ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1162.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1162/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání České republiky –Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 – územní pracoviště Střední Čechy, 110 00 Praha 1, Náměstí Republiky č. 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 11. 2011, sp. zn. 27 Co 275/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 104/2007 (žalobce Hlavního města Prahy , IČ 0064 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupeného JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1. Obci Skryje , IČ 0024 4392, Skryje u Rakovníka, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, 128 00 Praha 2, Botičská 4, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (IČ 6979 7111), územní pracoviště Střední Čechy, 110 00 Praha 1, Náměstí Republiky 3, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemných návrzích žalovaných, za účasti vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobce) Domu dětí a mládeže, Hobby Centrum (IČ 4524 1651), Praha 4, Bartákova 37/1200, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 159/56), takto:
I. Zamítají se dovolání dovolatelů Obce Skryje i České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 11. 2011, sp. zn. 27 Co 275/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C 104/2007.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího Hlavního města Prahy, podané u soudu 22. 5. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze 6. 4. 2011, č. j. 6 C 104/2007-529. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem budovy čp. 100, postavené na pozemku parc. č. st. 122/1 (o výměře 417 m2) v katastrálním území S. (obec S.), a že příslušnost hospodařit s touto budovou náleží Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byly zamítnuty návrh žalobce Hlavního města Prahy (na určení jeho vlastnictví ke stavbám a pozemkům /včetně jejich součástí a příslušenství/ v katastrálním území S. v žalobě uvedených), jakož i vzájemný návrh žalované Obce Skryje na určení jejího vlastnictví ke stejné budově a pozemkům v katastrálním území S. Bylo také rozhodnuto, že Česká republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se nepřiznává vůči ostatním účastníkům řízení náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce Hlavního města Prahy, o odvolání žalované Obce Skryje a o odvolání vedlejšího účastníka řízení Domu dětí a mládeže, Hobby Centrum Praha 4, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 11. 2011, sp. zn. 27 Co 275/2007-259, změněn tak, že bylo určeno, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem budovy čp. 100 a pozemků parc. č. 122/1, parc. č. 122/2, parc. č. 283 a parc. č. st. 284 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 461 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník, jakož i vlastníkem oplocení na pozemcích parc. č. 997, 244/1, 244/2 st. a 122/2 st., studny na pozemku parc. č. 122/2, přípojky vody na pozemcích parc. č. 997 a parc. č. 122/2 st., přípojky kanalizace na pozemku parc. č. 997, čistírny odpadních vod na pozemku parc. č. 997, zpevněné plochy na pozemcích parc. č. 997, 244/1 a 122/2 st., trafostanice a kabeláže na pozemku parc. č. 241/1 a bazénu na pozemcích parc. č. 244/1 a 122/2 st., vše v katastrálním území S. Dále byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn i tak, že byl zamítnut vzájemný návrh žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na určení, že je vlastníkem budovy čp. 100 na parcele st. 122/1 v katastrálním území S., zapsané na listu vlastnictví č. 461 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Rakovník. Jinak byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci na úhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem 110600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastník řízení Dům dětí a mládeže a obě žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a dospěl (po opakování důkazu rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2011, č. j. 34008/2010-14, s přílohami A, B a 90/1-90/5) k závěru, že odvolání žalobce a vedlejšího účastníka řízení jsou důvodná.
Odvolací soud pokládal za zjištění provedených v tomto řízení za doložené, že na základě trhové smlouvy z 8. 12. 1926 a z 12. 10. 1928 koupila Místní školní rada ve Skryjích od Obce Skryjské pozemkové parcely č. 96 a č. 75, dále od manželů Š. parcelu č. 244 a od manželů K. parcely č. 242 a č. 243. Vlastnické právo Obecné školy ve Skryjích k uvedeným pozemkům bylo vloženo do knihovní vložky č. 301 pozemkové knihy pro katastrální území S.; uvedené pozemky tvořily spolu s budovou školy jeden funkční celek pro účely školy. Novostavbou školy se pozemková parcela č. 75 rozdělila na stavební parcelu č. 122 s domem čp. 100 a na parcelu č. 75 (role); z pozemkové parcely č. 244 byly geometrickým plánem ze dne 16. 7. 1980 odděleny pozemkové parcely č. 122/2 a č. 122/1 s domem čp. 100. Od 1. 1. 1950 spravoval tento majetek pro stát Místní národní výbor Skryje; základní škola sloužila do roku 1975. Dne 1. 8. 1975 byla uzavřena hospodářská smlouva o převodu „vlastnictví“ k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, mezi předávajícím Místním národním výborem Skryje a přejímajícím Okresním národním výborem v Mostě, odborem školství; na základě této smlouvy celý areál užíval Okresní národní výbor Most, který zde vybudoval areál školy v přírodě. Dne 23. 6. 1992 byla uzavřena Smlouva o převodu práva hospodaření s národním majetkem mezi Školským úřadem Most a přejímajícím Hobby Centrum Praha 4; smlouva se týkala budovy čp. 100 s příslušenstvím a součástmi pozemků č. 122/2, 283 a 284, které pronajala Obec Skryje nájemci Hobby Centrum Praha 4 k provozování školy v přírodě na dobu deseti let s účinností od 1. 1. 1996 a k 31. 12. 2006 byly nemovitosti předány zpět Obci Skryje. Již smlouvou o hospodaření z 23. 6. 1992 byla na Školský úřad Most převedena budova školy postavená na parcele č. 122/2, parcele st. č. 122/2, parcele č. 284 a parcele č. 283; budova čp. 100, postavená na parcele č. 122/1 a č. 75 převedena nebyla a s těmito nemovitostmi ve vlastnictví státu přestal úřad v Mostě hospodařit. Smlouvou o převodu hospodaření s národním majetkem převedl Školský úřad Most na Hobby Centrum Praha 4 mimo jiné i budovu čp. 100 ve Skryjích.
Odvolací soud dále uváděl, že dne 1. 1. 2001 bylo pod č. j. 34008/2000-14 vydáno Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb. o přechodu některých práv a závazků k majetku České republiky do majetku krajů; v tomto rozhodnutí byla v příloze A 1 uvedena i příspěvková organizace Hobby Centrum Praha 4 a v příloze B byly uvedeny i soupisy budov, staveb a pozemků v Obci Skryje. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že se toto rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vztahuje na nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudem řešeného sporu. Odvolací soud dále poukazoval na ustanovení §1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků České republiky do majetku krajů, z něhož dovozoval oprávnění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vydat rozhodnutí o rozsahu škol, předškolních a školských zařízení, zřízených tímto ministerstvem nebo školským úřadem a zařazených v síti škol, předškolních a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000 s výjimkou škol, předškolských a školských zařízení uvedených v příloze č. 157/2000 Sb. Podle názoru odvolacího soudu i v daném případě došlo na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000-14, k přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, do vlastnictví Hlavního města Prahy ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., a to od 1. 1. 2001 (do uvedeného dne s nimi hospodařila příspěvková organizace Hobby Centrum Praha 4).
Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitostí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb. na žalovanou Obec Skryje, když bylo prokázáno, že ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. k 24. 5. 1991) tu s nemovitostmi hospodařil stát prostřednictvím Okresního úřadu v Mostě a nikoliv uvedená žalovaná obec. Nešlo také o nemovitosti, které by byly ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví obce ke dni 31. 12. 1949 a tyto nemovitosti neměly také charakter školního fondu ve smyslu ustanovení §82 zákona č. 95/1948 Sb.; nedošlo tu tedy k přechodu historického majetku obcí podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud dále dovozoval, že v tomto případě provozovanou školu (budovu a pozemky) bylo třeba považovat za nemovitosti sloužící celospolečenskému účelu, přičemž ustanovení zákona č. 150/1948 Sb. ve spojení se zákonem č. 151/1950 Sb. tu vylučovala vlastnictví jiného subjektu než státu k takovým nemovitostem.
Pokud žalovaná obec Skryje tvrdila, že tu nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem vydržením, měl odvolací soud především za to, že tu pro takové nabytí vlastnictví k nemovitostem nebyla splněna základní podmínka podle ustanovení §130 občanského zákoníku, tj. vydržecí lhůta deseti let, a to od počátku běhu této lhůty do 1. 1. 2001, když žalobci Hlavnímu městu Praze tu svědčí vlastnický titul na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, takže vlastnictví ke sporným nemovitostem přešlo na žalobce až s účinností od 1. 1. 2001.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že vlastníkem sporných nemovitostí je v daném případě žalující Hlavní město Praha, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000-14, vydaného podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb.
Pokud šlo o stavby nepodléhající zápisu do katastru nemovitostí, shledal odvolací soud i v této části žalobu žalobce důvodnou, neboť pokládá za zjištěné, že se tu jedná o stavby, které se nacházejí sice na jiných pozemcích, ale tvoří příslušenství a součásti budovy čp. 100 ve Skryjích, když tu nejde o stavby nové, nýbrž o stavby, které nepochybně existovaly ke dni 1. 1. 2001.
Odvolací soud z uvedených důvodů tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) tak, že určil, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem budovy čp. 100 na parcele st. 122/1 a pozemků parc. č. st. 122/2, parc. č. st. 283 a parc. č. 284 v katastrálním území S. Určil také, že žalobce je vlastníkem oplocení na pozemcích parc. č. 997, 244/1, 244/2 a 122/2, studny na pozemku parc. č. 122/2, přípojky vody na pozemku parc. č. 997 a st. 122/2, přípojky kanalizace na pozemku parc .č. 997, čističky odpadních vod na pozemku parc. č. 997, zpevněné plochy na pozemku parc. č. 997, 244/1 a st. 122/2, trafostanice a kabeláže na pozemku parc. č. 241/1 a bazénu na pozemku parc. č. 244/1 a st. 122/2 v katastrálním území S. Vzhledem k tomuto uvedenému určení změnil odvolací soud odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i tak, že výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na určení vlastnictví k této žalované k budově čp. 100 ve Skryjích nad Berounkou. Potvrzen byl podle §219 občanského soudního řádu výrok o určení, že žalobce je vlastníkem trvalých porostů (stromů a keřů) na pozemcích parc. č. 997, 244/1 a 244/2. Potvrzen byl podle ustanovení §219 občanského soudního řádu i výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut vzájemný návrh Obce Skryje na určení jejího vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v tomto vzájemném návrhu.
Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně i řízení odvolacího.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, zastupujícímu v řízení žalovanou Obec Skryje, dne 20. 1. 2012 a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (jednajícímu za žalovanou Českou republiku) dne 24. 1. 2012. Dovolání ze strany žalované obce bylo předáno na poště k doručení soudu prvního stupně dne 8. 3. 2012 a dovolání ze strany České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo podáno u soudu prvního stupně dne 19. 3. 2012, tedy obě uvedená dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalované České republiky – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 11. 2011 (sp. zn. 27 Co 275/2011 Krajského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto dovolání bylo co do přípustnosti dovolání poukazováno na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody bylo uplatňováno, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolávající se Česká republika – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových měla za to, že tu bylo rozhodnuto o určení vlastnictví ke stavbám nezapisovaným do katastru nemovitostí, třebaže žádná ze žalovaných se „k uvedeným stavbám nevyjádřila jinak, než že se nejedná o samostatné věci, jež tedy nemohly být předmětem řízení“; ani soudy obou stupňů v této otázce se nezabývaly tím, zda tyto stavby jsou součástí nebo příslušenstvím budovy čp. 100 na pozemku č. st. 122/1 v katastrálním území S., takže v tomto řízení nebylo určeno, co je věcí hlavní a zda tyto stavby tvoří součást budovy čp. 100. V řízení nebyla objasněna otázka, zda má žalující město naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem oplocení a dalších věcí na pozemcích. Řízení tak bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Uvedená dovolatelka ve svém dovolání dále namítala, že v tomto řízení nebylo odpovídajícím způsobem objasněno, zda rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000, s přílohou B a přílohami 90/3, 90/4 a 90/5 (tyto přílohy byly soudu předloženy jen v neověřených kopiích) prokazují, že nemovitosti uvedený v žalobě žalujícího Hlavního města Prahy skutečně přešly do vlastnictví tohoto žalobce, takže předmětem rozhodnutí odvolacího soudu byl vlastně majetek s nedořešeným majetkovým vztahem.
Také byla v dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových namítána nesprávnost závěru odvolacího soudu, že mu nepříslušelo přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000-14, jímž bylo rozhodnuto, že věci, práva a závazky, k nimž právo hospodaření náleželo ke dni 1. 9. 2000 školskému zařízení, přecházejí do působnosti Hlavního města Prahy. Uvedená dovolatelka má za to, že tento závěr odvolacího soudu neodpovídá ustanovení §135 občanského soudního řádu, z něhož vyplývá, že soud může posoudit jiné otázky, než které jsou jmenovitě uvedeny v §135 občanského soudního řádu (tj. zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů). Vadou rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věc je to, že v něm bylo sice rozhodnuto, že věci, práva a závazky tu přecházejí do působnosti Hlavního města Prahy, ale nebylo tu rozhodnuto, k čemu všemu má školské zařízení právo hospodaření ke konkrétním věcem z národního majetku, takže se nejedná o rozhodnutí o tom, kdo toto právo hospodaření ke konkrétním věcem z národního majetku v tomto případě má, podle dříve platné vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, jež by přezkoumání soudu nepodléhalo.
V dovolání žalované Obce Skryje bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu z 10. 11. 2011 (sp. zn. 27 Co 275/2011 Krajského soudu v Praze) byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné jak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí soudu tu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka má za to, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný (a to ohledně určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 122/2, parc. č. 283 a parc. č. 284 v katastrálním území S.) a dále, že ohledně některých předmětů sporu (např. ohledně oplocení, trafostanice, kabeláže, přípojky kanalizace) nebyla zohledněna potřeba specifikace charakteru těchto věci.
Dovolatelka trvá na tom, že v daném případě nemohlo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vůbec rozhodnout podle zákona č. 157/2000 Sb., (odvolací soud však především z jeho rozhodnutí vychází), neboť se tu jednalo o nemovitosti, k nimž nepříslušelo hospodaření státní příspěvkové organizaci, nýbrž šlo o věci ve vlastnictví Obce Skryje.
Dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že jestliže vycházel (jak uváděl) z obsahu příloh Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, které byly skutečně součástí původního rozhodnutí uvedeného orgánu (nikoli až dodatečně vytvořených příloh č. 90/3 – 90/5), pak jde o závěr soudu, který zjevně nemá oporu v provedeném dokazování s ohledem na obsah spisu.
Co do nesprávného právního posouzení věci má uvedená dovolatelka za to, že „se ho odvolací soud dopustil ve dvou ohledech, a to jednak při posuzování rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001 a jednak při posuzování účinků vydržení sporných nemovitostí“. Odvolací soud se nevypořádal s okolností zásadního právního významu otázky, zda soud byl či nebyl oprávněn hodnotit obsah rozhodnutí orgánu veřejné moci, které ani vzdáleně nevykazuje znaky správního rozhodnutí co do podmínek jeho vydání, procedury vydání rozhodnutí, okruhu účastníků řízení atd. Podle názoru dovolatelky „konstrukce zvolená zákonem č. 157/2000 Sb. tu obstojí jedině tehdy, byl-li převáděn majetek státu; jestliže se však jednalo o majetek, který státu nepatří, ale přesto byl do rozhodnutí zahrnut, pak zákon ve světle interpretace, podané odvolacím soudem, vyvolává protizákonné, ale i protiústavní důsledky“.
Dovolávající se Obec Skryje je přesvědčena, že odvolací soud vůbec nereflektoval podmínky vydržení vlastnictví v daném případě. Dovolatelka je toho názoru, že tu nelze vůbec „zvažovat konkurenci rozhodnutí orgánu veřejné moci a institutu vydržení, jakožto nabývacích titulů vlastnického práva, pokud je zjevné, že držitel se o existenci rozhodnutí orgánu veřejné moci, jež by jinak bylo způsobilé narušit jeho přesvědčení, že je držitelem oprávněným, dověděl až o několik let poté, kdy vydržecí doba uplynula“.
Dovolání obou dovolatelek (žalované Obce Skryje a žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), směřující zejména proti měnícím i potvrzujícím výrokům odvolacího soudu, týkajícím se zamítnutí jejich vzájemných návrhů na určení vlastnictví k budově čp. 100 na parcele č. 122 (a pozemků parc. č. 122/1, 283 a 284) v katastrálním území S. a týkajícím se rozšíření soudního výroku o určení vlastnictví žalobce také ohledně součástí a příslušenství uvedených pozemků v katastrálním území S., bylo třeba pokládat za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Pokud tu byl v dovolání uplatněn dovolací důvod, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, měl dovolací sou na zřeteli právní závěr, z rozhodnutí uveřejněných pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v nichž bylo vyloženo, že o vadu řízení jde zpravidla tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a jestliže v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu došlo zejména k odnětí možnosti účastníku řízení (jmenovitě tomu účastníku řízení, který je pak dovolatelem v řízení o dovolání) jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu vadu řízení tohoto druhu nelze v daném případě shledat ani v řízení u soudu prvního stupně, ani v řízení dovolacím.
Pokud tu byly v dovoláních uplatněný námitky nesprávného či neúplného skutkového zjištění v řízení o této právní věci, výtky nesprávného hodnocení důkazu a výtky nevycházení soudů ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování měl dovolací soud na zřeteli právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě stanovený v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Pokud tu bylo v dovoláních uplatňováno, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházel dovolací soud rovněž z uveřejněných právních závěrů rozhodnutí obecných soudů (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/), že o nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží.
V daném případě posoudil odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 12. 2011 (sp. zn. 27 Co 275/2011 Krajského soudu v Praze), proti němuž dovolání obou žalovaných směřují, zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, podle ustanovení §1 odst.1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, podle ustanovení §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věci, práv a závazků České republiky do majetku krajů, a také podle ustanovení §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku. – Tato ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkala a účastníci řízení na ně také v řízení poukazovali.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí přecházely dnem účinnosti tohoto zákona (tj. 24. 5. 1991) věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v Hlavním městě Praze též městské části, pokud obce (a v Hlavním městě Praze též na městské části) s nimi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily. Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. dnem účinnosti tohoto zákona přecházely dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž obce (v Hlavním městě Praze též městské části) začaly hospodařit před 23. 11. 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí přecházely dnem účinnosti tohoto zákona a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a d) pozemky zastavěné stavbami, přecházejícími do vlastnictví obcí podle §2 odst. 4 a 5 zákona č. 172/1991 Sb., které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků České republiky do majetku krajů, dnem nabytí účinnosti rozhodnutí příslušného správního orgánu a) přecházejí do vlastnictví krajů věci, se kterým k tomuto dni byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze č. 1 tohoto zákona a b) na jednotlivé kraje zároveň přecházely některá práva a závazky, s kterými byly k tomuto dni oprávněny hospodařit organizační složky státu (uvedené pod písmenem a/) včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. |157/2000 Sb. vydá Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí podle §1 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb. v rozsahu škol, předškolních a školských zařízení, zřízených tímto ministerstvem nebo Školským úřadem a zařazených v síti škol, předškolních a školských zařízení ke dni 1. 9. 2000, s výjimkou škol, předškolních a školských zařízení uvedených v příloze č. 2 tohoto zákona. Podle ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 157/2000 Sb. musí být rozhodnutí podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb. vydáno ve lhůtě 1 roku ode dne nabytí účinnosti zákona č. 157/2000 Sb.; na tato rozhodnutí se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří je držitelem oprávněným.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, bylo nutno posoudit základní právní závěr z rozhodnutí (z jeho strany 13) odvolacího soudu z 10. 11. 2011 (sp. zn. 27 Co 275/2011 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřovala obě podaná dovolání žalovaných, že totiž vlastníkem předmětných nemovitostí v tomto sporu je žalující Hlavní město Praha, a to na základě rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy z 1. 1. 2001, č. j. 34008/2000-14, vydaného podle §1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., a to jako nabývacího titulu, který je právně účinný a závazný“. Proti tomuto právnímu závěru odvolacího soudu ani dovolatelky (Česká republika a Obec Skryje) neuváděly, že by věc měla být posouzena podle jiného právního předpisu, ale měly za to, že tu došlo k vadě řízení, že skutkový stav byl odvolacím souden nesprávně hodnocen (ve smyslu §132 občanského soudního řádu)ú a že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu). Vadu řízení (při posuzování vady podle již citovaných právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud, jak již bylo uvedeno, neshledal. Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 11. 2011 neposoudil projednávanou právní věc podle předpisu nesprávného a ani nebylo možné dospět k názoru, že si aplikovaný právní předpis (tj. zejména §80 písm. c/ občanského soudního řádu, ustanovení §130 a §134 občanského zákoníku a ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a č. 157/2000 Sb.) nesprávně vyložil. Nebylo také možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud vzal při svém rozhodování za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak vyplývá (srov. k tomu jimž rovněž citované závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 10. 11. 2011 (sp. zn. 27 Co 275/2011 Krajského soudu v Praze) bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu přikročil svým rozsudkem k zamítnutí obou dovolání, podaných žalovanými, která byla dovoláními přípustnými, ale nebyla shledána důvodnými.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalobci (ani vedlejšímu účastníku řízení na straně žalobce) v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu