ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.889.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 889/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost , se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, IČ: 00530832, proti žalované ASKO - NÁBYTEK, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10 – Štěrboholech, Nákupní 444/6, IČ: 41193946, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Voskovcova 1075/59, o zaplacení částky 383.065,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 119/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Co 546/2009-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (nájemkyně a posléze vlastnice „nebytových prostor nacházejících se v domě na adrese B., P.“ – dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) se domáhala, aby jí žalovaná (podnájemkyně nebytových prostor) zaplatila částku 449.856,40 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním nebytových prostor v období od října 1999 do prosince 1999.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) nejprve usnesením ze dne 29. března 2005, č. j. 16 C 119/2003-25, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky 66.790,40 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a poté rozsudkem ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 16 C 119/2003-58, ve spojení s usnesením ze dne 22. února 2006, č. j. 16 C 119/2003-74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 372.206,80 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 10.859,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. ledna 2008, č. j. 13 Co 385/2007-90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I.) a v nákladovém výroku (ve výroku III.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. září 2008, č. j. 16 C 119/2003-99, ve spojení s usnesením ze dne 1. února 2010, č. j. 16 C 119/2003-129, opětovně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 372.206,80 Kč s tam uvedenými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Co 546/2009-137, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s usnesením) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím pověřené zaměstnankyně písemně vyjádřila.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Je tomu tak proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech žalobě ohledně částky 372.206,80 Kč s příslušenstvím vyhověl). Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
V projednávaném případě dovolatelka označila v dovolání za zásadně právně významnou nejprve otázku, „zda je identifikace tvrzené pohledávky věřitele obsažená ve faktuře věřitele doručené dlužníkovi pro věřitele závazná potud, že věřitel nemůže takto vyúčtovanou pohledávku následně označit za pohledávku opírající se o jiný právní důvod“ (dále jen „první otázka“), a poté rovněž otázku, „zda v situaci, kdy smluvní strany v nájemní smlouvě uvedly, že uzavřou dodatek ke smlouvě o zvýšení nájemného, a následně takový dodatek neuzavřely, může přesto pronajímatel nájemné navýšit“ (dále jen „druhá otázka“). Současně odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s jejími odvolacími námitkami týkajícími se uvedených otázek.
Dovolací soud především zastává názor, že dovolatelkou označené otázky v daném případě nemohou být otázkami zásadního právního významu už proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Navíc z obsahu dovolání není ani zřejmé, jak by dovolatelkou předestřené řešení první otázky (tj. že nelze dodatečně měnit právní důvod pohledávky věřitele uvedený v jeho faktuře doručené dlužníku) mohlo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (soudem prvního stupně). Ve vztahu k druhé otázce pak lze jen podotknout, že na postupném zvyšování úplaty za užívání předmětných nebytových prostor o 5 % ročně se účastnice dohodly již ve smlouvě o podnájmu nebytových prostor ze dne 28. listopadu 1995, přičemž z takto sjednaného způsobu výpočtu této úplaty také oba soudy v dané věci vycházely. V posuzovaném případě tudíž nelze hovořit o tom, že žalobkyně (snad jednostranně) zvýšila dovolatelce nájemné (úplatu) za užívání předmětných nebytových prostor.
Výtkou, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami týkajícími se shora uvedených otázek, dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zmíněná dovolací výtka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Navíc z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takové vady – s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – však v posuzovaném případě evidentně jít nemůže.
Nad rámec uvedeného dovolací soud pro úplnost dodává, že odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v souladu s právními názory zaujímanými v ustálené soudní praxi právní otázku, na který z více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů má být započteno (zúčtováno) plnění dlužníka vůči věřiteli (jež nestačí na splnění všech jeho dluhů u tohoto věřitele) v případě, že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů, případně v jaké části chce splnit, tj. otázku, na jejímž řešení je založeno napadené rozhodnutí. Dlouhodobě ustálená soudní praxe totiž vychází z názoru, že v případě, že poskytnuté plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, pak při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, uveřejněný pod C 2905 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 33 Odo 1112/2003, z 15. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1696/2004, a z 24. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu