ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1369.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1369/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Mgr. V. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovanému L. K. , zastoupenému Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 21.696,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 9/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Co 457/2009-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.660,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Dvořáčka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č. j. 12 C 9/2003-344, zamítl protinávrh, jímž se žalovaný domáhal, aby soud žalobkyni uložil zaplatit mu částku 51.758,30 Kč (výrok I.), přiznal znalci odměnu za účast na jednání (výrok II.) a uložil žalovanému nahradit náklady řízení České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (výrok III.) i žalobkyni (výrok IV.). Toto rozhodnutí bylo učiněno poté, co o sporu opakovaně rozhodovaly soudy obou stupňů i soud Nejvyšší, přičemž o původně žalované částce 2.002,- Kč s příslušenstvím již bylo pravomocně rozhodnuto rozhodnutími uvedenému rozsudku předcházejícími.
K odvolání žalovaného přezkoumal v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 12 Co 457/2009-381, ve výroku I. co do částky 30.062,40 Kč zrušil a řízení v této části zastavil, co do částky 21.696,30 Kč je potvrdil (výrok I.), potvrdil je dále v nákladových výrocích III. a IV. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud přihlédl k částečnému zpětvzetí vzájemného návrhu učiněnému v odvolacím řízení žalovaným, v tomto rozsahu tedy řízení zastavil, ve zbytku pak přitakal závěrům soudu prvního stupně, a přistoupil tudíž k potvrzení jeho rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti potvrzující části jeho výroku I. a dále proti výrokům II. a III., podal dovolání žalovaný dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel ve svém dovolání předestřel obsáhlou polemiku s právními závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že dle něj v daném případě přípustnost podaného dovolání nevylučuje ani ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na to, že nákladovým výrokem napadeného rozsudku mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení v částce značně přesahující bagatelní limit, jímž toto ustanovení podmiňuje možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření označila dovolání žalovaného za nepřípustné, jeho argumenty za nepřípadné a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítnul.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že v něm je připuštěn přezkum rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, tedy o předmětu řízení, neumožňuje však dovolacímu soudu přezkoumávat rozhodnutí týkající se procesních otázek, jež je třeba řešit v souvislosti s probíhajícím řízením. Bagatelní limit je pak v souladu s dikcí ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odkazující na znění odst. 1 třeba vztáhnout pouze k výroku, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, a nikoliv k částce obsažené v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, v daném případě tedy k výroku, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného ve výši, v jaké o něm po částečném zpětvzetí návrhu rozhodoval odvolací soud. Bylo-li napadeným meritorním výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodováno o částce 21.696,30 Kč, pak je zjevné, že bylo rozhodováno o peněžitém plnění nedosahujícím požadovaného limitu, což tedy vylučuje přípustnost dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí.
Současně je záhodno dodat, že ač je výrok o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné nehledě na výši přiznané náhrady nákladů řízení, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není.
S ohledem na uvedené tedy Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.750,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 3.660,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. února 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu