ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1573.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 1573/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Spalovna Praha – Vysočany, a. s. , IČ: 45273774, se sídlem Praha 5, Ostrovského 253/3, zastoupen JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem v Praze 7, Komunardů 36, proti žalovaným: 1) Všeobecná fakultní nemocnice v Praze , IČ: 00064165, se sídlem v Praze 2, U Nemocnice 2, 2) Hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupen Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem v Praze 1, Těsnov 1/1059, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, č. j. 70 Co 576/2010-99, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ing. Pavla Nováka, Ph.D.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 7. 2010, č. j. 9 C 143/2009-66, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že první žalovaný je vlastníkem pozemků vymezených ve výroku I. rozsudku téhož soudu. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 24.720,- Kč.
Soud prvního stupně vzal v průběhu řízení za prokázané následující právní skutečnosti. Dne 14. 12. 1992 uzavřel žalobce s prvním žalovaným smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, kde se první žalovaný zavázal po dokončení výstavby spalovny převést na žalobce vlastnické právo k části pozemku č. parc. 1840/2 a současně se strany dohodly, že doplňovat nebo měnit smlouvu lze jen písemně po dohodě obou smluvních stran. Dne 5. 1. 1994 byla uzavřena mezi těmito účastníky dohoda o termínu převodu pozemku. Předmětné pozemky byly v době uzavření smlouvy ve vlastnictví České republiky a prvnímu žalovanému svědčilo právo hospodaření s majetkem státu. Dne 9. 8. 1994 (právní moc 5. 9. 1997) bylo vydáno odborem výstavby Obvodního úřadu městské části Praha 9 kolaudační rozhodnutí o povolení užívání stavby Spalovna FN 2 SFP v areálu Spalovny Vysočany, a. s., s tím, že investorem byla FN 2 SFP a následným uživatelem měla být Spalovna Vysočany. Dne 27. 11. 2006 vydali žalovaní souhlasné prohlášení, kterým byl konstatován přechod vlastnictví k předmětným pozemkům na druhého žalovaného ke dni 24. 5. 1991, a to s ohledem na §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí; předmětné pozemky byly tzv. historickým majetkem obce, který obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949. Žalobce se u téhož soudu domáhal určení, že první žalovaný je povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu předmětných pozemků; Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu rozsudkem ze dne 4. 9. 2009, č. j. 9 C 171/2008-94, zamítl podle §50a odst. 1 obč. zák., přičemž rozhodnutí bylo Městským soudem dne 21. 4. 2010, č. j. 51 Co 565/2009-120, potvrzeno. Na základě uvedených zjištění soud nyní dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože nedovodil aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby na straně žalobce a tedy ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a proto ji zamítl. Vycházel přitom zejména z uvedených rozhodnutí o žalobě na určení povinnosti prvního žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o převodu pozemků.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Uvedl, že žalobci ve věci nenáleží k uvedeným pozemkům žádné vymahatelné právo. Jediným bylo právo potenciálně vyplývající z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí, kde první žalovaný úspěšně uplatnil námitku promlčení nároku žalobce (srov. výše uvedená rozhodnutí). K námitce žalobce ohledně skutečnosti, že ke dni vyhlášení rozhodnutí v této věci nebyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 9. 2009, č. j. 9 C 171/2008-94, v právní moci, soud dodal, že stačí, že jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i rozsudek odvolacího soudu byly vyhlášeny a obě rozhodnutí existovala dokonce i v písemném vyhotovení. Soud dále poznamenal, že prvnímu žalovanému svědčilo k předmětným pozemkům pouze právo hospodaření, které na něj bylo převedeno Českými energetickými závody smlouvou ze dne 30. 11. 1992. Souhlasné prohlášení o vlastnickém právu druhého žalovaného k předmětným pozemkům soud označil jako deklaratorní akt, kterým byla pouze konstatována skutečnost, která nastala ex lege dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Zdůrazňoval v něm především skutečnost, že v době, kdy byla smlouva o budoucí smlouvě uzavírána, měl žalobce privatizační nárok na vydání předmětných pozemků (schválený privatizační plán). Pouhým projevem dobré vůle žalobce bylo, že vlastnické právo k předmětným pozemkům na něj nepřešlo v rámci jejich privatizace, ale souhlasil s tím, aby si právní předchůdce prvního žalovaného na pozemcích vybudoval spalovnu nemocničního odpadu. Podle žalobce se měly soudy nižších instancí zabývat otázkou konfliktu mezi zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce též brojil proti tvrzení odvolacího soudu, podle něhož je možné činit závěry z vyhlášeného, avšak nedoručeného rozhodnutí (rozpor s §159 a §154 o. s. ř.). Soudy tudíž postupovaly nesprávně, protože rozhodovaly na základě dosud nepravomocného soudního rozhodnutí vydaného v jiné věci. Na závěr navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se prostřednictvím advokáta vyjádřil druhý žalovaný. Ztotožnil se v něm s posouzením aktivní legitimace žalobce odvolacím soudem a postup soudů obou nižších instancí označil za správný. Na závěr navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout a přiznat druhému žalovanému náhradu nákladů vynaložených v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přestože žalobce v dovolání neuvádí, z jakého ustanovení dovozuje jeho přípustnost, ta může být ve věci dána pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. K předpokladům možné úspěšnosti tzv. určovací žaloby a dalším podmínkám srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010.
V projednávané věci je předmětem řízení určení, kdo je vlastníkem předmětných pozemků, na kterých je v současné době vystavěna spalovna nemocničních odpadů. Aktivní legitimaci žalobce k podání žaloby by bylo možné dovozovat pouze za situace, kdy by měl na uvedeném určení naléhavý právní zájem a svědčil by mu právní titul, ze kterého by bylo možné dovozovat možnost zlepšení právního postavení založeného jinou skutečností (v tomto případě by se jednalo o smlouvu o budoucí smlouvě). V tomto ohledu však soudy nižších instancí správně dovodily, že aktivní legitimace žalobce k podání určovací žaloby nemůže být dána, protože ohledně platnosti uvedené smlouvy bylo soudy v jiném řízení rozhodnuto negativně.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 9. 2009, č. j. 9 C 171/2008-94, bylo rozhodnuto o žalobě na určení kupní smlouvy (resp. o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu) tak, že byla soudem zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo dne 21. 4. 2010 potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 565/2009-120 (právní moc 22. 7. 2010). Žalobce v dovolání namítá, že rozsudek soudu prvního stupně v nyní posuzované věci byl vydán v době, kdy rozsudek soudu v jiné, související věci ještě nenabyl právní moci. K tomuto dovolací soud dodává, že rozsudek soudu prvního stupně v nyní projednávané věci byl vyhlášen dne 21. 7. 2010 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 9 C 171/2008 nabyl právní moci dne 22. 7. 2010 (tj. dnem nabytí právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, č. j. 51 Co 565/2009-120). Rozsudek navíc byl v době rozhodování soudu v písemném vyhotovení a jeho doručení účastníků řízení proběhlo následně. Odvolací soud o věci rozhodoval již v době, kdy rozhodnutí o jiné věci nabylo právní moci (včetně rozsudku soudu odvolacího) a nepochybil, když o ně opíral rozhodování.
Žalobci tedy podle pravomocného rozhodnutí soudu nesvědčí právo k uzavření kupní smlouvy k předmětným pozemkům, a to v důsledku rozhodnutí soudu o promlčení nároku vyplývajícího ze smlouvy o budoucí smlouvě. Není proto možné přisvědčit jeho tvrzení o naléhavém právním zájmu na určení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Nejvyšší soud dodává, že podle výpisu z katastru nemovitostí náleží vlastnické právo k pozemkům hlavnímu městu Praha, podle kolaudačního rozhodnutí je na nich vystavěna spalovna a věcné břemeno k pozemkům má Pražská teplárenská, a. s.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud již nebude dále zabývat posouzením konfliktu mezi zákonem č. 92/1991 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb., jak namítá žalobce v dovolání. Přestože žalobce v dovolání hovoří o schváleném privatizačním projektu a neuskutečněné privatizaci předmětných pozemků, z obsahu spisu nevyplývá, že by tyto skutečnosti písemně doložil. Jedná se tudíž o tvrzení bez relevantních pokladů, která nejsou ve světle zjištění odvolacího soudu relevantní. Pokud měl být žalobce prvním žalovaným poškozen na svých právech tím, že jeho smluvní partner ujednání nedodržel, nelze tuto skutečnost kompenzovat cestou nyní podané určovací žaloby.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Úspěšní žalovaní mají podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Prvnímu žalovanému však žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno. Druhému žalovanému náklady v dovolacím řízení vznikly podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tj. 5.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení přiznané žalobci 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu