ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2258.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2258/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně PHL – G.E.N. s.r.o. , IČ: 281 62 684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným 1) MIREL spol. s r.o. , IČ: 629 10 663, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 37, zastoupené JUDr. Janou Ventovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tichá 3, a 2) JUDr. J. V. , o zaplacení 65.058,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 119 EC 45/2009, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 51 Co 81/2011-96, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 51 Co 81/2011-96, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. srpna 2010, č. j. 119 EC 45/2009-83, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. srpna 2010, č. j. 119 EC 45/2009-83, jímž tento soud podle §92 odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) připustil, aby do řízení přistoupila jako další účastnice na žalovanou stranu JUDr. J. V. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že až podle výsledků řízení lze určit osobu, která je povinna vydat žalobkyni nárokové bezdůvodné obohacení, za které žalobkyně pokládá majetkový prospěch, který na její úkor získala užíváním nebytových prostor v nemovitosti v jejím podílovém spoluvlastnictví buď žalovaná společnost MIREL spol. s r.o., nebo do řízení nově přistoupivší JUDr. J. V., jež coby (menšinová) spoluvlastnice pronajala nebytové prostory v nemovitosti žalované 1), od níž pak inkasovala nájemné.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázaly na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítají, že návrhem na přistoupení další účastnice do řízení žalobkyně obchází institut záměny účastníků (§92 odst. 2 o. s. ř.), je-li si vědoma toho, že dosavadní žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Takový stav tu byl ovšem již na počátku řízení a žalobkyně se snaží pouze předejít vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí. K otázce určení obohacené (ve sporu pasivně legitimované) osoby žalované odkazovaly na judikaturu dovolacího soudu, z níž vyvozují, že věcně legitimován k vydání získaného bezdůvodného obohacení je toliko podílový spoluvlastník nemovitosti, byť by nebytové prostory smlouvou přenechal do užívání jiným osobám. Navrhly, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a dovolání shledal opodstatněným.
Otázkou přistoupení žalované 2/ do řízení se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011, v němž dospěl k závěru, že žalovaná a její zástupkyně, jejíž přistoupené je do řízení je navrhováno, se z procesního hlediska nacházejí ve vzájemně konkurenčním postavení, neboť v rozsahu, v jakém by byla shledána pasivní legitimace jedné z nich, by mohla být vyloučena pasivní legitimace druhé. V takovém případě – uzavírá Nejvyšší soud ve zmíněné rozhodnutí – jsou zájmy zástupkyně v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, což má za následek, že řízení je postiženou vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V dalším pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry uvedené v odůvodnění shora označeného rozhodnutí, pokládaje je za plně aplikovatelné i ve věci nyní posuzované, v níž jsou skutkové okolnosti věci obdobné a jehož účastníky jsou jak žalobce, tak i žalovaná 2/, jejíž přistoupení se do obou řízení navrhuje.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu