ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1279.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1279/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) PaedDr. H. S. , zastoupen JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou v Kroměříži, tř. 1. máje 15 , b) D. K. , proti žalovanému: Zemědělský podnik Razová, státní podnik v likvidaci , se sídlem v Praze 6 - Řepy, Třanovského 622/11, zastoupen JUDr. Petrem Tomanem, advokátem v Praze 2, Trojanova 12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Jeseník , se sídlem v Jeseníku, Karla Čapka 1147/10, o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 5 C 102/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2011, č. j. 56 Co 320/2011-424, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2011, č. j. 56 Co 320/2011-424, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl ve výroku I. s výjimkou výroku v odstavci IV. ve vztahu k žalobci a) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 4. 2011, č. j. 5 C 102/2002-376, kterým byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobce a) je povinen naradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 16.901,- Kč; ve výroku III. téhož rozsudku bylo určeno, že ve vztahu mezi žalobcem a) a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou osobami oprávněnými (podle §4 a 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku /dále též „o půdě“/) k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě, a to k zemědělské usedlosti č. p. 15 ve Z. – S. a pozemkům v kat. úz. Z., blíže specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Právní předchůdkyně žalobců M. S. uplatnila dne 29. 4. 1991 u Okresního úřadu v Bruntálu nárok na vrácení zemědělského majetku z přídělového řízení. O věci rozhodoval Okresní úřad – Pozemkový úřad Jeseník (dne 16. 11. 1998) a jmenovaná byla se svým nárokem odkázána na soud, protože správnímu orgánu nedoložila přídělovou listinu a ten proto její návrh zamítl. V dalších podrobnostech ohledně předmětné správní věci dovolací soud pro stručnost okazuje na podrobný výklad soudu prvního stupně (rozsudek č. j. 5 C 102/202-370, č. l. 3 a násl.).
V řízení před soudem o určení domnělé oprávněné osoby byl nejprve rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. 9. 2004, jímž byl návrh žalobkyně zamítnut pro prekluzi nároku, zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 5. 2005 a věc byla soudu prvního stupně vrácena s pokynem, aby se soud zabýval otázkou, zda jsou naplněny obsahové předpoklady žaloby domnělé oprávněné osoby. V dalším (nyní přezkoumávaném) řízení soud prvního stupně návrh žalobkyně opět zamítl. Důvodem byla absence pasivní věcné legitimace žalovaného a dále skutečnost, že na straně žalobců není splněna podmínka přechodu nemovitostí na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, tedy není dán žádný z restitučních titulů.
Odvolací soud poté k odvolání žalobce a) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že žalovaný není osobou povinnou ve smyslu §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě a není tedy ve věci pasivně věcně legitimován. Odvolací soud rozdělil nárokované zemědělské pozemky na ty, který leží na území České republiky a na ty, které leží na území P. (těmi se dále nezabýval, protože nejde o pozemky náležející do zemědělského půdního fondu ČR). Jako předpoklady úspěšného uplatnění nároku podle zákona o půdě k pozemkům ležícím na území České republiky (pozemky parc. č. 2215/1, 2215/3, 2215/4, 2215/5 a 2215/6, zapsané pod uvedenými čísly v dřívější pozemkové evidenci pro kat. úz. Z., nyní sloučeny do pozemku parc. č. 3319 – vodní plocha v kat. úz. Z. v Jeseníkách na LV č. 10001) vymezil jednak 1) vydání přídělové listiny ve vztahu k předmětným pozemkům a dále 2) skutečnost, že právní předchůdci žalobců měli tyto pozemky v držení v době přechodu věcí na stát. Podle soudu však „přinejmenším druhá z obou podmínek splněna nebyla, neboť pozemky označované jako usedlost č. p. 15 ve S., jež manželé M. a H. S. po určitou dobu užívali, jmenovaní odevzdali před převzetím nemovitostí státem jiným fyzickým osobám“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dne 30. 1. 2012 dovolání, které bylo doplněno dne 13. 3. 2012 a 16. 3. 2012. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V textu dovolání zejména upozornil na povinnost soudu vyzvat účastníky řízení v případě, kdy podání má vadu spočívající v nesprávném označení účastníků řízení, k jejímu odstranění. Dále uvedl, že ačkoliv samotná přídělová listina nebyla dohledána, z úředních záznamů a dalších důkazů (pozn.: listiny založené v přiloženém spise č. 5746 Okresního úřadu Jeseník) existence přídělu jednoznačně vyplývá. Poukázal přitom též na pochybení odvolacího soudu, který výměnu domu ve S. za byt ve Z. považoval za převod celého přídělu manželů S. na manžele B. a na tomto hrubém omylu založil odůvodnění rozsudku. Na závěr zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Své stanovisko k námitkám dovolatele zaslal i vedlejší účastník.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce a), zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §4a odst. 3 zákona o půdě na základě žádosti domnělé oprávněné osoby může pozemkový úřad svým rozhodnutím uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku této osobě, jestliže domnělá oprávněná osoba: a) předloží rozhodnutí o dědictví nebo smlouvu, kterou dokládá vlastnická práva, doklad o smlouvě nebo doklad o jiném právním úkonu o nabytí vlastnictví touto osobou nebo jejím právním předchůdcem, nedošlo-li k právně účinnému převodu jen pro nedostatek zápisu do pozemkové knihy nebo evidence nemovitostí; b) prokáže, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předepsaný úřední postup; c) prokáže, že sama nebo její právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo že došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 136/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS ve svazku 26, poř. č. 2090, je smyslem ustanovení §4a zákona o půdě uznat práva osob, jež nemohou prokázat své vlastnictví v souladu s občanskoprávními předpisy platnými v době, kdy zemědělskou nemovitost získaly. Přitom soud při rozhodování nároku domnělých oprávněných osob podle §4a odst. 3 zákona o půdě zkoumá jen ty okolnosti, které jsou v tomto ustanovení zmírněny. Ustanovení §4a zákona o půdě sleduje co nejširší nápravu křivd vzniklých na zemědělském majetku osobám, jež jej byly v minulosti zbaveny, případně se jej vzdaly po zásahu správního orgánu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000).
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99 k nabytí vlastnictví docházelo u zemědělského majetku dnem převzetí držby, i pokud se tak stalo před vydáním přídělové listiny.
Nejvyšší soud upozorňuje též na skutečnost, kterou v dovolání uvádí i sám dovolatel. Soud nižší instance ve věci zcela zjevně zaměňuje pojem usedlost (v roce 1958 převedena na manžele B.) a pozemky („odepsány“ v roce 1957 z důvodu vystoupení H. S. z JZD Zlaté Hory). Usedlost č. p. 15 ve S. byla přidělena po manželích S. jiným fyzickým osobám; S. se naopak přestěhovali do bytu ve Zlatých Horách. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z provedených důkazů.Právní osud pozemků byl však jiný – ty jako „zůstatkový příděl o výměře cca 13,5 ha“ byly odňaty a následovalo vyloučení manželů S. z JZD.
Dovolatel v rámci svých podání připojil několik listin obsahujících výčet příslušenství usedlosti, zápis o odevzdání majetku do správy a užívání a kopii záznamu o přídělcích, včetně výkazu úhrad za příděl. Jde naopak o listiny obdobného obsahu, jaký je možné nalézt i v dokumentech založených v přiloženém spise č. 5746 Okresního úřadu Jeseník (např. zápis o odpisu půdy vyloučených členů, identifikace parcel – soudní spis č. l. 113 a tamtéž i listinu obsahující označení přídělců a parcel č. l. 5). Tedy listiny potvrzující možný závěr o existenci přídělu, byť nikoliv přímo.
Z výše uvedených důvodů přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.), neboť v této judikatorně jedinečné a v některých právních aspektech atypické věci je třeba náležitě odůvodnit právní závěry a vyřešit tak definitivně otázku, zda žalobci jsou domnělými oprávněnými osobami či nikoliv.
Odvolací instance provede v dalším řízení případné nové důkazy či přistoupí k opakování listinných důkazů dosavadních. Dovolací soud nechce předjímat skutkové ani právní závěry nižší instance. Je však toho názoru, že závěr o případném nahrazení neexistence přídělové listiny nepřímými důkazy musí být na odvolací úrovni učiněn a musí být detailní. Současně nelze vyloučit, že předmětné pozemky přešly na stát bez toho, že by po odnětí S. byly ještě před tímto přechodem užívány jinými fyzickými osobami (manžely B.). Ať již odvolací soud rozhodne tak či onak, je navíc zřejmé, že naturální restituce pozemků nepřichází v úvahu, neboť jsou nyní sloučeny s účelovým určením jako vodní plocha. Potenciální restituenti tedy mohou mít nárok případně jen na náhradní pozemky nebo finanční náhradu. Je navíc nutné akcentovat, že žalobci – přesněji žalobce a) – se domáhali průběžně restituce již od roku 1991, kdy jejich právní předchůdkyně M. S. uplatnila nárok u pozemkového úřadu.
Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedené závazné právní názory Nejvyššího soudu (§243d odst. 1 a §226 o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu