ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1639.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1639/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově , se sídlem v Praze 1, Hradčany, Strahovské nádvoří 1/132, IČ: 00415090, proti žalované obci Hradištko , se sídlem v Hradištku, Zámek 2, IČ: 00241245, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1395/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 27 Co 200/2010-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 17. února 2005, č. j. 7 C 1395/2001-137, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků v katastrálním území Hradištko pod Medníkem, označených ve výroku I rozsudku. Vyšel přitom ze zjištění, že jde o historický majetek žalobkyně (církevní právnické osoby), který žalobkyně před rokem 1948 ani v době pozdější nepozbyla. Poznámka zamýšleného převzetí majetku státem, vyznačená v knihovní vložce č. 623 zemských desk, měla pouze informativní charakter a k převodu vlastnického práva na stát nemohlo dojít ani podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 27. ledna 1948, jež postrádá označení konkrétních nemovitostí, jichž se má týkat. Vydání jiného rozhodnutí, které by mělo za následek přechod vlastnického práva na stát, v řízení prokázáno nebylo. Stát a později ani žalovaná obec (jež měla pozemky získat přídělem) nemohly vlastnické právo nabýt vydržením, jelikož žádný z nich nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemky patří. Za subjekt, jenž je ve sporu pasivně legitimován, označil soud prvního stupně právě žalovanou obec, která je nyní v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí, ač vlastnické právo – podle závěru tohoto soudu – náleží žalobkyni.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. září 2005, č. j. 27 Co 331/2005-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na žádaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, neboť jde o zemědělský majetek, jenž byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob; jeho vydání bude řešeno samostatným zákonem a do doby jeho přijetí je takto chráněn (§29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Dovolání podané žalobkyní proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č. j. 20 Cdo 282/2006-186. Právní posouzení věci odvolacím soudem shledal správným, opíraje své rozhodnutí též o nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, a plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 22/05 (publikované pod č. 13/2006 Sb.).
Nálezem ze dne 24. června 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, Ústavní soud rozsudky odvolacího soudu i dovolacího soudu zrušil. V odůvodnění nálezu se přihlásil ke své dosavadní judikatuře, zejm. k plenárním stanoviskům sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (dle něhož žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství) a Pl. ÚS-st. 22/05 (dle něhož je i zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, svou povahou součástí restitučního zákonodárství). Shledal však, že „veškeré relevantní okolnosti zkoumaného případu jsou natolik specifické, že by bylo vůči stěžovateli zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci uvedeného stanoviska i v této konkrétní věci“. Přitom poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně vážící se k závěru o chybějícím právním důvodu převzetí nemovitostí státem a o absenci dobré víry předchůdce žalované (státu a později MNV Hradištko), že mu nemovitosti patří. Ve vztahu k nálezu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02 (v němž principielně odmítl kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech) uvedl, že „s ohledem na dlouhodobou nečinnost zákonodárce spočívající v nepřijetí zvláštního právního přepisu, jenž by vypořádal historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání církevních právnických osob, nelze v tomto konkrétním případě vyloučit, že prosazení svých práv se žalobkyně může domáhat u soudu i touto žalobou, jenž je žalobou svého druhu, blížící se žalobě restituční“.
O odvolání žalované pak znovu rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 27 Co 200/2010-236, jímž – po té, co v rozsahu zpětvzetí žaloby (jde-li o v něm označené pozemky) napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil – rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobkyni určil též za vlastnici pozemku parc. č. 998 v kat. území H.; jinak rozsudek potvrdil. Vyšel přitom z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně a jsa vázán názorem Ústavního soudu obsaženým v jím vydaném kasačním nálezu (jeho odůvodnění) dospěl k závěru, že žalobkyně má na žádaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, že vlastnické právo nepozbyla a že žalovaná obec (její předchůdce) pro absenci dobré víry, že věc jí přidělená patří státu, nemohla vlastnické právo nabýt ani vydržením. Rozsudek soudu prvního stupně proto shledal věcně správným, a to i ohledně pozemku parc. č. 998, byť v této části – vzhledem ke změně v číselném označení tohoto pozemku – rozsudek formálně změnil, při obsahově totožném posouzení práv a povinností účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Ačkoliv se odvolací soud řídil právním názorem Ústavního soudu, obsaženým v jeho zrušujícím nálezu, žalovaná pokládá nález sp. zn. I. ÚS 663/06 za vybočení z předchozí judikatury Ústavního soudu a má za to, že „postup Ústavního soudu je protiústavní, jenž překračuje meze soudní moci a nepřípustně zasahuje do kompetence moci zákonodárné“. Ústavním soudem předjímaná žaloba svého druhu, blížící se žalobě restituční, není v občanském soudním řádu „fixována“ a je zřejmé, že i v daném sporu jde o žalobu restituční; i proto žalovaná namítá, že „jednáním odvolacího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nijak nepřihlédl k tomu, že tvrzených práv se žalobkyně mohla domáhat již v „předchozím období“, neboť i v době minulé jí k tomu právní řád tohoto státu dával do rukou potřebné právní prostředky. Má za to, že v dané věci mohou být pozemky vydány toliko v restitučním řízení, pokud majetek nárokovaný k vrácení přešel na stát v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989; v takovém případě však žalobkyně – dle názoru žalované – nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva. Ve sporu se žalovaná necítí být pasivně legitimována a namítá, že „minimálně vedlejším účastníkem měla být Česká republika, je-li za nyní vzniklý stav zodpovědný její zákonodárný orgán“. Přitom tvrdí, že její nabývací tituly jsou „právně čisté“ a že „trvají zřejmé právní vady, jelikož žalobkyně požaduje navrácení majetku, který v předcházejícím období řádně prodala, případně převedla a teď pod rouškou vlastnictví požaduje vrácení tohoto majetku nazpět“. Současně žalovaná tvrdí, že „právě žalobkyně v rozhodném období kolaborovala s nacistickými prvky a že tato otázka nebyla taktéž řádně přezkoumána“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci se právní posouzení věci odvolacím soudem opírá o závěry, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 24. června 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, jimž zrušil v této věci dříve vydaná rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu, z důvodů popsaných v odůvodnění zmíněného nálezu (již výše rekapitulovaných).
Skutkový základ věci (jenž Ústavní soud označuje za „natolik specifický, že by bylo vůči stěžovatelce zjevně nespravedlivé trvat, za použití rigidní gramatické interpretace, na aplikaci stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 i v této konkrétní věci“), stejně tak jako právní stav (tedy Ústavním soudem vytýkaná absence zvláštního právního přepisu, jenž by vypořádal historický církevní majetek a naplnil tak legitimní očekávání církevních právnických osob; §29 zákona o půdě), zůstaly od vydání zmíněného kasačního nálezu nezměněny.
Rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy (a tedy i dovolací soud) per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu dle ustanovení §226 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, pod č. 9, str. 63).
Při vázanosti obecných soudů závěry vyslovenými v dané věci Ústavním soudem v jeho kasačním nálezu nepřísluší proto ani Nejvyššímu soudu přezkoumávat zákonnost (či snad dokonce ústavnost) těchto závěrů, na nichž rozhodnutí odvolacího spočívá, či snad dokonce postup Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, které vydání zmíněného nálezu předcházel (čehož se žalovaná podáním dovolání evidentně domáhá). Námitku žalované, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/06 je v jeho rozhodovací praxi ojedinělý, lze snadno vyvrátit poukazem na pozdější judikaturu Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, nebo nález ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09).
A je-li pak v dané věci řešení právní otázky spojeno zejména s posouzením jedinečného skutkového základu (jak z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 663/06 vyplývá, označuje-li v něm Ústavní soud zjištěné okolnosti případu za výjimečné či „natolik specifické…“), nejde o rozhodnutí, jež by mohlo mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tj. o rozhodnutí, v němž řešená právní otázka má význam nejenom pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec).
Námitka žalované, že Ústavním soudem předpokládaná žaloba (pojímaná zde jako žaloba svého druhu, blížící se žalobě restituční) není v občanském soudním řízení „fixována“ (tedy že ji tento civilní procesní předpis nepřipouští), je nedůvodná již proto, že výčet druhů žalob v ustanovení §80 o. s. ř. je toliko demonstrativní. Pasivní legitimace ve sporu se pak (celkem logicky) připíná k osobě, jenž nárokované pozemky drží a jako vlastník je evidována též v katastru nemovitostí; není sporu v tom, že touto osobou je zde žalovaná, nikoliv stát (Česká republika).
K námitce, že se žalobkyně prosazení svých vlastnických nároků mohla domáhat v „předcházejícím období“, se již dříve vyjádřil i Ústavní soud, uzavíraje ve zmíněném nálezu, že „nelze přičítat k tíži stěžovatelce (žalobkyni) – nota bene církevnímu subjektu a výraznému ideovému odpůrci zmíněného režimu – že v tomto období, charakterizovaném zákonodárcem jako období nedemokratické a porušující obecně uznávaná základní lidská práva, rezignovala na svá jen formálně přiznaná práva, jejichž uplatňováním by ničeho nezískala a mohla by si spíše jen uškodit“.
Žalovanou tvrzená okolnost, že žalobkyně majetek „v předcházejícím období řádně prodala, případně převedla“, v řízení prokázána nebyla, stejně tak jako tvrzení, že „v rozhodném období (?) žalobkyně kolaborovala s nacistickými prvky“. Ani tyto námitky – vesměs skutkové povahy – rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečinní (nehledě k tomu, že dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, žalované v daném případě k dispozici není).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu