ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.705.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 705/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. P. , bytem N., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Olomouc, tř. Svobody 2, proti žalovanému J. P. , bytem N., zastoupenému JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem se sídlem Olomouc, Beneše Třebízského 32, o umožnění užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 24 C 268/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. května 2011, č. j. 69 Co 317/2010-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč k rukám JUDr. Jana Špilháčka, advokáta se sídlem Olomouc, Beneše Třebízského 32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2010, č. j. 24 C 268/2006-375, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 8. 2010, č. j. 24 C 268/2006-385, a doplňujícího usnesení ze dne 5. 8. 2010, č. j. 24 C 268/2006-392, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zajistit žalobkyni otápění bytu 3+1 s příslušenstvím ve II. nadzemním podlaží budovy ve L. – objektu bydlení, na pozemku v k. ú. L., obec N., okres O., výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen žalobkyni umožnit vstup, vjezd a užívání dvora a vedlejší stavby označené pod č. 12, žalobkyní označené jako garáž (dále též jen „garáž“), nacházejících se na pozemku v k. ú. L., obec N., okres O. (dále též jen „předmětný pozemek“), výrokem III. zastavil řízení, aby žalovaný byl povinen strpět montáž zámku do vstupních dveří kotelny v budově – objektu bydlení, na předmětném pozemku (výrok III.) a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 69 Co 317/2010-439, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (tj. vyjma výroku III.) potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkou výslovně označené otázky však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají. Otázka ad a) „zda dochází k porušení práva účastníka řízení, zejména zkrácení jeho práva na podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu v zákonné lhůtě tím, že rozhodnutí je doručováno toliko zmocněnci účastníka…“ , kterou v dovolání obsáhle rozebírá, jakož i otázka ad b) „ zda nedošlo k porušení práva účastníka řízení za situace, kdy rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují poučení, že nebude-li rozsudkem ukládaná povinnost splněna dobrovolně, může se oprávněný účastník domáhat výkonu rozhodnutí“ , spadají pod dovolací důvod §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Ostatně řízení namítanými vadami netrpí. Pokud jde o doručování, soudy obou stupňů postupovaly zcela v souladu s ustanovením §50b odst. 2 o. s. ř. a §32 odst. 2 o. s. ř. Poučení o možnosti výkonu rozhodnutí je sice náležitostí rozsudku (srov. §157 odst. 1 o. s. ř.), avšak jeho absence není vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ostatně toto pochybení lze napravit postupem podle §164 o. s. ř., což soud prvního stupně učinil).
Ani otázka ad c) „zda je vlastník nemovité věci nacházející se na pozemku třetí osoby povinen domáhat se práva užívat svou nemovitou věc zřízením práva věcného břemene k pozemku třetí osoby i za situace, kdy taková třetí osoba nebrání v přístupu k nemovitosti průchodem přes tento pozemek, ale pouze uzamčením vstupu do nemovitosti vlastníka “ přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, neboť rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Jak vyplývá z obsahu spisu, soudy obou stupňů totiž vycházely ze zjištění, že žalovaný dobrovolně nehodlá předmětný pozemek žalobkyni za účelem vjezdu a vstupu do garáže zpřístupnit (viz rozsudek soudu prvního stupně čl. 380 verte, s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil); námitky dovolatelky tak v tomto směru ve skutečnosti směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.500,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 písm. b/, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 ve spojení s §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 960,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. prosince 2012
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu