ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2243.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2243/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně nesvéprávné L. S. , bytem v P., zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 4 se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zast. JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1662/35, proti žalovanému M. F. , bytem v P., zast. JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 703.826,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 8 C 369/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č.j. 28 Co 391/2011-214, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřovalo proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2011, č.j. 28 Co 391/2011-214, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2011, č. j. 8 C 369/2005-185, a vzájemnému návrhu bylo co do částky 17.233,- Kč s příslušenstvím vyhověno ; jinak se dovolání zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2011, č. j. 8 C 369/2005-185, tak, že žalobkyni uložil, aby žalovanému zaplatila 637.233,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení; jinak (v části, jíž byl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 66.593,- Kč s příslušenstvím zamítnut) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalobkyně se v průběhu řízení domáhala určení neplatnosti dohody uzavřené mezi účastníky řízení dne 13. 2. 2004, na jejímž základě se zavázala převést na žalovaného členská práva a povinností k družstevnímu bytu v Bytovém družstvu V Š. za cenu 620.000,- Kč. Poté, co byla žaloba rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 4. 2008, č. j. 8 C 369/2005-98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 28 Co 454/2008-135, pravomocně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, zůstal předmětem řízení vzájemný návrh žalovaného na vrácení uhrazené ceny ve výši 620.000,- Kč a vydání částek 24.000,- Kč a 42.593,- Kč, jež byly za žalobkyni zaplaceny na úhradu dlužného nájemného, a částky 17.233,- Kč, která byla za žalobkyni zaplacena na úhradu členského podílu v bytovém družstvu a členského vkladu.
Při rozhodování o vzájemném návrhu žalovaného vyšly soudy obou stupňů ze závěrů podávajících se z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010, č. j. 78 Cm 123/2008-135, jímž byla žaloba, jíž se žalovaný vůči žalobkyni domáhal určení, že je členem předmětného bytového družstva, zamítnuta pro neplatnost dohod o převodu členských práv a povinností vážících se k dotčenému bytovému družstvu uzavřených mezi účastníky řízení dne 19. 10. 1999 a 13. 2. 2004. Neplatnost dohod byla dovozena z okolnosti, že je prodávající žalobkyně uzavřela v duševní poruše činící ji k zamýšlenému právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Zatímco však soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný žalobkyni cenu za převod členských práv a povinností (620.000,- Kč) nezaplatil a neprokázal ani, že by za žalobkyni uhradil členský podíl v bytovém družstvu a členský vklad (17.233,- Kč), odvolací soud na podkladě zopakovaných důkazů uzavřel, že žalovaný žalobkyni na základě neplatné dohody o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu dne 19. 10. 1999 zaplatil sjednanou cenu 620.000,- Kč a dne 13. 2. 2004 za žalobkyni uhradil i členský podíl v bytovém družstvu a členský vklad ve výši 17.233,- Kč. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že plnění získané na základě neplatné smlouvy (620.000,- Kč) je žalobkyně povinna žalovanému vrátit (§451 obč. zák.). Současně je povinna vydat žalovanému i částku 17.233,- Kč, kterou za ni zaplatil na úhradu členského podílu v bytovém družstvu a členského vkladu (§454 obč. zák.). Odvolací soud proto vzájemnému návrhu žalovaného v části o zaplacení 637.233,- Kč s příslušenstvím vyhověl. K námitce žalobkyně přitom uzavřel, že v uvedeném rozsahu nárok žalovaného uplatněný vzájemným návrhem došlým soudu prvního stupně dne 19. 1. 2006 promlčen není (§107 obč. zák.). V části o zaplacení dalších 66.593,- Kč s příslušenstvím představujících částky zaplacené žalovaným za žalobkyni na úhradu dlužného nájemného za dobu do listopadu 2001, se odvolací soud k námitce žalobkyně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v uvedeném rozsahu nárok žalovaného promlčen již je, neboť byl vzájemným návrhem došlým soudu prvního stupně dne 19. 1. 2006 uplatněn až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že se žalovaný nejpozději dne 20. 11. 1999, kdy mu bylo oznámeno, že žalobkyně členská práva a povinnosti převést nemůže, neboť pozbyla členství v bytovém družstvu, dozvěděl o tom, že cena za převod členských práv a povinností byla uhrazena bez právního důvodu. Ke dni uplatnění vzájemného návrhu (19. 1. 2006) tak byl dle názoru dovolatelky nárok žalovaného na vrácení sjednané ceny (620.000,- Kč) promlčen v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že se žalovaný po dobu čtyř let nedomáhal vrácení ceny uhrazené za převod členských práv a povinností, pak dle dovolatelky nasvědčuje tomu, že žalovaný cenu nezaplatil. Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že oproti soudu prvního stupně zaujal odlišný právní názor, aniž účastníkům řízení umožnil se k němu vyjádřit a uplatnit nová tvrzení a důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v části, jíž jí bylo uloženo, aby zaplatila žalovanému částku 17.233,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, kterou za ni měl žalovaný zaplatit na úhradu členského podílu v bytovém družstvu a členského vkladu (§454 obč. zák.), nezbývá než uvést, že nárok na zaplacení uvedené částky je samostatným nárokem s odlišným skutkovým základem (nárok se odvíjí od skutečnosti, že žalovaný měl dne 13. 2. 2004 za žalobkyni splnit dluh, který měla po právu plnit sama) od nároku na vrácení ceny (620.000,- Kč) uhrazené dne 19. 10. 1999 na základě neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu (§457 obč. zák.). Jelikož tento samostatný nárok nepřesahuje částku 50.000,- Kč, není dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o uvedeném nároku, přípustné (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a vzájemnému návrhu bylo co do částky 17.233,- Kč s příslušenstvím vyhověno, jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Po zjištění, že v části o zaplacení 620.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení ceny uhrazené na základě neplatné smlouvy je dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání v uvedeném rozsahu není opodstatněné.
Dovolatelka shledává nesprávným právní závěr odvolacího soudu, že nárok žalovaného na vrácení ceny ve výši 620.000,- Kč uhrazené nejpozději dne 19. 10. 1999 na základě neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu ke dni uplatnění vzájemného návrhu žalovaného u soudu prvního stupně (19. 1. 2006) nebyl promlčen.
Závazkové vztahy ze smluv o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu (§230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obch. zák.“) se bez ohledu na povahu účastníků řídí obchodním zákoníkem (§261 odst. 3 obch. zák.). Při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se pak použije především úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 26/2004). Jelikož ale úprava promlčení obsažená v obchodním zákoníku není ve vztahu k bezdůvodnému obohacení komplexní (obchodní zákoník představuje v rámci posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vůči občanskému zákoníku lex specialis), otázky obchodním zákoníkem výslovně neupravené se řeší podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. V případě synallagmatického závazku vzniklého z oboustranně zavazující neplatné smlouvy tudíž v obchodních závazkových vztazích není vyloučena aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., dle kterého v případě, kdy si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou povinni vzájemně vrátit vše, co podle ní dostali (§457 obč. zák.), přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3677/2009). Takový synallagmatický závazek přitom vzniká i v případě neplatné smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, kdy závazku prodávajícího vrátit obdrženou cenu odpovídá závazek kupujícího vydat prodávajícímu předmět smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1181/2004 nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011).
Jelikož tedy v posuzovaném případě kupující žalovaný, který se domáhá vrácení ceny ve výši 620.000,- Kč uhrazené na základě neplatné (oboustranně zavazující) smlouvy o převodu členských práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, nemůže namítat promlčení práva prodávající žalobkyně domáhat se vrácení předmětu smlouvy (členského podílu v bytovém družstvu), nelze přihlížet ani k námitce promlčení vznášené žalobkyní (§107 odst. 3 obč. zák.).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že oproti soudu prvního stupně zaujal odlišný právní názor, aniž účastníkům řízení umožnil se k němu vyjádřit a uplatnit nová tvrzení a důkazy, je předně třeba uvést, že odvolací soud jiný právní názor než ten, ke kterému dospěl soud prvního stupně, nezaujal. Na základě zopakovaného dokazování v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. pouze dospěl k odlišným skutkovým závěrům. Poučení o důkazní povinnosti a povinnosti tvrzení (§118a o. s. ř.) pak má své místo pouze v případě, kdy soud pro nedostatek tvrzení či důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o okolnostech významných z hlediska hypotézy aplikované právní normy. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
Polemika dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu postrádající výčet konkrétních pochybení, jichž se měl odvolací soud při hodnocení důkazů dopustit, dovolací důvody rovněž nezakládá. Námitka, že se nestala okolnost, již měl odvolací soud dokazováním za zjištěnu (že žalovaný žalobkyni nezaplatil sjednanou cenu za členský podíl), v dovolacím řízení sama o sobě rozhodná není, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který jako jediný míří na pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem totiž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Jestliže tedy odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování a jeho zhodnocení dospěl k závěru, že žalovaný žalobkyni za členský podíl zaplatil cenu 620.000,- Kč, odůvodňuje to tím, že zaplacení této částky písemně potvrdila nejen žalobkyně, ale i její matka (svědkyně J. M.), jejíž tvrzení, že k výplatě ceny nedošlo, odvolací soud se zřetelem na dobrou orientaci svědkyně v řešení finančních otázek shledal nevěrohodným, nelze již v dovolacím řízení (za situace, kdy odvolacímu soudu při hodnocení důkazů nelze vytknout žádného pochybení) úspěšně uplatňovat námitku, že prodleva žalovaného s požadavkem na vrácení ceny by snad mohla znamenat, že cena nebyla zaplacena.
Jelikož se z obsahu spisu nepodávají ani jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), a rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelkou (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání v části o zaplacení dalších 620.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §150 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na nepříznivé osobní, sociální a majetkové poměry žalobkyně (osoba stižená závažným duševním onemocněním odkázaná na sociální pomoc státu) a okolnosti případu (žalobkyně vzhledem ke své nemoci nezavdala příčiny vzniku sporu) v tomto stádiu řízení jinak úspěšnému žalovanému z důvodů zvláštního zřetele hodných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu