ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.966.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 966/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně PHL - G.E.N. s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČ: 28162684, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným 1/ Milanu Pokornému , bytem v Kladně, Mostecká 3166, IČ: 68270984, zastoupenému Mgr. Markétou Hlucháňovou, advokátkou se sídlem v Praze – Troji, Trojská 69/112, a 2/ JUDr. J. V. , bytem v P. 5, T. 1224/3, o 262.816,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 209/2008, o dovolání druhé žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 443/2011-311, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 443/2011-311, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. září 2011, č. j. 8 C 209/2008-274, ve výroku II. o přistoupení druhé žalované do řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Kladně /soudu prvního stupně/ dne 1. září 2008), aby jí žalovaný Milan Pokorný zaplatil částku 262.816,20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby poskytované při užívání tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“) a dále smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Citovaný návrh odůvodnila zejména tvrzením, že je většinovou spoluvlastnicí nemovitosti, v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory (dále jen „nemovitost“), které první žalovaný užíval na základě tam uvedené nájemní smlouvy (dále jen „nájemní smlouva“), aniž by jí za dobu od března 2007 do července 2008 zaplatil nájemné a úhrady za služby.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 17. června 2010 žalobkyně navrhla přistoupení JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice nemovitosti) do řízení jako další účastnice na straně žalované s tím, aby povinnost k úhradě žalované částky byla uložena „buď“ prvnímu (tj. dosavadnímu) žalovanému Milanu Pokornému (dále jen „první žalovaný“) „nebo“ do řízení nově přistoupivší druhé žalované JUDr. J. V. (dále jen „druhá žalovaná“). Zmíněný návrh odůvodnila konstatováním, že první žalovaný (jak uvedl při jednání před soudem prvního stupně dne 16. dubna 2009) za užívání předmětných nebytových prostor platil nájemné a úhrady za služby druhé žalované (na základě nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřela), jež jí však nevydala poměrnou část těchto plateb odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu na nemovitosti.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. září 2011, č. j. 8 C 209/2008-274, rozhodl o pokračování v přerušeném řízení (výrok I.) a připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila jako druhá žalovaná JUDr. J. V. (výrok II.).
K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. října 2011, č. j. 19 Co 443/2011-311, citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrdil.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že přistoupení druhé žalované do řízení nic nebrání, a proto ho – s odkazem na ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. – připustily. Odvolací soud konstatoval, že z dosavadních žalobních tvrzení nevyplývá, že by první žalovaný již v době zahájení řízení nebyl v daném sporu pasivně věcně legitimován a že by tudíž návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobkyně nepřípustně sledovala obejití institutu záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř., jak namítala druhá žalovaná. V této souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006.
Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že – z důvodů tam rozvedených – nebyl první žalovaný již v době zahájení řízení v daném sporu pasivně věcně legitimován, a proto nebyly splněny podmínky k připuštění jejího přistoupení do řízení na straně žalované; podle jejího názoru byla náprava v tomto případě sjednatelná jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o.s.ř. (zde odkázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tj. na rozhodnutí zmíněné již odvolacím soudem). V této souvislosti oběma soudům rovněž vytkla, že nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, jenž řešil otázku věcné legitimace účastníků řízení v obdobné věci, čímž porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy a dopustily se libovůle v rozhodování. Podle jejího přesvědčení navíc připuštění jejího vstupu do řízení bylo nesprávné také z toho důvodu, že na základě rozdílných skutkových tvrzení nelze uložit stejnou povinnost buď prvnímu žalovanému nebo jí jakožto do řízení nově přistoupivšímu účastníku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 2 písm. a/ o.s.ř.), a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o.s.ř.
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Institut přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o.s.ř.) umožňuje žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě. Žalobce tímto způsobem smí napravit svůj původní (v době podání žaloby) „omyl“ o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který by jinak byl řešitelný jen podáním nové žaloby (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600 s. /dále jen „Komentář“/, str. 600). Přistoupení dalšího účastníka nesmí soud povolit mimo jiné tehdy, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného (srov. opět Komentář, str. 601, a dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V soudní praxi není pochyb o tom, že žalobní petit (údaj o tom, čeho se žalobce domáhá) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud rozhodnout. Žalobce může požadovat, aby bylo rozhodnuto o více právech (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některá svá práva uplatnit formou tzv. eventuálního petitu nebo tzv. alternativního petitu. V případě, že podá žalobu proti více osobám (žalovaným), musí být z ní mimo jiné patrno, jaké požadavky vůči každé z nich uplatňuje. Nemá-li potřebnou jistotu o tom, která z více osob má ve věci tzv. pasivní legitimaci, zákon mu umožňuje podat žalobu proti všem v úvahu přicházejícím osobám; také v tomto případě ovšem platí, že musí být ze žaloby patrno, jaká práva uplatňuje proti každému ze žalovaných, popřípadě že požaduje po více (všech) žalovaných poskytnutí plnění solidárně (společně a nerozdílně) nebo tak, že plněním některého ze žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních.
V projednávaném případě však žalobkyně navrhla přistoupení dalšího účastníka do řízení s tím, aby povinnost k zaplacení žalované částky byla uložena buď prvnímu žalovanému nebo druhé žalované (přistoupivší účastnici), tj. neuplatnila ani více požadavků proti některému z žalovaných, ani práva (nároky) proti více žalovaným. Požadovala-li zaplacení žalované částky buď po prvním žalovaném nebo po druhé žalované, představuje její procesní úkon podle svého obsahu tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009).
Občanský soudní řád takovéto "alternativní" označení žalovaných nepřipouští. Žaloba, kterou by se žalobce domáhal, aby mu stejnou povinnost splnilo alternativně více žalovaných, by byla z hlediska ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. neurčitá a pokud by ani postupem podle §43 o.s.ř. tato vada nebyla odstraněna, musel by soud žalobu odmítnout (§43 odst. 2 o.s.ř.). Proto je nepřípustné provádět změny v okruhu účastníků, které by vedly k alternativnímu hromadění žalob (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010).
Z uvedeného vyplývá, že návrhu žalobkyně na přistoupení druhé žalované do řízení nebylo možné vyhovět. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené usnesení zrušil, aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil – v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto usnesení – i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu