ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2265.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2265/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky , IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 152, proti žalovaným 1) F. H. , a 2) M. H. , zastoupeným JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 105/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2011, č.j. 15 Co 324/2008-150, ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 8. února 2011, č.j. 15 Co 324/2008-163, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč k rukám JUDr. Miloše Jirmana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. dubna 2007, č. j. 9 C 105/2006-61, vyhověl žalobě o určení, že pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely podle původního Pozemkového katastru parc. č. 346/56, 347/3, 347/4 a 347/5 v katastrálním území H. na M. a pozemky ve zjednodušené evidenci parc. č. 649/2, 649/3, 649/4, 651/1, 651/2, 655/4, 656, 735/2, 755/3, 835, 844 a 846 v katastrálním území Č. H. jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalujícího Pozemkového fondu České republiky (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných (doplňujícím usnesením ze dne 29. června 2007, č.j. 9 C 105/2006-68).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 15 Co 324/2008-150, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu Pozemkového fondu České republiky o určení vlastnického práva státu k předmětným pozemkům zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o poplatkové povinnosti žalovaných (doplňujícím usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. 15 Co 324/2008-163).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly od roku 1935 ve vlastnictví F. a F. H. (rodičů prvního žalovaného), kteří dne 5. 4. 1963 učinili nabídku bezplatného odevzdání tohoto majetku do vlastnictví československého státu, jež byla přijata Okresním národním výborem ve Žďáru nad Sázavou dne 6. 4. 1963. Jelikož šlo o úkon vynucený, učiněný dárci v tísni a za nevýhodných podmínek (mělo-li jít o převod bezúplatný), označil jej odvolací soud za neplatný právní úkon podle §37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31. 3. 1964), který nevedl k převodu vlastnictví na stát. Žalovaní pak nemovitosti nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími F. a F. H. dne 18. 2. 1975 a registrované státním notářstvím dne 4. 6. 1975. Až do roku 1997 – po dohledání nabídky bezplatného odevzdání pozemků z roku 1963 a zápisu duplicitního vlastnictví do katastru nemovitostí podle tohoto právního úkonu – nebylo vlastnické právo žalovaných zpochybňováno. Proto odvolací soud uzavřel, že žalovaní – pokud vlastnictví k nemovitostem nenabyli již odvozeně na základě označené kupní smlouvy – se mohli stát vlastníky též vydržením k 1. 1. 1992, neboť před tímto datem měli pozemky v držbě po dobu delší deseti let a se zřetelem ke všem okolnostem byli důvodně přesvědčeni o tom, že jim pozemky patří (§129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 1992). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu odvolací soud současně uzavřel, že překážkou v uplatnění práva podle obecného předpisu zde nemohou být žalovaným ani předpisy restituční povahy, jelikož v době uplatnitelnosti nároku podle těchto předpisů nebylo jejich vlastnické právo jakkoliv zpochybňováno a žalovaní byli jako právoplatní vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že žalovaní mohli nároky uplatnit pouze podle restitučních předpisů a nemohou tak činit podle obecného předpisu, občanského zákoníku. Zpochybňoval též závěry odvolacího soudu o dobré víře žalovaných, že jim pozemky patří, pokud žalovaní měli vědomost o tom, že převáděné pozemky jejich rodiče již dříve, byť pod nátlakem, darovali státu. Tvrdil, že pozemky byly před rokem 1992 v užívání zemědělských organizací a žalovaní s nimi fakticky nenakládali jako s věcmi vlastními. Podle žalobcova názoru proto nelze držbu žalovaných kvalifikovat jako oprávněnou, a to i proto, že k převodu pozemků došlo až v době, kdy již převodci vlastníky nebyli. Z toho žalobce dovozoval, že žalovaní vlastnictví nenabyli ani vydržením. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách uplatnitelnosti vlastnického nároku podle obecného předpisu a nabytí vlastnického práva vydržením.
Odvolací soud – maje na zřeteli závěry, k nimž se Nejvyšší soud v této věci přihlásil již v rozsudku ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, jímž dříve vydaný rozsudek odvolacího soudu zrušil – nyní přesvědčivě vysvětlil, proč žalovaní nejsou vyloučeni z obrany tvrzeného vlastnického práva podle obecného předpisu, v konkurenci s předpisy restituční povahy. Obecně jistě platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecného předpisu (srov. rozsudek velkého senátu Obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2187, sešit 27; popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). O takový případ se však v nyní posuzované věci zřetelně nejedná, jestliže bylo zjištěno, že žalovaní neměli důvod k prosazování vlastnického práva podle restitučních předpisů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), neboť v době uplatnitelnosti práva byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí, jejich vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a k duplicitnímu zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí došlo až v roce 1997, po uplynutí lhůt pro uplatnění práv stanovených restitučními předpisy (z judikatury k této otázce srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nález ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007).
Otázka nabytí vlastnického práva vydržením pak ztrácí svou závažnost v situaci, kdy odvolací soud své rozhodnutí ve věci zakládá již na závěru o (odvozeném) nabytí vlastnického práva žalovanými na základě kupní smlouvy, uzavřené s prodávajícími F. a F. H. dne 18. 2. 1975 a registrované státním notářstvím dne 4. 6. 1975, pokládaje přitom dříve učiněnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu z roku 1963 za neplatný právní úkon, neboť byl dárci učiněn v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§37 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 1964).
Přitom ani (subsidiárně uvedené) důvody o držbě nemovitostí a důvodnosti přesvědčení žalovaných (držitelů), že jim vlastnické právo patří, nepokládá Nejvyšší soud za nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem (k rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu v tomto směru srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dobrou víru v to, že jim předmětné (držené) nemovitosti patří, totiž žalovaní po celou vydržecí dobu zakládali na okolnostech objektivní povahy, zejména pak na kupní smlouvě z roku 1975 registrované státním notářstvím, tedy na právním důvodu (jinak) způsobilém k nabytí vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 1067, svazek 15, ročník 2002). Držbu pozemků přitom nevylučuje ani jejich (faktické) užívání jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva, popřípadě i bez právního důvodu, pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen „holé vlastnictví“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2000, str. 117).
Z výše uvedeného vyplývá, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvod (jeho obsahové konkretizace) se správnost rozsudku odvolacího soudu žalobci zpochybnit nepodařilo. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce ve věci nebyl ani zčásti úspěšný a kdy k nákladům (plně úspěšných) žalovaných patří odměna advokáta v částce 13.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.660,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu