ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1559.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1559/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. Ing. F. H., CSc., DSc., MBA , zastoupeného JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 50.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 286/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2010, č. j. 68 Co 411/2010-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V posuzované věci se žalobce vůči státu domáhá zaplacení částky 50.000.000,- Kč s úrokem z prodlení, z toho částky 10.000.000,- Kč jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a částky 40.000.000,- Kč představující (dle jeho tvrzení) škodu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení, vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 392/2000.
Rozsudkem ze dne 22. března 2010, č. j. 41 C 286/2009-33, Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2010, č. j. 68 Co 411/2010-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 392/2000 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla deklarována neplatnost usnesení valné hromady společnosti INPEKO, spol. s r.o., ze dne 22. 8. 2000. Řízení bylo zahájeno dne 22. 11. 2000 a skončeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. 14 Cmo 97/2006-88, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrzeno; rozhodnutí nabylo dne 18. 7. 2006 právní moci a ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. III. ÚS 716/06, jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V průběhu řízení, dne 28. 2. 2003, společníci obchodní společnosti INPEKO, spol. s r. o. uzavřeli dohodu o ukončení účasti žalobce v této obchodní společnosti a žalobce uzavřel se společností dohodu o výplatě vypořádacího podílu ve výši 35.000.000,- Kč. Přitom žalobce tvrdí, že hodnota jeho obchodního podílu v roce 1998 činila 75.000.000,- Kč a v poklesu jeho hodnoty k 28. 2. 2003 spatřuje škodu, jež mu měla vzniknout v důsledku řízení před obecnými soudy, jehož délku pokládá za nepřiměřenou.
Stran žalobcem uplatněného práva na náhradu nemajetkové újmy (§31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odvolací soud dospěl k závěru, že jde o právo promlčené (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), jelikož je žalobce uplatnil po uplynutí (subjektivní) šestiměsíční lhůty uvedené §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; vzhledem k námitce promlčení, jíž za řízení vznesla žalovaná, nelze žalobci promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.). V případě nároku na náhradu škody (ve výši 40.000.000,- Kč) pak uzavřel, že prokazatelnou vědomost o vzniku škody (snížení hodnoty obchodního podílu) a její výši získal žalobce nejpozději při uzavření dohody o ukončené své účasti ve společnosti INPEKO, spol. s r.o., stejně tak jako vědomost o odpovědném subjektu – státu, tvrdil-li, že dohodu uzavřel právě proto, aby při průtazích v řízení předešel dalšímu poklesu hodnoty obchodního podílu. Běh subjektivní tříleté promlčecí doby podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. proto započal nejpozději dne 28. 3. 2003. V okamžiku, kdy žalobce nárok předběžně uplatnil u žalované (14. 7. 2009) a následně i u soudu (15. 7. 2009), již bylo i toto právo promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Své námitky směřoval toliko k rozhodnutí ve věci náhrady škody (nikoliv nemajetkové újmy). Odvolacímu soudu vytýkal, že nesprávně vyložil důvody, které jej vedly k uzavření dohody o ukončení účasti ve zmíněné obchodní společnosti a „zaměnil okolnosti, ve kterých žalobce spatřuje porušení povinností České republiky, se situací (obavou), ve které se ocitá účastník soudního řízení jako takového“. O okolnostech, z nichž dovozuje porušení povinností státu, se žalobce dozvěděl nikoliv již při uzavření zmíněné dohody, ale až po skončení řízení, jehož délku pokládá za nepřiměřenou. Má za to, že tento okamžik je rozhodující i z hlediska jeho vědomosti o vzniku škody, její výši i odpovědném subjektu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou počátku běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že v tomto případě se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná.
Vyplývá-li z tvrzení žalobce, že za škodu pokládá zmenšení (úbytek) majetku, k němuž došlo poklesem hodnoty obchodního podílu v označené obchodní společnosti oproti roku 1998, který prodal dne 28. 2. 2003 s již tehdy vyčíslitelnou ztrátou, pak nejpozději tímto okamžikem žalobce získal vědomost o vzniku škody, jejím rozsahu i osobě odpovědné za škodu, kterou může být jedině stát (má-li jít o škodu způsobenou postupem soudu v občanském soudním řízení, kdy je odpovědnost jiných subjektů vyloučena).
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu, který řeší dovoláním vymezenou právní otázku v souladu s ustálenou judikaturou, nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a že tedy dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu