ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2094.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2094/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně OPZ PLUS, a. s., IČ 45274835, se sídlem v Praze 1, Hradební 3, zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 444/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, č. j. 16 Co 120/2011-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla být způsobena tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 jí nevrátil v řízení o vydání předběžného opatření složenou jistinu ve výši 100.000,- Kč, ačkoli tento soud o vrácení předmětné částky pravomocně rozhodl usnesením sp. zn. 28 C 186/2006. Soud tuto částku však zaslal s odkazem na §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“) na účet Mgr. M. M., správkyně konkursní podstaty žalobkyně, na kterou byl v roce 2000 prohlášen konkurs, a to na základě dopisu Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008 ve věci sp. zn. 30 Co 222/2007. Podle žalobkyně se nejednalo o majetek pařící do konkursní podstaty, proto neměl být vydán správkyni konkursní podstaty, nýbrž přímo žalobkyni.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 C 444/2009-23, jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla ve výroku I. zamítnuta žaloba o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť shledal, že i přes prokázání veškerých žalobkyní tvrzených skutečností by nemohl být její žalobní nárok důvodný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §6 odst. 2, §14 odst. 1 písm. a), §18 odst. 4 ZKV a §13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ Zaujal názor, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že v dané věci nejsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, neboť nejsou tvrzeny skutečnosti, ve kterých by bylo možno shledat nesprávný úřední postup a ani spatřovat existenci škody na straně žalobkyně.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že Obvodní soud pro Prahu 8 postupoval správně, pokud finanční prostředky, které podle jeho pravomocného usnesení měly být vyplaceny žalobkyni, vyplatil správkyni konkursní podstaty žalobkyně, která tyto peněžní prostředky do konkursní podstaty přijala. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že pokud žalobkyně tvrdí, že se jednalo o její peníze, staly se majetkem žalobkyně nabytým za trvání konkursu a jsou součástí konkursní podstaty.
Vyslovil, že součástí konkursní podstaty je totiž nejen majetek ve vlastnictví úpadce, který má ke dni prohlášení konkurzu, ale i veškerý majetek, který v průběhu konkursu úpadce nabude podle §6 odst. 2 ZKV . Soud tak postupoval v souladu s §14 odst. 1 písm. a) ZKV, pokud tyto prostředky, které byly jménem žalobkyně složeny jako jistota, vydal správci konkursní podstaty. Dovodil, že se tedy nejednalo o nesprávný úřední postup . Dále zaujal názor, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalobkyni žádná škoda tímto postupem soudu nevznikla za situace, kdy peněžní prostředky byly zapsány do konkursní podstaty, neboť se jedná stále o majetek úpadce, s nímž ovšem nemá oprávnění hospodařit. Uzavřel, že pokud by se nejednalo o peněžní prostředky žalobkyně, ale o majetek třetích osob, byly by pak aktivně legitimovány k podání žaloby na náhradu škody tyto třetí osoby (po vyčerpání konkrétních právních postupů vůči správci konkursní podstaty).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatelky dosud nebyl judikován právní názor dovolacího soudu, posuzující otázku, zda pravomocné usnesení soudu, které neupravuje vedení řízení a jímž je soud podle ustanovení §170 odst. 1 o. s. ř. vázán, lze změnit dopisem či jiným úkonem jednoho z členů senátu odvolacího soudu, a to mimo rámec jeho rozhodovací činnosti či nikoliv.
Tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a navíc spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovala na skutečnost, že v pravomocném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 28 C 186/2006 bylo výslovně uvedeno, že ,,žalobkyni se vrací zaplacená jistina ve výši 100.000,- Kč“ a tentýž soud v rozporu s tímto pravomocným usnesením i ustanovením §75b odst. 4 o. s. ř. jistinu ,,vrátil“ někomu, kdo ani nebyl účastníkem řízení a tím způsobil žalobkyni škodu. Konstatovala, že o tom, co do konkursní podstaty patří a co nikoliv, rozhoduje pouze správce, který podle ustanovení §18 odst. 1 ZKV provádí soupis podstaty. Namítala, že pokud součástí soupisu nebyla jistina, složená právním zástupcem žalobkyně, bylo vyloučeno, aby Obvodní soud pro Prahu 8 jistinu vyplatil správkyni místo žalobkyni. V této souvislosti odkazovala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98. Vytýkala soudům obou stupňů, že neprovedly dokazování o tom, zda tyto prostředky úpadce nabyl za trvání konkursu či je měl ke dni prohlášení konkursu (29. 3. 2000) a tedy patří do podstaty. Podle dovolatelky Obvodní soud pro Prahu 8, který vydal správkyni předmětné prostředky, pokud by postupoval správně, byl povinen od správkyně nejprve zjistit, zda má v konkursní podstatě zapsanou pohledávku na vydání těchto prostředků a zda je tedy do podstaty vyžaduje vydat. Konstatovala, že podle ustanovení §18 odst. 3 ZKV může s touto pohledávkou, pokud je zapsána v soupisu konkursní podstaty, nakládat pouze správce. Dovozovala, že tato pohledávka v soupisu nikdy nebyla, proto bylo vyloučeno, aby soud vyplatil správkyni jistinu, která nepředstavuje pohledávku úpadce vůči třetím osobám, zapsanou v soupisu konkursní podstaty.
Odkazovala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1005/2003 s tím, že Obvodní soud pro Prahu 8 se dopustil nesprávného úředního postupu, když pohledávku (jistinu) správkyni vyplatil ještě před tím, než tato vůbec vznikla, a to navíc v rozporu s pravomocným usnesením soudu a o své vlastní vůli, aniž byl k tomu správkyní vyzván. Podle dovolatelky částka (jistina) ve výši 100.000,- Kč nebyla součástí konkursní podstaty, neboť do soupisu zapsána prokazatelně nebyla a ani být nemohla, jelikož se nejednalo o prostředky úpadce a správkyně konkursní podstaty s nimi nemohla nakládat. Dále namítala, že pokud by se mělo jednat o majetek úpadce, předmětná částka by musela být nejprve žalobkyni soudem vyplacena, neboť žalobkyně touto částkou nikdy v minulosti nedisponovala, tato byla právním zástupcem žalobkyně složena přímo na účet soudu, nikoliv k rukám žalobkyně. Pokud by soud zamýšlel ,,vrátit“ jistinu správci konkursní podstaty, musel by toto výslovně uvést v usnesení.
V dovolání dále odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5072/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2334/2010 s tím, že k porušení pravidel ze strany soudu nepochybně došlo. Tvrdila, že povinností Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo postupovat podle pro něj závazného usnesení a jistinu vydat tomu, kdo byl v pravomocném usnesení uveden, t. j. žalobkyni a jejím prostřednictvím pak jejímu právnímu zástupci, který prostředky složil do pokladny soudu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř . nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ se v této věci nejedná.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., v souvislosti s ustanoveními §6 odst. 1, 2, §14 odst. 1 písm. a) a §18 odst. 4 ZKV.
Pro posouzení správnosti závěrů zaujatých odvolacím soudem je rozhodující důsledek plynoucí ze shora uvedených ustanovení, která odvolací soud použil a účastníci na ně rovněž poukazovali.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle ustanovení §6 odst. 1 ZKV m ajetek podléhající konkursu tvoří konkursní podstatu.
Podle ustanovení §6 odst. 2 ZKV k onkurs se týká majetku, který patřil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu; tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné příjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemůže týkat výkon rozhodnutí; majetek sloužící podnikatelské činnosti z podstaty vyloučen není.
Podle §14 odst. 1 písm. a) ZKV prohlášení konkursu má za následek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce. Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné.
Podle ustanovení §18 odst. 4 ZKV, kdo má věc náležející do podstaty, je povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou.
V projednávané věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný úřední postup soudu zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Je předně třeba zdůraznit Nejvyšším soudem opakovaně vyslovenou tezi, dle níž třebaže nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
Za klíčovou je možné z hlediska projednávané věci považovat formulaci „pravidel předepsaných právními normami“, pod níž není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Úvahy dovolatelů v dané věci je třeba považovat za nepřípadné. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. V projednávané věci dovozované pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
Dovolací soud dále poukazuje na závěry rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008. Podle nich je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody . Její existence musí být tvrzena a v řízení prokázána, důkazní břemeno zatěžuje v tomto směru žalobkyni.
V projednávané věci dovolací soud dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, který odkazoval na rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2141/2001, v němž se v souladu s R 65/2001 uvádí: „Postup správce konkursní podstaty při zjišťování a zajišťování majetku patřícího do podstaty má zvláštní právní režim, upravený zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Základním podkladem pro zpeněžení podstaty je soupis podstaty, který provádí správce podstaty. Soupis může být i dodatečně rozšířen (§18 zákona o konkursu a vyrovnání). Soupis musí zachytit celý rozsah konkursní podstaty a správce do něj zahrne i všechny pochybné případy spolu s poznámkou o důvodech pochybností. Správce do soupisu v zásadě zahrne každou věc a právo, o nichž je přesvědčen, že do podstaty náleží. Pokud je do podstaty zahrnuta věc, k níž uplatňuje právo třetí osoba, soud této třetí osobě uloží, aby ve stanovené lhůtě podala proti správci vylučovací (excindační) žalobu. Není-li vylučovací žaloba včas podána, má se za to, že věc patří do konkursní podstaty (§19 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání). Jestliže správce oznámí příslušnému katastrálnímu úřadu, že sepsal do konkursní podstaty nemovitosti ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, nesmí katastrální úřad povolit zápis změn vlastnických práv k nemovitostem na základě právních úkonů, které učinila jiná osoba než správce. Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Uvedená zásada jednoznačně vyplývá z §18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění po novele č. 105/2000 Sb. účinné od 1. 5. 2000. Tato zásada však již byla akceptována i před uvedenou novelou, neboť soudní praxe k ní dospívala výkladem (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998).
Dovolací soud vychází z hodnocení důvodů, které odvolací soud vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně a s těmito závěry se ztotožňuje. S ohledem na výše uvedené převzal dovolací soud závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že Obvodní soud pro Prahu 8 postupoval správně, pokud finanční prostředky vyplatil správkyni konkursní podstaty, která tyto do konkursní podstaty přijala. Nelze tedy dovodit, že se jedná o nesprávný úřední postup a za správný rovněž považoval závěr odvolacího soudu, že žalobkyni žádná škoda postupem soudu nevznikla za situace, kdy peněžní prostředky byly zapsány do konkursní podstaty.
Ohledně námitky uplatněné dovolatelkou, že soudy obou stupňů neprovedly žádný důkaz, o nějž by mohly opřít svá rozhodnutí, dovolací soud podotýká, že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Za této situace proto není důvod dodatečně tento důsledek vyvracet argumentem použitým dovolatelkou v dovolání.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu