ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.645.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 645/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně K. S. , zastoupené Michalem Čechem, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 1, o určení nájemního práva k bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 Co 387/2009-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č.j. 19 Co 387/2009-78, potvrdil rozsudek ze dne 17. 7. 2009, č.j. 47 C 72/2008-57, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní „bytu č. 3 v 1. podlaží domu v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) především dovodil, že nájemní smlouva k předmětnému bytu, uzavřená dne 6. 9. 2004 (správně dne 14. 9. 2004) mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem Leo Spurným na jedné straně a žalovaným na straně druhé (dále jen „Smlouva“), je absolutně neplatná, neboť žalobkyni a L. S. v době uzavření Smlouvy svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu, které zaniklo až dnem 15. 10. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, jímž bylo jejich právo společného nájmu zrušeno a výlučným nájemcem bytu byl určen L. S. Uzavřel, že jelikož nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by žalobkyně po té uzavřela k bytu jakoukoli novou nájemní smlouvu, nesvědčí jí k němu nájemní právo a žaloba je proto nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) byla v dovolání zpochybněna správnost právního závěru o neplatnosti Smlouvy.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. 5. 1997, sp.zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze časopisu Soudní judikatura 10/1998, rozhodnutí z 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, a z 30. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněná pod C 303 a C 535 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, , a z 30. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. 3. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by totiž byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč.zák.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 9. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2238/2008).
S ohledem na výše uvedené tak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho právní závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy je v souladu s citovanou judikaturou a jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe.
V poměrech projednávané věci byla Smlouva absolutně neplatná právě pro počáteční nemožnost plnění podle §37 odst. 2 obč.zák., neboť byla uzavřena k bytu, který nebyl právně volný; byl totiž zatížen tehdejším právem společného nájmu bytu dovolatelky a jejího bývalého manžela.
Pro úplnost zbývá dodat, že pokud dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 12. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1352/2001, byl právní názor v něm vyslovený soudní praxí překonán, o čemž svědčí např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. 11. 2003, sp.zn. 31 Cdo 528/2001, jehož vydání bylo vyvoláno právě rozporem mezi citovaným rozsudkem a právním názorem senátu 26 Cdo specializovaného na agendu nájmu bytu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu