ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4843.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4843/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiy rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Mgr. L. R. , zastoupené JUDr. Radimem Dvorským, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, proti žalované K. K. , zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 35, o vyklizení bytu, vedené Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 30/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2010, č. j. 55 Co 180/2010-54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, č.j. 5 C 30/2008-38 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 8. 9. 2008, č.j. 5 C 30/2008-15, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. 55 Co 104/2009-30, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na vyklizení bytu č. 4. v 1. patře domu č.p. 1661, ulice K., P. (dále předmětný byt, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 7. 2010, č.j. 55 Co 180/2010-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal – ve shodě se soudem prvního stupně – za prokázáno, že žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice domu, v němž se nachází předmětný byt, že výlučnou nájemkyní bytu byla matka žalované, která v něm bydlela s žalovanou, jejím synem a svými dvěmy syny (zletilým L. a nezletilým J.), s nimiž společně hospodařila, že dne 14. 6. 2006 uzavřela manželství s Ing. J. C., z bytu se po sňatku odstěhovala i se svým nezletilým synem ke svému manželovi do jeho bytu v P., L. (dále „byt na Lucemburské“), že žalované a jejímu zletilému bratrovi nenabídli, aby se do tohoto bytu nastěhovali s nimi, neboť jde o malý jednopokojový byt, že nyní v předmětném bytě bydlí žalovaná se svým synem a přítelem a že její zletilý bratr se odstěhoval k jejich babičce. Přisvědčil i jeho závěru, že matka žalované trvale opustila společnou domácnost, vedenou dosud v předmětném bytě s dětmi a svým vnukem (její manžel zde nikdy nebydlel), že její projev vůle byt opustit a nevrátit se do něho byl platným právním úkonem, který neodporuje zákonu, zákon neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům (§39 obč.zák.), že je pouze přirozeným důsledkem změny rodinné situace a že na ní nebylo možno – vzhledem k velikosti bytu na L. – požadovat, aby se do tohoto bytu nastěhovala se všemi členy své dosavadní domácnosti. Vzhledem k tomu, že žalovaná nikdy neměla vlastní byt (od narození žije v předmětném bytě), přešlo na ni podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) právo nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost nespecifikovala odkazem na příslušná zákonná ustanovení. Uvádí, že odvolací soud „poprvé shodné rozhodnutí soudu I. stupně zrušil s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 8/5 ze dne 1. 6. 2005, podruhé pak shodné rozhodnutí potvrdil“, tedy že „v prvém zrušujícím rozhodnutí došel k závěru, že ze strany žalované se jedná o zneužití práva k získání vyhodného bydlení, ve druhém … za stejných skutkových okolností k takovému závěru nedošel“. Dovolatelka má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s označeným nálezem Ústavního soudu, že nemá jinou možnost, než se na něho obrátit a že z tohoto důvodu je dovolání přípustné. Uvádí, že v dané věci došlo k omezení práv vlastníka „rozdílem mezi tržním a regulovaným nájemným“ a že žalovaná mohla uzavřít nájemní smlouvu k bytu, která jí byla nabízena, případně uspokojit svoji bytovou potřebu jinak. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu) ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém rozsudku potvrzeném napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, tj. žalobu zamítl). Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že na žalovanou přešlo právo nájmu bytu trvalým opuštěním společné domácnosti její matkou.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 4/2000, dále např. jeho rozsudky z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, z 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005, z 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 507/2006, a z 27. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1731/2008) dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno s úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, a že jde nejen o úkon faktický, nýbrž i o úkon právní (ve smyslu ustanovení §34 a násl. obč. zák.). V již citovaných rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 1670/2005 a sp.zn.26 Cdo 507/2006 pak vyjádřil Nejvyšší soud názor, že trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu jako právní úkon je nutno posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák., tj. zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu bylo jednání nájemce způsobilé vyvolat právní následky ve smyslu ustanovení §708 obč. zák., tj. zánik jeho práva nájmu bytu a přechod na osoby žijící s ním ve společné domácnosti.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval posouzením jednání matky žalované z naznačených hledisek a dospěl k závěru, že jde – se zřetelem k okolnostem daného případu – o platný právní úkon, který neodporuje ustanovení §39 obč.zák. Dovolací soud shledává uvedený závěr správným a je toho názoru, že zde není rozpor ani s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV ÚS 8/05, vydaným ve vztahu k výkladu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák.
Dovolatelka se mýlí, pokud namítá, že odvolací soud zaujal ve svém zrušujícím usnesení názor, že ze strany žalované se jedná o zneužití práva, neboť jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, odvolací soud toliko zavázal soud prvního stupně k tomu, aby se (mimo jiné) zabýval posouzením věci z hlediska zásad, v označeném nálezu vyjádřených.
Nezbývá než učinit závěr, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu