ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1741.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1741/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., IČ: 00001350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zast. JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o zaplacení 1.419.734.904,72 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 42/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j. 11 Co 246/2011-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2010, č. j. 15 C 42/2001-336, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.419.734.904,72 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody ve výši 1.419.734.904,72 Kč s příslušenstvím představované neuspokojenou pohledávkou z úvěrové smlouvy, jíž uzavřela dne 17. 5. 1991 se Společností pro Všeobecnou československou výstavu v Praze 1991 (dále jen – „předmětná společnost“), která posléze po skončení konkurzního řízení zanikla. Nesprávný úřední postup, v jehož důsledku měla škoda vzniknout, spatřuje žalobkyně v tom, že vláda ČSFR nebyla oprávněna předmětnou společnost zřídit, při přijímání svého usnesení o zřízení společnosti nedodržela stanovený postup, nebylo zajištěno financování společnosti ze státních prostředků, jmenování výstavního výboru, jeho první zasedání a schválení statutu společnosti proběhlo v rozporu s usnesením vlády, společnost byla zapsána do podnikového rejstříku v rozporu s právními předpisy a stát ve vztahu ke společnosti neplnil kontrolní a řídící povinnosti.
Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, že v souvislosti s hospodařením předmětné společnosti nedocházelo k úřednímu postupu, neboť při něm stát nevystupoval jako nositel veřejné moci, nýbrž toliko nakládal se státním majetkem. K zápisu dotčené společnosti do podnikového rejstříku a tudíž i k jejímu vzniku pak došlo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 1990, sp. zn. SPZ 2381/90, jež nebylo následně zrušeno ani změněno. Dle závěrů odvolacího soudu tak v posuzovaném případě zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím dány nejsou (§4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zák. č. 58/1969 Sb.“). Odvolací soud doplnil, že žalobkyně nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím neuplatnila ani u příslušného orgánu (§9 zák. č. 58/1969 Sb.). Z výše uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že v rozporu s ustanovením §120 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „hosp. zák.“), v souvislosti se sjednáním úvěrové smlouvy nebyla informována o změně hospodářské situace předmětné společnosti. Uváděla, že v důsledku nesprávného úředního postupu byl majetek předmětné společnosti převáděn na státní příspěvkovou organizaci Výstaviště Praha. Vysvětlovala, že na předmětnou společnost byl delegován výkon státní správy v oblasti výstavnictví. Z uvedeného důvodu vykonávala státní moc a stát má tak odpovídat za škodu tím způsobenou. Upozornila na okolnost, že dne 20. 1. 1999 byl rejstříkový zápis předmětné společnosti změněn tak, že byla zapsána mezi nepodnikatelské subjekty, s nimiž by žalobkyně úvěrovou smlouvu neuzavřela. Dle názoru dovolatelky je tak dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Dovolatelka rovněž uvedla, že povinnost žalované uhradit závazky předmětné společnosti vyplývá též z dohody o dělení majetku České a Slovenské federativní republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku uzavřené na základě ústavního zákona č. 541/1992 Sb., přičemž v nečinnosti žalované při vypořádání tohoto závazku spatřuje nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup shledává dovolatelka taktéž v okolnosti, že stát svou „činností i nečinností“ vytvořil „prostředí neodpovědnosti za svá rozhodnutí“. Zdůrazňovala přitom, že při rozhodování vlády ČSFR o konání Všeobecné československé výstavy 1991 byl porušen jednací řád a v souvislosti s vytvořením předmětné společnosti, jmenováním a jednáním jejího výstavního výboru a financováním společnosti docházelo k nesprávnému úřednímu postupu. Dovolatelka též vytýkala, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami vznesenými v odvolání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K důvodům uvedeným v doplnění dovolání, jež dovolatelka adresovala soudu prvního stupně v podání odevzdaném k poštovní přepravě v úterý 10. 4. 2012, přihlížet nelze, neboť dovolání bylo v rozporu s ustanovením §242 odst. 4 o. s. ř. doplněno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 8. 2. 2012, kdy byl rozsudek odvolacího soudu doručen dovolatelce (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, kterým by ve věci samé rozhodl jinak; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci, může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založeno na dovolatelkou zpochybňovaných právních závěrech, že hospodaření s majetkem předmětné společnosti nepředstavuje úřední postup a že odpovědnost žalované za škodu způsobenou v důsledku vzniku předmětné společnosti by mohla být dána pouze v případě, že by rozhodnutí o jejím zápisu do podnikového rejstříku bylo posléze zrušeno nebo změněno pro nezákonnost.
Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 82/1998 Sb. je okolnost, že stát prostřednictvím svých orgánů vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99). O výkon státní (veřejné) moci přitom nejde tam, kde stát nevystupuje ve vrchnostenské pozici (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93). Výkonem veřejné moci tak není nakládání se státním majetkem, a to ani v případě, kdy při něm dojde k porušení stanovených pravidel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, č. seš. 8).
V projednávané věci se dovolatelka domáhá náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem realizovaným v souvislosti s nakládáním s majetkem a financováním Společnosti pro Všeobecnou československou výstavu v Praze 1991, jakožto právnické osoby zřízené státem. Hospodaření s majetkem státu (ať se již jedná o způsob výkonu kontroly nad hospodařením se státním majetkem či o nakládání s majetkem státu či státních organizací) ovšem nepředstavuje výkon státní (veřejné) moci. Stát zde totiž nevystupuje prostřednictvím svých orgánů ve vrchnostenské pozici jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování, nýbrž toliko jako správce majetku. Z uvedeného důvodu postup při nakládání s majetkem státu či státem zřízených právnických osob (včetně neplnění splatných závazků) nelze považovat za úřední ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. či §13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nejsou naplněny zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, je tudíž v souladu s judikaturou soudů vyššího stupně, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. či §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. je pak okolnost, že rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005 uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 4030). Domáhá-li se tedy dovolatelka náhrady škody, která jí měla být způsobena samotným zřízením předmětné společnosti, nezbývá než uvést, že za situace, kdy pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 1990, sp. zn. SPZ 2381/90, na jehož základě společnost zápisem do podnikového rejstříku vznikla, nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno (v řízení o mimořádném opravném prostředku směřujícím proti tomuto rozhodnutí), nemůže být dána ani odpovědnost státu za škodu způsobenou v důsledku samotného vzniku této společnosti.
K dalším námitkám dovolatelky sluší se uvést, že porušení zákonné oznamovací povinnosti podle §120 hosp. zák. odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem rovněž nezakládá. Za splnění zákonem stanovených předpokladů by mohlo založit toliko obecnou odpovědnost organizace, která oznamovací povinnost nesplnila, za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Dohoda o dělení majetku České a Slovenské federativní republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku se pak týká toliko vypořádání vzájemných majetkových vztahů mezi uvedenými státy, přičemž nijak neřeší otázku odškodnění újmy způsobené výkonem veřejné moci, jejíž náhrady se dovolatelka v projednávané věci domáhá. Závěrem nezbývá než dodat, že právní vztah z úvěrové smlouvy uzavřené mezi dovolatelkou a předmětnou společností je typickým soukromoprávním závazkovým vztahem sjednaným mezi subjekty vystupujícími v rovnoprávném postavení. Za této situace bylo tedy pouze věcí dovolatelky, zda a za jakých smluvních podmínek (včetně smluvního zajištění pohledávek) poskytne předmětné společnosti úvěr, v jehož nesplacení spatřuje vzniklou škodu.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu i právní úvahy týkající se posouzení věci byly podrobně a přiléhavě vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami vznášenými žalobkyní. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k námitkám odvolatelky se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Jelikož odvolací soud dovolatelkou nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů vyššího stupně, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzované věci, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu