ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1739.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1739/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně: M. S. , bytem P., zastoupena JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované: Česká republika, organizační složka Ministerstvo financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 3/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 30 Co 255/2011-180, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.108,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Luboše Chalupy.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 10. 2010, č. j. 18 C 3/2006-149, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 16. 2. 2011, č. j. 18 C 3/2006-173, ve výroku I. o věci samé změněn jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a dále tak, že lhůta k plnění činí patnáct dnů; jinak byl v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 52.440,- Kč; ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení státu 20.844,- Kč. Ve výroku IV. téhož rozsudku byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 49.760,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba (ze dne 10. 1. 2006), kterou se žalobkyně domáhala zaplacení finanční náhrady ve výši 1.189.000,- Kč, spočívající ve výplatě částky 10.000,- Kč v hotovosti a ve vydání cenných papírů ve výši 1.179.000,- Kč, které nemají povahu státního dluhopisu, spolu s úrokem z prodlení z částky 1.189.000,- Kč od 1. 1. 2006 do zaplacení (blíže specifikován ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně). Právní předchůdce žalobkyně F. S. jako oprávněná osoba dne 3. 6. 1991 uplatnil nárok na vydání věcí, a to mj. budovy na st. parc. v kat. úz. S., obec S., nejprve prostřednictvím výzvy adresované OÚNZ Praha - východ a Ministerstvu financí. Poté se se svým nárokem (uzavření dohody o vydání věcí) dne 14. 1. 1992 obrátil na soud a navíc dne 31. 7. 1992 podal u Ministerstva financí ČR žádost o vyplacení finanční náhrady. Dne 7. 4. 2000 předmětný restituční nárok zdědila žalobkyně, přičemž žaloba o vydání věcí byla rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 9. 2002, č. j. 3 C 17/92-548, zamítnuta; rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 30 Co 570/2003, který nabyl právní moci dne 24. 9. 2004, bylo toto rozhodnutí potvrzeno a dovolání žalobkyně bylo Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 216/2005 odmítnuto.
Soud prvního stupně svým rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyně výše specifikovanou finanční náhradu za nevydané věci, a to včetně příslušenství ve formě úroků z prodlení od 1. 1. 2006 do zaplacení. Uvedl, že žádost o zaplacení finanční náhrady byla podána včas a jako taková měla být ze strany žalované projednána. Lhůta k podání žádosti je v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovena tak, že žádost musí být podána nejpozději ve lhůtě jednoho roku (od účinnosti zákona – pozn. zrušeno nálezem Ústavního soudu č. 153/1998 Sb.) nebo nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne nabytí právní moci rozsudku, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Počátek běhu v pořadí první uváděné lhůty však vymezen není. Právní předchůdce žalobkyně podal žádost o poskytnutí finanční náhrady v době účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., avšak předtím, než zamítavý rozsudek nabyl právní moci. Proto žádost nemohl podat opožděně, žádost vyvolala účinky zákonem s ní spojované, a to i ve vztahu k žalobkyni, která nárok zdědila. Cena věcí byla znaleckým posudkem stanovena na částku 1.189.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla žádosti o poskytnutí finanční náhrady po nabytí právní moci rozsudku (24. 9. 2004) vyhovět, soud v souladu s petitem žaloby přiznal žalobkyni též úroky z prodlení, a to od 1. 1. 2006 (srov. petit žaloby).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil pouze část výroku I. rozsudku tohoto soudu tak, jak je uvedeno shora. Námitku žalované, že žalobkyni neměla být část finanční náhrady přiznána v hotovosti – tedy v částce 10.000,- Kč, odvolací soud jako jedinou shledal důvodnou; navíc žalobkyně ji ani v hotovosti přiznat nepožadovala. Závěr soudu prvního stupně o počátku běhu lhůty podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. shledal jako správný. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úroky z prodlení, a to od 1. 1. 2006 tak, jak to navrhovala žalobkyně. Současně odvolací soud změnil nákladový výrok rozsudku prvního stupně s ohledem na rozsudkem přiznanou, nikoliv žalobou původně uplatňovanou částku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a jako důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jako otázky zásadního právního významu uvedla, zda pro posouzení včasnosti podané žádosti postačuje, že žádost o poskytnutí náhrady je podána předčasně, bez požadavku na opakované uplatnění nároku, zda je možné takto podanou žádost považovat za účinně uplatněnou a kdy dochází ke splatnosti nároku v případě, kdy nárok tvrzený v žádosti není podložen relevantními doklady. Na závěr navrhla zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovoláním prostřednictvím právního zástupce vyjádřila. Napadený rozsudek označila za správný, a proto navrhla dovolání zamítnout a přiznat náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalované přípustným, jelikož předmětná věc (její určující právní otázka) nebyla v té skutkové a právní podobě, v jaké je nyní předkládána, dovolacím soudem doposud řešena.
Podle Ústavního soudu zákon (pozn.: č. 87/1991 Sb.) výslovně upravuje pouze nejzazší možnou lhůtu, v níž je nutno nárok uplatnit, a nezabývá se situací, kdy podmínka zákonné výzvy byla obsahově splněna ještě před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z hlediska smyslu a účelu tzv. restitučních zákonů lze dovodit, že tato úprava nevylučuje, aby písemná výzva, doručená povinné osobě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., založila - při splnění ostatních zákonných podmínek - právo na vydání věci. V souzeném případu je nutno vzít v úvahu i skutečnost, že výzva ze dne 5. 12. 1990, byť se výslovně odvolává na zákon č. 403/1990 Sb., obsahuje v zásadě všechny nutné náležitosti výzvy podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Postup obecných soudů, které výzvu podle zákona č. 403/1990 Sb. v daném případě pro uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí neuznaly, proto Ústavní soud shledal nepřiměřeně formalistickým a ve svých důsledcích porušujícím základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1). Srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 208/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 14 ve svazku 13.
Nejvyšší soud shodně v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1444/2003, uvedl, že judikatura se ustálila na názoru, že výzvě k vydání věci podle ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., obsahem vyhovující zákonu a doručené adresátovi před 1. 4. 1991 jako datem nabytí účinnosti tohoto zákona, nelze odepřít právním předpisem pro řádnou výzvu presumované důsledky. Jiný než tento výklad by byl nepřiměřeně formalistický a tedy nekonformní vůči ústavním normám.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před nabytím vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb., je třeba písemnou žádost o finanční náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce uplatnil nárok na finanční náhradu dne 31. 7. 1992, tedy po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení. Ještě před tímto datem však právní předchůdce žalobkyně podal včasnou výzvu podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a následně bylo ve věci vedeno soudní řízení, jehož závěrem bylo, že věc není možné oprávněné osobě vydat (pozn.: zůstala možnost uplatňovat nárok podle ustanovení §13 odst. 3 téhož zákona). Výzva k zaplacení finanční náhrady tedy byla podána zjevně pro jistotu (z opatrnosti) – pro případ, že by oprávněná osoba neuspěla v soudním řízení o vydání věci.
Lhůta stanovená v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je zajisté lhůtou prekluzivní (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 557/2003), i když v ní od účinnosti zákona č. 115/1994 Sb. absentuje dovětek „jinak právo zanikne“ (srov. §5 odst. 2 téhož zákona).
K počátku běhu prekluzivní lhůty a tedy i k otázce prodlení oprávněné osoby se vyjádřil Ústavní soud v plenárním nálezu č. 153/1998 Sb., v němž rozhodoval o návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona". Podle soudu je protiústavní vázat začátek běhu jednoleté prekluzivní lhůty na datum účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy na 1. 4. 1991.
Z uvedeného plyne, že zásadně nelze oprávněné osobě odepřít uplatnění nároku na náhradu proti Ministerstvu financí ČR (§13 zákona č. 87/1991 Sb.) účinky v tom smyslu, že by tento právní úkon byl prekludován (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1556/2005).
V projednávané věci však zbývá posoudit otázku předčasnosti uplatnění nároku, neboť ten měl být podle již citovaných judikátů uplatněn až dne 24. 9. 2004 - tedy ode dne právní moci rozsudku o zamítnutí žaloby na vydání věci, resp. potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím (žalobkyně jinak uplatnila včas žalobu na poskytnutí finanční náhrady v obecné tříleté lhůtě).
Nejvyšší soud je toho názoru, že závěr o předčasnosti (viz výše) výzvy se v posuzované věci uplatní analogicky i ve vztahu k uplatnění nároku na poskytnutí finanční náhrady (§13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Je též nutné vzít v úvahu, že restituent je v případě nevydání věci, o niž žádá, podroben právnímu režimu minimálně čtyř lhůt – pro výzvu k vydání věci, pro uplatnění nároku u soudu, pro žádost o finanční náhradu a pro uplatnění nároku u soudu (není-li náhrada poskytnuta). Za tohoto stavu považuje Nejvyšší soud za rozporné též s principem spravedlnosti, aby bylo oprávněné osobě přičteno k tíži, že jeden z nároků uplatnila předčasně.
Oprávněnost této interpretace lze podpořit srovnáním s postupem poškozeného vůči státu při předběžném projednání nároku v souvislosti s odpovědností státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (§14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů). Ačkoliv je restituent bezpochyby nositelem nároku, jenž je podle základních práv hodnotově „přednější“ (náprava majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) než nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., toleruje se zde dokonce neuplatnění (neprojednání) nároku u státního orgánu, ač i zde ztrácí stát možnost jej uspokojit ještě před soudním řízením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, uveřejněný v publikaci Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 186.).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 9 – 10/2010 (ročník LXII), rozhodnutí č. 96, byl-li nárok na finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatněn u soudu, nastalo ve vztahu k němu prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti orgánu. Účinky již jednou nastalého prodlení nemohly zaniknout v důsledku změny zákona. Také o počátku běhu a výši úroku z prodlení tedy bylo odvolacím soudem rozhodnuto správně.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání strany žalované zamítl.
Úspěšné žalobkyni vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 59.580,- Kč, a to podle §3 odst. 1 bodu 8. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné jedenkrát krátit na polovinu, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon (§18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 29.790,- Kč. Po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 36.108,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu