ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1390.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1390/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) RNDr. V. S. , bytem V. M., B. Š. 19, b) Ing. F. S. , bytem H. K., B. 1525, c) J. K. , bytem H. K., B. 1533, všichni žalobci zastoupeni JUDr. Janem Štanglem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, proti žalovaným 1) E. R. , 2) T. R. , oběma bytem H. K., K. 847/5, zastoupeným JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem v Hradci Králové, Karla IV. 502, 3) Bytovému podniku města Hradec Králové v likvidaci , se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 1521, zastoupenému v dovolacím řízení Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem v Hradci Králové 3, Velké náměstí 147, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 221/2005, o dovolání žalovaných ad 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, č. j. 16 C 221/2005-189, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z celku na domě č. p. 847, nacházejícím se na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H. K., zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj – Katastrální pracoviště Hradec Králové, je Česká republika – Bytový podnik města Hradec Králové, s. p. v likvidaci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího (též měnícího) rozsudku ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267. I přes jím vyslovené právní závěry odvolací instance setrvala na svém právním posouzení a určovací žalobě opět vyhověla (viz měnící výrok I.). Potvrdila svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytu, uzavřené dne 19. 11. 1990 mezi Bytovým podnikem města Hradec Králové (v současné době v likvidaci) a manžely R. (žalovaným ad 1/ a 2/), k němuž dospěla aplikací §39 obč. zák. především pro zjištěný rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením §1 odst. 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. – porušen zákaz převodu majetku mimo rámec obvyklého hospodaření) a s dobrými mravy. S pokyny nejvyšší instance se pak odvolací soud vypořádal tak, že neshledal důvod pro změnu svého rozhodnutí. Nejvyšším soudem akcentovanou dohodu o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, sjednanou mezi žalobci a M. S. na straně jedné (jako oprávněnými osobami) a žalovaným ad 3) na straně druhé (jako osobou povinnou), nepokládal za titul zakládající či uznávající vlastnické právo žalovaných ad 1) a 2) k podílu na identifikovaném domě (k bytu). Vyloučil také možnost konvalidace sporné smlouvy z roku 1990 na základě uvedené restituční dohody. Ze všech těchto důvodů uzavřel, že vlastnické právo k bytové jednotce žalovaným ad 1) a 2) nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní ad 1) a 2) dovolání, v němž mu vytkli mimo jiné nesprávnost jeho právního posouzení a rovněž fakt, že se tento soud nevypořádal se závazným právním stanoviskem Nejvyššího soudu (vysloveným v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267). Dovolatelé zejména namítali, že v daném případě na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem vyžadovaný ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. k podání určovací žaloby. Dále měli za to, že pouhá pochybnost o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy nestačí k přijetí závěru o její neplatnosti (v tomto směru tvrdili, že výjimka zakladatele pro převod bytu do jejich vlastnictví v roce 1990 byla udělena). Závěrem žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné a ztotožnil se s jeho argumentací.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní ad 1) a 2), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože podle mínění dovolatelů rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá i na posuzovanou věc.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vydaném v této věci
– č. j. 28 Cdo 2059/2009-267 – vyslovil právní názor o relevanci platné dohody o vydání věci ze dne 19. 4. 1993 , uzavřené mezi restituenty a žalovaným ad 3/ (Bytovým podnikem města Hradec Králové, nyní v likvidaci). V důsledku uvedené restituční dohody, která ve svém obsahu zohlednila v roce 1990 uskutečněný prodej bytu do osobního vlastnictví manželům R. (žalovaným ad 1/ a 2/) tak, že jim zůstal podíl o velikosti 5772/40000 z celku, byla oprávněným osobám v restituci vydána pouze část domu č. p. 847 na K. ulici v kat. úz. H. K. – každému v poměru ve výši 8557/40000 z celku (sníženém o prodaný byt). Zde je třeba znovu zdůraznit, že všichni nabyvatelé s těmito skutečnostmi souhlasili s tím, že tento právní stav byl následně zaznamenán do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 2. 7. 1993 .
V souzeném sporu je třeba interpretovat rozhodné právní úkony (kupní smlouvu z roku 1990 a restituční dohodu datovanou dnem 19. 4. 1993) především z hlediska principu právní jistoty , jenž je jedním ze základních předpokladů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedním z prvků právní jistoty je i přístupnost a jasnost neboli zřetelnost právních norem a jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé, které jeho chování je po právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, str. 206 a 207). V projednávaném případě lze usuzovat na dobrou víru dovolatelů v existenci jejich vlastnictví k podílu na domě (k bytu), neboť v roce 1993 byl stav založený kupní smlouvou explicitně potvrzen platnou restituční dohodou a po dobu mnoha let (od uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1990 do podání žaloby v této věci v roce 2005; s jistou časovou přetržkou pokojného užívání bytu vzhledem k řízení sp. zn. 8 C 26/94 o žalobě na neplatnost dotčené smlouvy, zahájenému ze strany žalobců a skončenému v roce 1998) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly naplňovány. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost dobře možné ani vhodné vázat se nepřiměřeně k minulosti, akcentovat při právním posouzení věci pouze potenciálně neplatný právní úkon z roku 1990 a opomíjet tak výslovně projevenou vůli stran o obsahu a předmětu právního vztahu v rámci dohody o vydání věci z roku 1993 . Tato byla – i s účinky pro manžele R. – právně realizována na základě intabulace vlastnických, resp. spoluvlastnických práv do katastru nemovitostí. Předestřeným právním jednáním bylo de facto stvrzeno nabytí vlastnických oprávnění k bytové jednotce žalovanými ad 1) a 2), a z tohoto pohledu by bylo v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání dovolatelů, kdyby byli tito svého vlastnictví zbaveni pouze na podkladě obsahu právního úkonu z roku 1990 (tedy uzavřeného předtím, než byla sjednána platná restituční dohoda toto právo svobodně a dobrovolně přiznávající); časové rozpětí mezi restituční dohodou a prvotním závěrem odvolací instance o neplatnosti kupní smlouvy bylo přitom 15 let. Opačný postup by zjevně odporoval zásadě platné v demokratické a právní společnosti, že dohodnuté je nutno zachovávat a plnit . Prezentované závěry konvenují též nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, jenž zdůraznil, že „princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Související filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana“ (z relevantních tezí citovaného rozhodnutí Ústavního soudu).
Právní posouzení odvolacího soudu, založené na neexistenci vlastnického práva dovolatelů k předmětné bytové jednotce, tedy neobstojí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.), na což nyní Nejvyšší soud důrazně upozorňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu