prostorách, nicméně ze smyslu zde upraveného výpovědního důvodu vyplývá, že je třeba ji spojovat se ztrátou způsobilosti k provozování podnikatelské činnosti, vykonávané buď na základě živnostenského oprávnění nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. O uvedený výpovědní důvod ve smyslu citovaného ustanovení jde i tehdy, bylo-li pozastaveno provozování živnosti nájemcem nebytových prostor (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, uveřejněný pod číslem 43/2003 Sb. /dále též „R 43/2003“/).
Odvolacímu soudu lze tedy přisvědčit, že dání výpovědi žalovanou (nájemkyní) z důvodu podle §9 odst. písm. a) obč.zák. není protiprávní, a proto nemůže samo o sobě založit její odpovědnost za škodu.
Nelze však přehlédnout, že výpověď z nájmu nebytových prostor je jednostranným (adresovaným) právním úkonem a jako taková musí vyhovovat obecným náležitostem právních úkonů, stanoveným v §34 a násl. obč. zák., tj. včetně ustanovení §39 obč. zák. podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu anebo se příčí dobrým mravům (viz R 43/2003).
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se posouzením platnosti Výpovědi z naznačených hledisek zabýval a dovodil, že není neplatná pro rozpor s ustanovením §39 obč.zák.
Avšak i kdyby odvolací soud shledal Výpověď neplatnou, nemohl by takový závěr v konečném důsledku jeho zamítavé rozhodnutí zvrátit. Je tomu tak proto, že absolutně neplatný právní úkon není způsobilý vyvolat žádné právní účinky, a tedy v případě výpovědi z nájmu ukončit sjednaný nájemní poměr. Z toho vyplývá, že by ani v této situaci nebylo možné vyhovět uplatněnému nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku na nájemném, neboť na existenci nájemního vztahu by absolutně neplatná výpověď nemohla mít žádný nepříznivý dopad.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 12.310,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2.522,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněná domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. května 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu