ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.170.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 170/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně K. B. , bytem v T., S. 448, zastoupené JUDr. Františkem Siegelem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, proti žalovanému R. F. , bytem v B. n. T., U T. 460, zastoupenému JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o zaplacení částky 54.000,- Kč , vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 122/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2011, č. j. 18 Co 519/2010-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 54.000,- Kč coby bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout tím, že užíval bytovou jednotku, jež je ve spoluvlastnictví účastníků, bývalých manželů, nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 17 C 122/2010-16, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 54.000,- Kč (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II. a III.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok IV.). Soud prvního stupně ve věci vydal výzvu podle ust. §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žalovaný na ni ve stanovené lhůtě nijak nereagoval. Ve smyslu ust. §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. tak soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 18 Co 519/2010-86, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku III., jde-li o povinnost žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že postup soudu prvního stupně, který vydal výzvu ve smyslu ust. §114b odst. 1 o. s. ř., byl správný. S ohledem na ust. §205b o. s. ř. dospěl k závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti či předloženy důkazy, jimiž by mohlo být prokázáno, že předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ust. §153a o. s. ř. nebyly naplněny, na čemž nic nemění ani námitka žalovaného, že ve vyjádření mu bránila jeho tvrzená nevzdělanost. Žalovaný ani nenamítal žádnou z okolností uvedených v ust. §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak blíže nespecifikuje. Dovolatel poukázal na to, že usnesení o ustanovení právního zástupce bylo jeho advokátovi doručeno pouhé dva pracovní dny před uplynutím lhůty pro podání dovolání, přičemž vymezil zásadní otázku, zda „soud může rozhodnout rozsudkem pro uznání, jestliže připustil nerovné postavení účastníků před soudem spočívající v tom, že ačkoliv žalobkyni soud od samého počátku přiznal nárok na poskytnutí právní pomoci advokátem, nepřiznal takové právo i žalovanému, ačkoliv o to žalovaný žádal a osobní poměry účastníků jsou přitom rovnocenné“. Žalovaný připomněl znění čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zdůraznil (obdobně jako ve svém odvolání), že je nevzdělaný, neporozuměl podstatě žaloby, nemá nikoho, s kým by se mohl poradit, vyrůstal v dětském domově, nemá žádné finanční prostředky, není schopen sjednat si placenou právní pomoc a pracuje jako nekvalifikovaný dělník. I přes doložení nepříznivé ekonomické situace mu soud prvního stupně nepřiznal právo na ustanovení právního zástupce, byť žalobkyni byl právní zástupce ustanoven již na počátku řízení. Odvolací soud pak usnesení soudu prvního stupně o neustanovení advokáta potvrdil. Ačkoliv byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, považuje dovolatel postup soudu prvního stupně za upřednostňující formální stránku věci před skutkovým stavem a v důsledku odpírající žalovanému právo na spravedlivý proces. Dovolatel kvalifikované výzvě soudu podle ust. §114b o. s. ř. neporozuměl, a nebyl proto schopen se ve věci vyjádřit. Za nedílnou součást dovolání bylo označeno i podání samotného žalovaného ze dne 13. 8. 2011. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom směru, že je nepovažuje za přípustné vzhledem k absenci zásadního právního významu napadeného rozsudku. Žalovaným předestřenou otázkou se nezabýval odvolací soud, takže ji nemůže přezkoumávat ani soud dovolací. Dovolatel žádost o ustanovení advokáta nepodal před vydáním rozsudku pro uznání. Žalovaný nevyužil možnosti podat opravný prostředek proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh na ustanovení právního zástupce.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, blíže nekonkretizuje.
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Pokud jde o podání žalovaného datované dnem 13. 8. 2011, je třeba konstatovat, že oproti dovolání sepsanému advokátem nepřináší žádné nové dovolací důvody či námitky.
Domnívá-li se dovolatel, že lhůta pro podání dovolání měla uplynout pouhé dva dny po doručení usnesení o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení jeho advokátovi, je třeba mu připomenout obsah ust. §241b odst. 3, části druhé věty za středníkem, o. s. ř., na jehož základě je popsané uplynutí lhůty pojmově vyloučeno.
Dovolací soud ve věci neshledává žádné pochybení soudů, jež by mělo zakládat nerovnost mezi účastníky. Chce-li účastník řízení, aby mu soud ustanovil zástupce z řad advokátů, je třeba, aby o to požádal. Jestliže tak neučiní a soudu okolnosti na straně takového účastníka, odůvodňující přiznání osvobození od soudních poplatků, známy nejsou (poučení soudu ve smyslu §30 odst. 1 o. s. ř.), jako je tomu i v posuzovaném případě, nemůže mu soud zástupce ustanovit. Je pravdou, že dovolatel o ustanovení advokáta požádal, ovšem teprve v průběhu odvolacího řízení, svým podáním ze dne 17. 12. 2010, označeným jako „odůvodnění odvolání“ (viz č. l. 35 spisu). Stalo se tak tedy teprve po vydání rozsudku pro uznání, takže snaží-li se žalovaný vyvolat dojem, že již během prvostupňového řízení mělo být rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení zástupce, stejně jako tomu bylo v případě žalobkyně, předkládá dovolacímu soudu poněkud zkreslené informace. Soud prvního stupně nemohl zapříčinit (slovy žalovaného „připustit“) nerovné postavení účastníků, když o řádně podané žádosti žalobkyně rozhodl, zatímco o žádosti žalovaného nerozhodl, neboť ta ani nebyla podána. Soud prvního stupně tak při vydání rozsudku pro uznání dodržel postup, jenž mu ukládá o. s. ř. Za daných okolností, tedy v situaci, kdy dovolatel na kvalifikovanou výzvu ve smyslu ust. §114b odst. 1 o. s. ř. nereagoval, soud ani jinou možnost neměl (viz ust. §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud vnímá tíživou životní situaci žalovaného, ale vzhledem k procesním okolnostem případu nelze než uzavřít, že postup soudu při vydání rozsudku pro uznání byl zcela správný, a nelze v něm spatřovat ani porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, a to vzhledem ke shora uvedenému. Odvolací soud pak byl při posuzování odvolání vázán ust. §205b o. s. ř., takže nemohl přikročit k meritornímu přezkoumání věci. Tím méně tak může učinit soud dovolací.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř., při vědomí závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 109/2010, s tím, že důvody, pro které žalobkyni nebyla přisouzena náhrada nákladů dovolacího řízení, jsou spatřovány ve stručnosti a všeobecnosti vyjádření k dovolání, které nereagovalo na konkrétní dovolací argumentaci. Navíc v něm bylo uvedeno, že žalovaný nepodal opravný prostředek proti usnesení, jímž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení advokáta, ačkoliv žalovaný odvolání proti tomuto rozhodnutí podal (viz č. l. 71 spisu), přičemž tato otázka ani není pro rozhodnutí věci zásadní. Nejde tedy o náklady, jež by bylo možno považovat za potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti žalovanému.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu