ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1130.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1130/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: a) Ing. F. V. , a b) Ing. M. V. , zastoupených JUDr. Jiřím Bezuchou, advokátem, 772 00 Olomouc, Wellnerova 1215/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci z 3. 11. 2009, sp. zn. 1 Co 74/2009, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 76/2008 (žalobců Ing. F. V. a Ing. M. V., zastoupených JUDr. Jiřím Bezuchou, advokátem, 772 00 Olomouc, Wellnerova 1215/1, a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. L. D., 2. RNDr. D. D., 3. JUDr. J. S., a 4. L. S., zastoupených JUDr. Mojmírem Holáskem, advokátem, 779 00 Olomouc, Kosmonautů 8, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění – omezení zřízením věcného vřemene k pozemku), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolální.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 10. 5. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 29. 12. 2008, č. j. 23 C 76/2008-150. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, odboru stavebního, oddělení stavebně správního, z 2. 12. 2004, č. j. OP/235/2004/Pě, jímž bylo zřízeno věcné břemeno k části pozemku parc. č. 368 v katastrálním území S., vlastníků Ing. F. V. a Ing. M. V., ve prospěch dalších účastníků řízení za účelem zajištění práva přístupu k rodinným domkům čp. 333 a čp. 334 a k nim náležejícím pozemkům, parc. č. st. 382/4 a 382/3 v katastrálním území S. (obec Samotišky), spočívající v povinnosti vlastníků břemenem zatíženého pozemku strpět zpevnění části pozemku a právo běžného přístupu k rodinným domkům včetně obslužných činností, pěší chůze a jízdy motorovými vozidly (ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje z 22. 2. 2005, č. j. KÚOK/2198/05/OSR/700), a to změnou uvedeného správního rozhodnutí tak, že uváděné věcné břemeno se nezrušuje. Žalobcům bylo uloženo zaplatit dalším účastníkům řízení na náklady řízení 10.118,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 3. 11. 2009, sp. zn. 1 Cop 74/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 29. 12. 2008, č. j. 23 C 76/2008-156, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit dalším účastníkům řízení 7.100,- Kč na náklady odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení (s přihlížením k přechodným ustanovením zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v tomto řízení řádné dokazování a ze skutkových zjištění vyvodil závěry odpovídající ustanovení §132 občanského soudního řádu.
Odvolací soud měl za to, že tuto projednávanou právní věc je třeba posoudit vzhledem k datu rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění sporného pozemku žalobců podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění účinném do 25. 7. 2004. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně tu posoudil projednávanou právní věc podle správných právních ustanovení.
Mezi účastníky tohoto řízení vznikaly již od roku 1999 spory, týkající se přístupu k nemovitostem, konstatoval odvolací soud, a měl za to, že soud prvního stupně se touto otázkou důsledně zabýval; v tomto směru bylo provedeno místní šetření a podrobně bylo dovozeno, z jakých důvodů jiný přístup není možný. Vyvlastněním pozemku – omezením, a to zřízením věcného břemene k pozemku parc. č. 368 v katastrálním území S., je zajištěna možnost přístupu k rodinným domům čp. 333 a čp. 334 v S., a to i v budoucnu, bez ohledu na případnou změnu vlastnictví.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (včetně výroku o nákladech řízení).
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 22. 12. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště dne 12. 2. 2010 k doručení Krajskému soudu v Ostravě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 3. 11. 2009 (sp. zn. 10 Co 74/2009 Vrchního soudu v Olomouci) i rozsudek soudu prvního stupně z 29. 12. 2008, č. j. 23 C 76/2008-150 Krajského soudu v Ostravě, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé pokládají za otázku zásadního právního významu v daném případě vyřešení toho, zda je ve veřejném zájmu a zda je dán i důvod pro omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene pro přístup k pozemku a ke stavbě podle §108 zákona č. 50/1976 Sb., a to postupem podle §110 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), a to v době zahájení řízení před Magistrátem města Olomouce (č. j. OP 235/2004-Pě), upravují-li již nyní podmínky přístupu k pozemku a ke stavbě ustanovení §7 a §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění platném v době zahájení řízení před Magistrátem města Olomouc (č. j. OP 235/2004/Pě).
Dovolatelé také poukazují na to, že územní plán Obce Samotišky považuje část pozemku parc. č. 386 za místní obslužnou komunikaci podle zákona č. 13/1997 Sb., dále na to, že další účastníci řízení mají od doby kolaudace rodinných domů v roce 1993 až po současnou dobu stále stejný přístup k jejích rodinným domům, také poukazují na to, že žalobci v běžném životě neomezovali další účastníky řízení v přístupu k jejich nemovitostem a nekladli jim překážky v tomto přístupu, rovněž poukazovali na to, že další účastníci tohoto řízení mají přístup ke svým nemovitostem i po komunikacích a nezpevněných cestách (zjištěných při ohledání na místě samém soudem prvního stupně dne 3. 4. 2004); dále dovolatelé poukazovali na zákonnou úpravu (podle zákona č. 13/1997 Sb.) přístupu ke stavbám a pozemkům (existující tu již při zahájení celého tohoto řízení) a obsahující i sankce za porušování této právní úpravy. Mají proto dovolatelé za to, že za těchto okolností není zřízení věcného břemene důvodem ve smyslu ustanovení §108 odst. 2 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb. a není ani nutné ve veřejném zájmu, takže tu nejsou splněny podmínky ve smyslu ustanovení §110 tohoto stavebního zákona.
Ve vyjádření účastníků řízení JUDr. J. S., JUDr. L. D., RNDr. D. D. a L. S. k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto řízení již soud prvního stupně provedl všechny žalobci navržené důkazy a provedl i šetření na místě samém. Při tomto místním šetření bylo zejména zjištěno, že řešení přístupu k nemovitostem dalších účastníků řízení přes pozemky parc. č. 391, 336, 360 a 368 (v horní části) je za současných podmínek nemožné (jde tu o vlastnictví třetích osob a o nedostatek jejich souhlasu k umožnění přístupu, o charakter polních cest a jejich umístění v chráněném území). Tvrzení dovolatelů o zpevnění komunikace na pozemku parc. č. 368 v katastrálním území S. neodpovídá skutečnosti, neboť toto zpevnění se týká pouze asi ¼ této přístupové cesty a navíc v roce 2008 žalobci prováděli terasování svahu na pozemku žalobců a po skončení této akce (jež byla provázena přepravou mnoha tun zeminy, kamenoštěrku a betonu) byla tato cesta zcela devastovaná. Neodpovídá také pravdě, že by tu v minulosti nedocházelo k žádnému omezování přístupu dalších účastníků řízení k jejich nemovitostem (problémy v tomto omezování přístupu se táhnou v tomto případě od roku 1999 a soudu byla o tom předložena listinná dokumentace). Zřízení věcného břemene je tu i ve veřejném zájmu, neboť přístup dalších účastníků řízení k jejich rodinným domům značné hodnoty, sloužícím k trvalému bydlení, není možné zajistit „pouze odkazem na silniční zákon nebo na výprosu“. Zřízení věcného břemen k části pozemku parc. č. 368 v katastrálním území S. (ve vlastnictví žalobců) bylo proto jediným možným způsobem zajištění i vymezení přístupu k uvedeným pozemkům se stavbami rodinných domů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci soudem jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 3. 11. 2009) „vzhledem k datu rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění sporného pozemku žalobců podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebním zákonu), ve znění účinném do 25. 7. 2004.“
Podle ustanovení §108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. (stavebního zákona) bylo možné pozemky, stavby a práva k nim, potřebné pro uskutečnění staveb, nebo opatření ve veřejném zájmu, vyvlastnit nebo vlastnické právo k pozemkům a stavbám omezit rozhodnutím stavebního úřadu. Podle ustanovení §108 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. bylo možné vyvlastnit pozemky ve veřejném zájmu k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku (i ke stavbě). Podle ustanovení §108 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. musel být veřejný zájem na uplatnění opatření pro účely uvedené v §108 odst. 2 téhož zákona prokázán ve vyvlastňovacím řízení.
Podle ustanovení §110 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb. bylo možné pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit jen tehdy, nebylo-li možné cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem; musí být provedeno v souladu s cíly a záměry územního plánování, které se prokazují zpravidla územním rozhodnutím, a lze je provést jen v nezbytném rozsahu. Je-li možné dosáhnout účelu vyvlastnění pouze omezením práva, nelze právo odejmout v plném rozsahu.
V daném případě Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci rozhodovaly v řízení podle páté části občanského soudního řádu se zřetelem k právní úpravě provedené zákonem č. 184/2006 Sb. (podle něhož zanikla příslušnost správních soudů k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění či omezení vlastnického práva ve správním rozhodnutí). Krajskému soudu v Ostravě byla věc zaslána k řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu po zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu (jímž bylo rozhodováno v rámci správního soudnictví podle dřívější právní úpravy na základě zákona č. 150/2002 Sb.) rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze 6. 12. 2007, č. j. 1 A 28/2007. V tomto řízení podle §244 a násl. občanského soudního řádu bylo ovšem třeba mít na zřeteli výchozí rozhodnutí o vyvlastnění, a to rozhodnutí Magistrátu města Olomouce z 2. 12. 2004 a rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje z 22. 2. 2005, č. j. KÚOK/2L98/05/OSR/7000 (žalobě proti tomuto rozhodnutí nebylo Krajským soudem vyhověno, ale rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl na základě kasační stížnosti zrušen Nejvyšším správním soudem a věc byla krajskému soudu zaslána k dalšímu řízení, probíhajícím podle §244 a násl. občanského soudního řádu).
Bylo třeba mít na zřeteli, že při místním šetření dne 30. - 10. 2008 v obci Samotišky bylo krajským soudem zjištěno, že pozemek parc. č. 336 v katastrálním území S. je polní cestou ve hvozdu s prudkým stoupáním, na níž šíře vyjetých kolejí není stejná. Na začátku je cesta značně zúžená, uprostřed a na konci se rozšiřuje, ale hranice tohoto pozemku ve vztahu k pozemkům, parc. č. 385/1 a parc. č. 390/1 s pozemkem parc. č. 305 není v terénu poznatelná, neboť oplocení sousedních pozemků je na vršku hvozdu, na obou stranách je neudržovaný svah s křovinami a náletovými stromy, jejichž větve zasahují v určitých místech do cesty. Na cestě jsou pouze vyjeté koleje, není nijak zpevněna, je zarostlá travinou a je nerovná. Pozemek parc. č. 391 v katastrálním území S. je vydlážděn žulovými kameny, prudce se svažuje dolů k ulici Š., odtok dešťové vody je řešen prohlubní (prohnutím povrchu uprostřed). Ani tento pozemek (cesta) není sjízdný pro větší nákladní auta a obyvatelé rodinných domků, přilehlých pozemku parc. č. 391 svážejí odpady svépomocí na ulici Š., odkud je odvážejí nákladové vozy určení pro odvoz odpadků. Žalobce Ing. F. V. koupil pozemek parc. č. 368 v katastrálním území S. v roce 1997 za účelem výstavby rodinného domku. Po stavebním povolení domek postavil, zpevnil část pozemku parc. č. 368 od ulice Š., včetně bočních zídek, tak, aby se dostal do garáže; později zpevnil i horní část cesty. Starý plot, který rozděloval pozemek parc. č. 368 na část používanou žalobcem jako zahrada a část používanou jako cesta byl vyměněn a byl postaven nový plot se sloupky až k horní části pozemku parc. č. 368.
Po zhodnocení těchto skutečností (s přihlížením k ustanovením zákona č. 50/1976 Sb.) dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že žaloba žalobců není důvodná a že rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje, odboru strategického rozvoje kraje (který rozhodoval o dovolání Ing. F. V. a Ing. M. V. proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce, stavebního úřadu) je věcně správné. Krajský soud v Ostravě měl za to, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro postup podle ustanovení §107 odst. 2 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb., tj. vyvlastnění ve veřejném zájmu pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a ke stavbě, a to omezením vlastnického práva zřízením věcného břemene. Nabyvatelům pozemku parc. č. 368 bylo stavebním povolením uloženo zajistit po části tohoto pozemku přístup k nemovitostem dalších vlastníků rodinných domků. Cíle vyvlastnění tu nebylo možné dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem (s ohledem na specifické umístění nemovitostí dalších vlastníků rodinných domků). Vyvlastnění – omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene bylo tu také v souladu s cíly a záměry územního plánování, což bylo prokázáno územními rozhodnutími. Ohledně výše náhrady za vyvlastnění byl vypracován znalecký posudek, jímž byla výše náhrady vyčíslena.
Při místním šetření také nebylo shledáno, že by tu byla jiná možnost jiného přístupu k rodinným domům čp. 333 a 334 v S.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku z 3. 11. 2009 vycházel zejména z výsledků citovaného místního šetření z 30. 10. 2008 a byl toho názoru, že Krajský soud v Ostravě provedl řádné dokazování podle procesních předpisů, ze skutkových zjištění vyvodil logické závěry odpovídající ustanovení §132 občanského soudního řádu, a na skutková zjištění aplikoval správná ustanovení odpovídajících předpisů o vyvlastnění; odvolací soud zdůrazňoval, že „skutkový zjištěný stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení“.
Dovolací soud k uváděným závěrům odvolacího soudu připojuje, že celé řízení v této právní věci probíhalo podle ustanovení páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.), když tato pravomoc Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci byla tu ve smyslu ustanovení zákona č. 184/2006 Sb. „založena bez ohledu na to, že sám vyvlastňovací akt byl vydán před datem účinnosti uvedeného zákona“ (srov. k tomu i nález Ústavního soudu ČR ze 7. 4. 2009, Pl. ÚS 26/08, uveřejněný pod č. 82 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Připojit lze také odkaz na zásadní právní závěr Ústavního soudu ČR (který měly soudy obou stupňů na zřeteli), že totiž „vyvlastnění je nuceným odejmutím vlastnického práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a s právními účinky ex nunc“ (srov. nález pléna Ústavního soudu ČR z 24. 5. 1994, Pl. ÚS 16/93 uveřejněný pod č. 25 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Lze také dovodit z dovolání dovolatelů, že ve svém dovolání vlastně nevytýkali, že by tato právní věc byla posouzena soudy obou stupňů podle nesprávného právního předpisu. Měli ovšem za to, že zjištění skutkového stavu v tomto řízení bylo neúplné a výsledky provedeného dokazování byly soudy obou stupňů nesprávně zhodnoceny, k čemuž došlo v důsledku toho, jak uváděli, že soudy „neakceptovaly právní názor žalobců“.
Dovolací soud v souvislosti s tímto obsahem a pojetím dovolání dovolatelů poukazuje na to, jak jsou podle uveřejněné judikatury soudů posuzovány v dovolacím řízení výtky tohoto druhu, obsažené v dovoláních: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k této problematice vyloženo: Vadná ani nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě odvolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že by v tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 50/1976 Sb.), nebo že by ve svém rozhodnutí z 3. 11. 2009 (sp. zn. 1 Co 74/2009 Vrchního soudu v Olomouci) řešil právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), nebo právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého z jiných ustanovení občanského soudního řádu upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených v dovolacím řízení dalšími účastníky řízení na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto vynaložených nákladů nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo účastníky řízení uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. února 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu