ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2143.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2143/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) J. S. , bytem v Z., b) S. D. , bytem v B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Vosáhlem, advokátem se sídlem v Netvořicích, Krátká 194, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 413/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2010, č. j. 51 Co 40/2010-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. července 2009, č. j. 6 C 413/2006-138, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný „vypořádal žalobcům částku 470.604,- Kč, a to žalobci a) částku 294.128,- Kč a žalobci b) částku 176.476,- Kč, oběma ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, nebo v téže lhůtě poskytnutím nemovitostí ve správě žalovaného, popř. v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, ve výše uvedené hodnotě“.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu ze dne 12. 9. 1997, č. j. PÚ 4119/92-3849, bylo deklarováno, že žalobci nemají nárok na vydání domu č. p. 14 s „částí“ stavební parcely č. 30 v kat. území M., pro překážku uvedenou v §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), s tím, že mohou uplatnit právo na náhradu za tyto nevydané nemovitosti podle §14 odst. 4 zákona o půdě; rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 3. 11. 1997.
Právo na poskytnutí náhrady mohli žalobci uplatnit u povinné osoby do šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (§13 odst. 3, §16 odst. 3 zákona o půdě), to jest nejpozději do 3. 5. 1998. Skutečnost, že tak učinili (a to kupříkladu i prostřednictvím věcně legitimovaného Pozemkového fondu ČR) však žalobci v řízení neprokázali; proto jejich právo jeho neuplatněním v zákonem stanovené lhůtě zaniklo (§16 odst. 3 zákona o půdě). Krom toho odvolací soud shledal, že i v případě včasného uplatnění práva nelze žalobcům právo přiznat z důvodu jeho promlčení, neboť tříletá promlčecí doba by v takovém případě uplynula nejpozději dne 3. 5. 2001 (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“); žalobci podali žalobu u soudu až 21. 11. 2006 a žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení (§100 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ke kvalifikaci dovolacích důvodů se v něm nevyjadřují. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že povinnou osobou včas nevyzvali k poskytnutí náhrad a mají za to, že včasné učinění výzvy lze dovodit z výsledků provedeného dokazování. Za nesprávný v takovém případě pokládají i závěr odvolacího soudu o promlčení práva. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozsudek odvolací soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K povaze lhůty k uplatnění nároku na poskytnutí náhrady podle §14 a §16 zákona o půdě se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 28 Cdo 2022/99; nebo usnesení ze dne 24. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 3588/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2010, sp. zn. III. ÚS 259/2010), vždy přitom uzavíraje, že v ustanovení §13 odst. 3 a §16 odst. 3 zákona o půdě jde o hmotněprávní prekluzívní lhůtu k uplatnění práva na náhradu u povinné osoby, popřípadě u státu; pokud oprávněná osoba v této lhůtě vyzve k plnění, může neuspokojený nárok uplatnit u soudu v obecné promlčecí době. Pro výzvu oprávněné osoby k poskytnutí náhrady zákon písemnou formu nestanoví, důkazní břemeno o učinění výzvy však spočívá na žalobci (oprávněné osobě).
Mají-li žalobci za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě od rozhodnutí pozemkového úřadu (tj. do 3. 5. 1998) nevyzvali povinnou osobou (či ve sporu pasivně legitimovaný Pozemkový fond ČR; §18a zákona o půdě) k poskytnutí náhrady, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzení věci; takové námitky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Skutková zjištění odvolacího soudu v daném případ s úspěchem zpochybnit nelze již proto, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolatelům k dispozici není (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Avšak ani v případě uplatnění práva v zákonem stanovené lhůtě (tj. do 3. 5. 1998) nemohou být žalobci ve věci úspěšní, neboť pak obstojí závěr odvolacího o promlčení práva, jestliže obecná (tříletá) promlčecí doba podle §101 obč. zák. by v takovém případě uplynula nejpozději dne 3. 5. 2001, přičemž (tvrzené) právo žalobci u soudu uplatnili po více než pěti letech od jejího uplynutí (žalobou došlou soudu dne 21. 11. 2006). Relevantní námitky, které by mohly správnost tohoto závěru odvolacího soudu zpochybnit, dovolatelé neuplatňují.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, která nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu