ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1014.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1014/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. T. , zastoupené JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení částky 60.674,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 114/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 64 Co 133/2008-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 11. 2007, č. j. 20 C 114/2006-82, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 60.674,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda ve smyslu tohoto zákona měla žalobkyni vzniknout pochybením České správy sociálního zabezpečení, detašované pracoviště České Budějovice, jež dne 9. 2. 2004 nesprávně rozhodla o výši starobního důchodu přiznaného žalobkyni. Toto rozhodnutí vykazuje dle žalobkyně jednak formální nedostatek spočívající v tom, že rozhodnutí není podepsáno osobou pověřenou zastupováním České správy sociálního zabezpečení, tak zásadní pochybení ve výpočtu výše starobního důchodu, jenž je v rozporu se zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a dále i s čl. 19 na věc dopadající Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení publikované pod č. 55/2001 Sb.m.s. Nesprávnost ve výpočtu měla za následek, že ke dni 31. 12. 2005 Česká správa sociálního zabezpečení dlužila žalobkyni celkem částku 60.674,- Kč, což podle žalobkyně odpovídá výši škody vzniklé na její straně. Obvodní soud zdůraznil, že pokud došlo k pochybení při výpočtu výše starobního důchodu, jde o postup, jenž se bezprostředně odrazí přímo v rozhodnutí ve věci, a výtky žalobkyně tak nesměřují proti nesprávnému úřednímu postupu, ale je jimi spíš zpochybňována správnost rozhodnutí. V úvahu by tedy přicházela odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, nicméně podle ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, může být nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím úspěšně uplatněn pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Poškozenému lze vyhovět, jen pokud využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí opravné prostředky, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Žalobkyně však proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nijak nebrojila, rozhodnutí nebylo zrušeno, a není tak naplněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., obvodní soud tudíž žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 64 Co 133/2008-108, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud se nesprávný výpočet výše důchodu odrazil v rozhodnutí, pro které byl podkladem, nelze hovořit o nesprávném úředním postupu, a v úvahu by tak mohla přicházet pouze odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. Nebylo-li přitom předmětné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, nejsou zde dány ani zákonné podmínky pro vznik odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutí ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. Měla-li žalobkyně za to, že výpočet důchodu byl proveden nesprávně, mohla se domáhat nápravy prostřednictvím správního soudnictví, nad jeho rámec však nelze správnost správního rozhodnutí přezkoumávat. Odvolací soud tedy zhodnotil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a jako takové je potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je podle ní dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí spočívá na posouzení rozporném s hmotným právem. Dovolatelka se považuje za diskriminovanou postupem České správy sociálního zabezpečení, třebaže tuto diskriminaci vylučuje Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení publikovaná pod č. 55/2001 Sb.m.s. Dovolatelka měla dle svých slov nárok na přiznání starobního důchodu, a rozhodnutí, jímž jí byl přiznán, tedy nelze považovat za nezákonné. Nezákonným je však postup, dle nějž byla vypočtena jeho výše. Tímto postupem došlo k diskriminaci její osoby a současně ke vzniku škody na její straně. Závěry soudů obou stupňů, dle nichž odrazil-li se nesprávný výpočet výše důchodu v rozhodnutí, je třeba hovořit o odpovědnosti za nezákonném rozhodnutí, a nikoliv za nesprávný úřední postup, považuje dovolatelka za zavádějící a účelové, neboť napomáhají legalizovat porušení uvedených předpisů Českou správou sociálního zabezpečení a jsou současně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka dále rozvedla své tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a předestřela podle ní správný postup, jímž měla být vypočtena výše jejího starobního důchodu. Zdůraznila, že do rozhodného období užitého pro výpočet osobního vyměřovacího základu jsou započítány i doby, které do něj podle zákona a Smlouvy neměly být započítány, čímž byla dovolatelka znevýhodněna proti osobám, jež Českou republiku neopustily. Vzhledem k tomu, že se nedomohla nápravy ani podáním u Ministerstva práce a sociálních věcí, uplatnila svůj nárok u soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. Zamítavé rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávné, pročež navrhla, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila jak tvrzení žalobkyně, že došlo k pochybení při výpočtu výše jejího důchodu, tak i úvahu, že by výpočet důchodu bylo možno oddělovat od rozhodnutí o důchodu, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu však zásadní právní význam ve smyslu tohoto ustanovení přiznat nelze. Tvrzení dovolatelky, že pochybení při výpočtu výše důchodu je třeba posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ač samotné rozhodnutí, jímž bylo o důchodu rozhodnuto, je třeba považovat za zákonné, nelze přitakat. Ačkoliv nesprávný úřední postup není v zákoně jednoznačně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006, Ústavním soudem byl tento závěr aprobován např. v usnesení ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 329/04). Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že i shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právní posouzení je činností přímo směřující k vydání rozhodnutí, případné nesprávnosti v tomto směru se projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000). Výpočet důchodu je přitom procesem niterně spjatým s obsahem rozhodnutí o důchodu. Oddělení výpočtu výše důchodu od rozhodnutí o důchodu by bylo zcela protismyslné, neboť právě výpočet vyjadřuje, jak bylo rozhodnuto o právech žadatele o přiznání dávky důchodového pojištění. Dovolatelka patrně přehlíží, že rozhodnutí netvoří jen samotný výrok a poučení o opravném prostředku, ale v souladu s §67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a jemu předcházejícímu §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, i odůvodnění vysvětlující úvahy správního orgánu a důvody jeho rozhodnutí, jež je v daném případě tvořeno z velké části právě tímto výpočtem. Je-li rozhodnutí vytýkána nesprávnost ve výpočtu, pak tuto výtku nelze podřadit pod nesprávný úřední postup, ale lze ji považovat za námitku zpochybňující zákonnost rozhodnutí. K nápravě případných nedostatkům v tomto směru slouží opravné prostředky projednávané orgány na danou problematiku specializovanými. Nevyužila-li dovolatelka dané možnosti, nemůže nyní obcházet tento postup prostřednictvím žaloby opírající se o zákon č. 82/1998 Sb. Civilní soudy nejsou tímto ani jiným zákonem nadány pravomocí k tomu, aby napravovaly případnou nezákonnost rozhodnutí orgánů státní správy (nejde-li o specifické případy řízení podle části páté o. s. ř.), a mohou pouze tehdy, je-li nezákonnost rozhodnutí autoritativně konstatována příslušným orgánem, přiznat náhradu škody takto vzniklé (srov. §8 zákona č. 82/1998 Sb.). Závěry soudů obou stupňů založené na těchto úvahách jsou tedy zcela v souladu s hmotným právem i jeho ustálenou interpretací v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu přikládat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.
Za liché a bez opory v hmotném právu je třeba považovat tvrzení dovolatelky, dle nějž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení zapovídá takový výkon práv z občanskoprávních vztahů, jenž je v rozporu s dobrými mravy. Představuje tedy korektiv výkonu zákonem předvídaných práv účastníků, k němuž soud přihlíží při právním posouzení věci, není však obecným kritériem rozhodování soudů, jež by převážilo nad ústavní zásadou vázanosti soudů zákonem (srov. čl. 95 Ústavy), a umožňovalo tak soudům pominout veškerou na věc dopadající zákonnou úpravu a věc posoudit podle něj. Výtky v tomto směru jsou tedy zcela nepřípadné.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. února 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu