ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1742.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1742/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Českého komitétu pro vědecké řízení, o. s. , se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému Českému svazu vědeckotechnických společností, o. s. , se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, zastoupenému JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem v Praze 2, Balbínova 404/22, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2011, č. j. 20 Co 354/2011-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Vladimíra Fučíka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2010, č. j. 19 C 36/2007-118, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, nacházejícím se v kat. úz. S. m., obci P. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (měnící výrok II., výrok III.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobní návrh není důvodný pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce k podání určovací žaloby. Nemovitosti vlastnil Československý komitét pro vědecké řízení (ČSKVŘ), jehož členskou organizací byl i Český komitét pro vědecké řízení (ČKVŘ) , na jehož činnost měl navázat z historického a ideového pohledu žalobce po svém (znovu)založení v roce 1990 (stanovy ze dne 23. 3. 1990). Ke dni 31. 12. 1974 došlo k zániku Českého komitétu pro vědecké řízení (a Institutu Československého komitétu) zrušením a výmazem z obchodního rejstříku s tím, že veškerý jejich majetek přešel dne 1. 1. 1975 na Československý svaz vědeckotechnických společností. Ten dne 15. 5. 1975 předmětné nemovitosti převedl (v rámci dělení Československého svazu na národní subjekty) hospodářskou smlouvou na svou členskou organizaci Českou vědeckotechnickou společnost (ČVTS) . Také na základně posledně jmenovaného subjektu pak vznikl v roce 1990 nynější žalovaný Český svaz vědeckotechnických společností jako samostatné občanské sdružení; oba subjekty ve sporu tedy čerpají svůj původ z minulosti, přičemž žalobce dovozuje svou existenci ještě z dvacátých let minulého století. Žalobce byl navíc v roce 1990 jedním ze zakládajících subjektů žalovaného (registrován 3. 5. 1990, ČVTS zanikla 5. 5. 1990). Právní kontinuita vlastnictví žalobce k nemovitostem, jak ji ten tvrdil, však odvolacím soudem nebyla shledána. Podle odvolací instance se stala jejich vlastníkem – z titulu nabývacího úkonu ze dne 15. 5. 1975 – ČVTS a následně do jejích práv sukcedoval v roce 1990 založený svaz (nyní žalovaný). Odvolací soud k tomu s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 dodal, že na požadovaném určení vlastnického práva není dán naléhavý právní zájem žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávnost závěrů v otázkách naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a nedostatku aktivní věcné legitimace na jejím podání. Základ pro aktivní legitimaci ve věci samé dovolatel spatřoval v ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, podle něhož se za sdružení již vzniklá podle tohoto zákona považují dobrovolné organizace, které vznikly po 30. 9. 1951, nebo které byly za dobrovolné organizace prohlášeny podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních, a které nezanikly. Žalobce namítal, že se svou žalobou nepokoušel obejít restituční předpisy, neboť ty se na daný případ věcně nevztahují. Zdůraznil, že se domáhal určení vlastnického práva na základě kontinuity právního řádu a svého vlastnictví, a to z důvodu, že k jeho zrušení a zániku jako právnické osoby došlo za minulého režimu v roce 1974 v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Okolnost, že zrušení žalobce bylo „iniciováno tehdejší vládou a bylo motivováno politicky“, nemůže mít podle jeho názoru oprávněný vliv na soukromoprávní stránku věci. Dovolatel dále akcentoval, že se nalézací soudy nijak nevypořádaly právě s okolnostmi tvrzeného zániku žalobce v roce 1974; k němu mělo dojít v rozporu se stanovami tehdejší organizace. Žádal proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto a žalovanému byla přiznána náhrada nákladů řízení o dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu považoval žalobce posouzení kontinuity svého vlastnictví k nemovitostem ; jeho činnost měla být v době totalitního režimu ukončena nezákonně. Touto nezákonností se mělo vyznačovat – nehledě na rozpor se stanovami právního předchůdce žalobce – zejména usnesení předsednictva vlády ČSSR ze dne 19. 9. 1974 a následné protiprávní kroky. Restituční charakter posuzované věci žalobce popírá .
Je však zřejmé, že způsob, jakým byla ukončena i na základě posledně zmíněného exekutivního aktu v roce 1974 činnost někdejšího ČKVŘ jako právnické osoby, nelze od restituční problematiky oddělit.
Náprava některých křivd způsobených totalitním režimem právnickým osobám se uskutečňovala – na rozdíl od restitucí fyzických osob – jen ve velmi malém rozsahu a na podkladě speciálních předpisů . Odhlédne-li se od zákonů č. 496 a č. 497 z roku 1990 (navrácení majetku KSČ a SSM lidu) a od (shrnuto) církevního „výčtového zákona“ č. 298/1990 Sb., pak se – z oblasti spadající pod někdejší zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, – takovými předpisy staly zákon č. 173/1990 Sb. a na něj navazující zákon č. 232/1991 Sb. První z obou zákonů zrušoval zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a upravoval „některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací“. Druhý pojednával o podmínkách a způsobu navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb.
Žádný právní předpis však neupravil restituci či jiný způsob nápravy někdejších majetkových křivd způsobených vědeckým (vědeckotechnickým) společnostem či snad „dobrovolným organizacím“ podle zákona č. 68/1951 Sb. obecně.
Zajisté, že lze presumovat svévoli, resp. nezákonnost postupu orgánů komunistického státu při zrušení Českého komitétu pro vědecké řízení (a paralelního Institutu, viz shora) v roce 1974. Mimo restituční úpravu – jež pro tuto oblast chybí – však není soud oprávněn přezkoumávat tento postup, byť mohl mít pro zmíněný subjekt likvidační majetkové důsledky. Ve vztahu ke komunistickému režimu byla respektována právními předpisy a v rozhodné míře uznána též nálezy Ústavního soudu (srov. historicky první publikovaný Pl. ÚS 19/93) kontinuita právního řádu. I když se jednalo o kontinuitu (a legalitu) formální na rozdíl od – slovy citovaného nálezu – „hodnotové diskontinuity se starým režimem“, neznamená to, že by byly soudy oprávněny či povinny přezkoumávat veškeré právní akty, ať již moci výkonné, zákonodárné či soudní, jež se za minulého režimu udály. Nejde tu jen o případný rozsah takového přezkumu či zpochybnění právní jistoty vlastnických vztahů, ale především o to, že stát (federální, od roku 1993 český) sám rozhodl o tom, v jakém rozsahu budou někdejší právní úkony znovu posouzeny (zpochybněny, nulifikovány) jeho orgány za podmínek již demokratického právního řádu a právního státu. Jak již výše řečeno, u zásahů do činnosti dobrovolných společenských organizací zabývajících se vědeckým řízením (vědeckotechnickými aktivitami) se tak nestalo.
Žalobce tedy nemůže – oprávněně – „odbočit“ od restitučních souvislostí a založit svůj nárok na tvrzené vlastnické kontinuitě. Lze tu jen dodat, že jádro právní argumentace odvolacího soudu je formulováno přiléhavě, odkázal-li ten zejména na plenární stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 21/05. I z nyní provedeného rozboru vyplývá, že na straně žalobce absentuje aktivní věcná legitimace k podání určovací žaloby; nedostatek jeho naléhavého právního zájmu je zřejmý. Na straně žalobce (viz též teze stanoviska) chybí též jakékoli legitimní očekávání vlastnictví ke sporným nemovitostem – ani pro něj nelze konstruovat jakýkoli právní podklad (oprávněný zájem, či snad naději), že by mu nemovitosti mohly náležet či být vydány (blíže k legitimnímu očekávání nález I. ÚS 185/04 a řada nálezů dalších).
Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, včetně pro věc rozhodné a dovolatelem formulované právní otázky; podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tak nebyly naplněny.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Odměna za zastupování odpovídající předmětu řízení činí 5.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalovanému činí 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2012
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu