ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1217.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1217/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Jana Vinklera (podnikajícího pod obchodní firmou Jan Vinkler – KONAKL), Praha 8 – Libeň, V Zahradách 820/8, zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, 128 00 Praha 2, Vyšehradská 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 20 Co 255/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2009 [žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, 128 00 Praha 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, IČ 6600 3008, Praha 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/21, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (CJ), advokátem, 110 00 Praha 1, Křížovnické náměstí 193/2, o 20,045.300 Kč], takto:
I. Dovolání dovolatele se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2009, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu z 21. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009-164. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalované České republice – Ministerstvu dopravy bylo uloženo zaplatit žalobci 20,045.300 Kč s úrokem z prodlení (ve výši 10,50 % z částky 20,045.300 Kč od 23. 6. 2008, ve výši 10,75 % z částky 20,045.300 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % z částky 20,045.300 Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % z částky20,045.300 Kč od 1. 1. 2009 a dále za každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zejména o 7 % bodu), vše do sedmi dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované České republice – Ministerstvu dopravy náklady řízení částkou 302.462 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 12. 2009, sp. zn. 20 Co 255/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009-164, potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované České republice – Ministerstvu dopravy na náhradu nákladů odvolacího řízení 300.564 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. článek II. bod 10 zákona č. 7/2009/Sb.) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není opodstatněné.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce v tomto soudním řízení uplatňoval, že „v rozporu se zákonem, respektive s prováděcím předpisem, popřípadě s mezinárodními smlouvami, není na dolním toku Labe zajištěna celoroční splavnost pro lodě s ponorem nejméně 2,50 m“, třebaže to neodpovídá ustanovením §3 odst. 1, 2, 3 a 4 písm. a) zákona č. 114/1995 Sb. a §2 odst. 1 vyhlášky č. 222/1995 Sb. (a příloze 1 k této vyhlášce), čímž bylo žalobci k jeho škodě znemožněno provozovat lodní dopravu na dolním toku Labe. Mezi účastníky tohoto soudního řízení bylo přitom nesporné, že uvedená hodnota možnosti plavby lodí na uvedeném vodním toku zajištěna není.
Odvolací soud dovozoval, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje odpovědnost státu za škodu ve smyslu ustanovení tohoto zákona při výkonu vrchnostenské funkce státu porušením pravidel pro činnost státního orgánu při rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů. Nečinnost státu při takové činnosti však nenaplňuje podmínky pro náhradu škody vůči státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.; nejsou tu tedy dány zákonné předpoklady pro nárok žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku v důsledku zmaření jeho podnikatelského záměru. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně zásadně správně posoudil projednávanou právní věc, když dovodil neexistenci podmínek pro aplikaci ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě. Odvolací soud také uváděl, že v tomto řízení nebyly zjištěny žádné vady řízení, ani porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 10. 2010 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 3. 12. 2010 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 16. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 255/2010 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 23. 12. 2009, č. j. 21 C 31/2009 Obvodního soudu pro Prahu 1, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel pokládá své dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) i písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že v této právní věci je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel měl především za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivým rozhodnutím“, které v podstatné části nenavazuje na posouzení věci soudem prvního stupně, neboť odvolací soud po formální stránce rozhodl podle ustanovení §220 občanského soudního řádu, ale práva a povinnosti v právních vztazích účastníků tohoto řízení posoudil po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně.
Dovolatel má za to, že v tomto dovolacím řízení by mělo být posouzeno (jako otázka zásadního právního významu), zda je nesprávným úředním postupem státu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1988 Sb. také dlouhodobá nečinnost státu při plnění povinností, jež pro něj, jako pro vrchnostenský orgán, vyplývají ze zákona č. 114/1995 Sb. (o vnitrozemské plavbě), jakož i z prováděcích předpisů k tomuto zákonu, a rovněž z mezinárodní smlouvy „AGN“ (viz č. 163/1999 Sb.) a dalších mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána [z tzv. Labských plavebních akt (č. 222/1923 Sb.) včetně Dodatkového protokolu a z Úmluvy a statutu o režimu splavných cest (č. 267/1924 Sb.) a z jejich dodatkového protokolu].
Dovolatel je toho názoru, že řízení v této právní věci je zatíženo procesní vadou, vytvářející nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, když tento soud se nevypořádal s námitkami žalobce týkajících se toho, že soud prvního stupně vůbec neposuzoval právní důsledky žalobcem v řízení uváděných právních předpisů a mezinárodních smluv pro řešení daného případu.
Dovolatelem vytýkané nesprávné právní posouzení věci je pak třeba vidět v nevypořádání se s otázkou odpovídajícího posouzení povinnosti státu zajistit splavnost vodních cest a naplnění jejích parametrů daných právními předpisy, když vodní cesty jsou cestami dopravními (srov. §2 odst. 2 zákona č. 114/1995 Sb.), které může budovat a udržovat pouze stát. Neposouzena tu zůstala i otázka důsledků zatřídění vodních cest a připuštěného ponoru pravidel, mající za cíl, aby plavidla mohla plnit nejen ovladatelně, ale i bezpečně co do šířky přímé plavební dráhy v hloubce odpovídající ponoru pravidla, své poslání [srov. §1 odst. 1 a §5 písm. a) vyhlášky č. 222/1995 Sb.]. Dovolatel v této souvislosti uváděl ve svém dovolání, že Ministerstvo dopravy nevydalo dosud k zákonu č. 114/1995 Sb. prováděcí předpis (ve smyslu §52 zákona č. 114/1995 Sb., který by stanovil pravidla provozu na vodní cestě); na místo toho je stále používána vyhláška č. 344/1991 Sb. (kterou byl vydán Řád plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách ČSFR), jenž však byl vydán na základě zákona č. 26/1964 Sb., který už byl zrušen. Podle názoru dovolatele nelze na základě tohoto plavebního řádu jakkoli měnit parametry jednotlivých tříd vodních cest, především pak připuštěný ponor plavidel v té které třídě vodních cest. Již v důvodové zprávě k zákonu č. 114/1995 Sb. bylo zdůrazněno nové určení dopravně významných vodních cest, které budou trvale využívány pro veřejný plavební provoz a vedle nich bude v příloze č. 2 zákona stanoven okruh vodních cest pro tzv. velkou plavbu. Kromě toho má dovolatel za to, že „Dohodou AGN přijala Česká republika mezinárodní závazek v uvedeném smyslu a nemůže se dovolávat svých vlastních vnitřních předpisů ohledně provozu na vodních cestách a ohledně připuštěného ponoru plavidel“.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval dále, že povinnost státu zajistit splavnost Labe a na své náklady provádět veškeré nezbytné práce k udržení plavební dráhy, plynou České republice z platných mezinárodních smluv [z Labských plavebních akt (č. 222/1923 Sb.) se Závěrečným protokolem z 22. 2. 1922 a s Dodatkovým protokolem z 31. 3. 1923, jakož i z Úmluvy o statutu o režimu splavných cest (č. 267/1924) včetně Dodatečného protokolu]. V daném případě odvolací soud zcela opomněl zhodnotit dopad těchto mezinárodních smluv, z nichž ve spojení i s později vydanými vnitrostátními předpisy (tedy i se zákonem č. 114/1995 Sb. a vyhláškou č. 222/1990 Sb.) vyplývá podle názoru dovolatele, povinnost žalované České republiky – Ministerstva dopravy zajistit splavnost vodní cesty na Labi.
Protože nikdo jiný než stát nemůže o vnitrozemské plavbě rozhodovat, pak podle názoru dovolatele, nikdo jiný než stát není oprávněn, ale i povinen zajistit podmínky pro provozování vodní dopravy a v dlouhodobé nečinnosti státu při plnění této povinnosti je třeba spatřovat, podle názoru dovolatele, existenci nesprávného úředního postupu podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce po dlouhodobém bezvýsledném jednání s Ministerstvem dopravy o naplnění platného právního řádu v oblasti vnitrozemských vodních cest dospěl k závěru, že mu neubývá nic jiného než se domáhat náhrady škody, kterou mu stát svým nesprávným úředním postupem způsobuje.
Podle názoru dovolatele rozhodl odvolací soud nesprávně i ohledně nákladů tohoto řízení.
Ve vyjádřeních (z 28. 2. 2011 a ze 7. 3. 2012) žalované České republiky – Ministerstva dopravy k dovolání žalobce bylo uvedeno, že toto dovolání žalobce nelze pokládat za přípustné, ani za důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu ze 16. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 255/2010 Městského soudu v Praze) není rozhodnutí měnícím [viz §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], nýbrž rozhodnutím potvrzujícím a podle názoru žalované nejsou u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu]; dovolání dovolatele nelze také pokládat za důvodné. Podle názoru žalované České republiky – Ministerstva dopravy „neexistuje právní povinnost žalované zajistit splavnost Labe pro lodě s ponorem 2,5 m“. Pokud tuto povinnost žalobce dovozuje z dohody AGN, k této dohodě dosud nebyl dán souhlas Parlamentu ČR a nejde tedy o mezinárodní smlouvu podle článku 10 Ústavy ČR, která by měla aplikační přednost před zákonem (ostatně ani tato dohoda neobsahuje takové ustanovení, které by stanovilo povinnost České republice, jako smluvní straně, zajistit na stávající vodní cestě na Labi ponor minimálně 2,50 m; taková právní povinnost nevyplývá pro žalovanou ani ze žádné z dalších mezinárodních smluv, uváděných v dovolání dovolatele. Ve vyjádření žalované k dovolání dovolatele bylo dále zdůrazněno, že stejně tak nestanoví povinnost českého státu „zajistit pro žalobce minimální ponor plavidel 2,50 m ani vnitrostátní právní předpisy“ (zákon č. 114/1995 Sb. a vyhláška č. 222/1995 Sb., naopak „upravují maximální přípustný ponor“, který nelze překračovat (např. v příloze č. 1 k vyhlášce č. 222/1995 Sb. je uvedeno, že údaj o ponoru pro konkrétní vodní cestu musí být určen s přihlédnutím k místním podmínkám“). Řád plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách ČSFR (viz vyhlášku č. 344/1991 Sb.) naopak z důvodu bezpečnosti plavby stanovuje se právní úpravou maximální povolené ponory (2 m až 2,10 m, srov. článek 9.18 uvedeného Plavebního řádu). V §28 odst. 4 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, je obsaženo zákonné zmocnění pro vydání pravidel provozu na vodní cestě (tj. Plavebního řádu). Vnitrostátní právní předpisy nestanoví tedy povinnost státu zajistit splavnost Labe pro lodě s ponorem 2,50 m. Podle názoru želované České republiky – Ministerstva dopravy „normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, považována za nesprávný úřední postup, a proto z ní ani není možné vyvozovat odpovědnost za škodu podle tohoto zákona“. Žalovaná Česká republika – Ministerstvo dopravy nesdílí rovněž názor dovolatele, že by řízení v této právní věci (sp. zn. 21 C 31/2009 Obvodního soudu pro Prahu 1) bylo postiženo vadou řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci samé. Podle názoru žalované rozhodl odvolací soud správně i o přiznání nákladů řízení žalované ze strany žalobce, neboť tu nebyly žádné takové okolnosti, které by umožňovaly závěr, že náklady vynaložené na externí zastoupení státního úřadu advokátem byly v tomto případě vynaloženy neúčelně nebo zbytečně.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 21 C 31/2009 (v němž šlo o rozsudek potvrzující rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, a s ustanoveními vyhlášky č. 222/1995 Sb., která je prováděcí vyhláškou k uvedenému zákonu. Ustanovení těchto právních předpisů se projednávané právní věci nepochybně týká a účastníci řízení na ně ve svých vyjádřeních a podáních v řízení před soudy obou stupňů také poukazovali.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze 16. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 255/2010 Městského soudu v Praze) si vyložil (na str. 7) aplikované ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. takto: „Zákon č. 82/1998 Sb. upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Výkonem veřejné moci se obecně rozumí výkon vrchnostenské funkce státu prostřednictvím jeho orgánu (případně orgánu územně správního celku v rámci svěřené pravomoci), při níž se autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů. Úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. se pak rozumí zákonem předepsaná pravidla pro činnost státního orgánu při takovém rozhodování a nesprávný úřední postup je dán porušením těchto pravidel. Činnost státu při zajišťování splavnosti vodního toku nelze pod úřední postup v uvedeném smyslu podřadit. Změny množství vody v řece nelze dosahovat rozhodnutím (úředním postupem) orgánu státu, ale toliko faktickou činností; nečinnost státu při takové faktické činnosti nenaplňuje podmínky stanovení v §13 zákona č. 82/1998 Sb. Zmaření faktického podnikatelského záměru jako důvod náhrady škody ze strany státu tu postačovat nemůže“. Co do tohoto svého výkladu aplikovaného ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. poukazoval odvolací sout také na právní závěry rozsudku dovolacího soudu (25 Cdo 818/2005 Nejvyššího soudu), s jehož obsahem se odvolací soud při své činnosti seznámil.
Vzhledem k uvedeným okolnostem souvisejícími s aplikací a výkladem ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodujícím nebo nesprávným úředním postupem, nemohl dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 9. 2010 (sp. zn. 20 Co 255/2010 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, bylo možné označit za rozhodnutí řešící právní otázku v rozporu s hmotným právem (tedy s obsahem a slovním zněním uvedeného ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.), nebo za rozhodnutí řešící právní otázku rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, případně za rozhodnutí řešící otázku, jež by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243a písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených v dovolacím řízení na vyjádření žalovaného k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání žalobce, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu