ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2369.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2369/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Bc. V. S. P., zastoupeného Mgr. Markem Dejmkem, advokátem, 301 49 Plzeň, Perlová 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 4. 4. 2012, sp. zn. 18Co 464/2011, ve znění opravného usnesení z 24. 4. 2012, sp. zn. 18Co 464/2011, vydaným v právní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech ze 16. 6. 2011 pod sp. zn. 6C 66/2005 (žalobce Bc. V. S., P., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen JUDr. Romanem Machem, 300 00 Plzeň, Anglické nábřeží č. 2142/13, proti 1. žalované akciové společnosti Kladrubská, IČ 2521 5671, Kladruby-Vojenice čp. 80, okres Rokycany, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, 300 00 Plzeň, Mikulášská 9, 2. F. S., H., a 3. Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 5. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze 16. 6. 2011, č. j. 6C 66/2005-48. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o určení jeho vlastnictví k hospodářské usedlosti a k pozemku (o výměře 1933 m2), jakož i k pozemku (o výměře 14.727 m2) v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Rokycanech na úhradu nákladů, placených jím v tomto řízení, částku 13.036,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvoláních žalobce a žalované akciové společnosti Kladrubská proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 4. 4. 2012, sp. zn. 18Co 464/2011 (ve znění opravného usnesení z 24. 4. 2012, sp. zn. 18Co 464/2011). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze 16. 6. 2011, č. j. 6C 66/2005-428, potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobcem, žalovaným F. S. a žalovaným Pozemkovým fondem ČR; ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností Kladrubská byl tento výrok změněn tak, že žalobci bylo uloženo nahradit této žalované náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 12.593,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že žalobce, žalovaný F. S.a žalovaný Pozemkový fond ČR nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti Kladrubská na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a i §213 občanského soudního řádu a po doplnění řízení dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, zatím co odvolání žalované akciové společnosti Kladrubská proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi ní a žalobcem bylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a z tohoto zjištění dovodil i odpovídající právní závěry.
Tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení z Pozemkového úřadu Rokycany, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Rokycany z 24. 2. 2005, PÚ 1269/92 (382/2004) určeno, že žalobce není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Hlohovice, které byly vedeny v pozemkové knize pro toto katastrální území (ve vložce pozemkové knihy č. 23). Pozemkový úřad neuznal restituční nárok žalobce s tím, že nebyla splněna jedna ze základních podmínek uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (přikázání nemovitostí do užívání právnické osoby na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby); odvolací soud (s poukazem na nález Ústavního soudu ČR, IV.ÚS 96/94) vycházel z právního názoru, že přikázání do užívání podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. svou povahou znamenalo, že vlastnictví osob k nemovitostem, přikázaným takto do nucených nájmů, zůstalo zachováno. Vlastnictví nemovitosti bylo sice výrazně omezeno co do práva věc užívat, nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví vlastníka nemovitosti zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na právní nástupce vlastníka nemovitosti.
V daném případě došlo k převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na základě kupní smlouvy, uzavřené 5. 2. 1970 mezi manžely Ing. J. a A. S., na straně prodávající, a Jednotným zemědělským družstvem Vítězný únor v H., na straně kupující. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) pokládal za doložené, že tato smlouva byla uzavřena v tísni, ale nápadně nevýhodné podmínky nebyly v řízení prokázány. Odvolací soud byl tedy toho názoru, že v daném případě nebyl prokázán v celém rozsahu restituční důvod vymezený v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., a proto žaloba žalobce byla důvodně zamítnuta soudem prvního stupně, když také před tím pozemkový úřad rozhodl v tomto případě obdobným způsobem. Potvrdil tedy odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně i výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným F. S. a Pozemkovým fondem ČR). Změněn byl podle §220 občanského soudního řádu pouze výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností Kladrubská, když tu soud prvního stupně nesprávně shledal podmínky pro postup podle ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že dva ze žalovaných se náhrady nákladů odvolacího řízení vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 5. 2012 doručen zmocněnci žalobce a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí 9. 7. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (sp. zn. 18Co 464/2011 Krajského soudu v Plzni) ve znění opravného usnesení z 24. 4. 2012, i rozsudek soudu prvního stupně ze 16. 6. 2011, č. j. 6 C 66/2005-428 Okresního soudu v Rokycanech, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud si nesprávně vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., pokud jde o posouzení nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy z 5. 2. 1970, uzavřené mezi manžely J. a A. S. a Jednotným zemědělským družstvem v H., a to když dospěl k právnímu názoru, že „rozdíl v ocenění nemovitostí oproti cenovým předpisům, který činil pouze 3,27%, není rozdílem podstatným, takže tu nebyl dán podstatný rozpor s cenovými předpisy, platnými v rozhodné době“. Naproti tomu dovolatel má za to, že „nápadně nevýhodné podmínky konkrétního případu spočívají nejen v rozporu výkupní ceny s dobovými cenovými předpisy, nýbrž také ve skutečnosti, že: a) vykupované nemovitosti byly vykupovány nikoli jako součást živoucího a provozovaného celku, nýbrž pouze jako neobhospodařované a neprovozované nemovitosti, b) právní předchůdci dovolatele byli zbaveni možnosti užívat nemovitosti obvyklým způsobem v souladu s jejich účelovým určením a za majetkové výnosy, o které byli připraveni, jim nebyla poskytnuta žádná náhrada, a c) právní předchůdci dovolatele byli fakticky donuceni opustit rodinný majetek a hledat si jiné bydlení i pracovní příležitosti“. Podle názoru dovolatele tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím otázku zásadního právního významu; dovolatel uváděl, že tu „zásadní právní posouzení spatřuje ve stanovení hranice nápadné nevýhodnosti a rozsahu jejího kontextuálního posouzení, když tato nápadná nevýhodnost je dána nejen samotným rozporem s tehdy platnými cenovými předpisy, ale také ve zbavení možnosti užívat nemovitosti obvyklým způsobem v souladu s jejich účelovým určením, získávat výnosy plynoucí z obvyklého hospodaření (a za které nebyla poskytnuta žádná náhrada) a ve faktickém donucení opustit rodinný majetek a hledat si jiné bydlení a pracovní příležitosti“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo právní otázku, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6C 66/2005 Okresního soudu v Rokycanech), že by odvolací soud svým rozsudkem 4. 4. 2012 řešil některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 6. 1996, I.ÚS 65/96 (uveřejněném pod č. 56 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že přestože se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, když předpoklad tísně představuje především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek představuje zejména objektivní skutečnost v konkrétní situaci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností případu. U úplatných smluv půjde p ř e d e v š í m o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Závěr o objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek na straně převodce se v okamžiku uzavírání smlouvy posuzuje ve srovnání s jinými občany (srov. nález Ústavního soudu ČR z 25. 11. 1999, IV.ÚS 169/98, uveřejněný pod č. 167 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při zkoumání naplnění znaku nápadně nevýhodných podmínek je třeba hodnotit, jde-li o n e v ý h o d n o s t takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako n á p a d n o u (viz nález Ústavního soudu ČR z 27. 4. 1995, II. ÚS 53/95, uveřejněný pod č. 53 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek je součástí nezávislosti soudního rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ČR z 11. 5. 1995, III. ÚS 36/95, uveřejněný pod č. 12 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb., o pomoci rolníkům při uskutečňování zemědělského výrobního plánu, nebo na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 6. 1995, IV. ÚS 96/94 (uveřejněném pod č. 38 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: Při přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb. je vlastník nemovitostí výrazně omezen ve svém právu věc užívat (došlo postupně k jeho omezení až na míru naplňující pojem tzv. holého vlastnictví), nicméně i při tomto omezení zůstalo vlastnictví zachováno, bylo převoditelné na jiné subjekty a přecházelo na právní nástupce vlastníka.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že dovolacím důvodem nemohou být vady ani omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Byl tu zaujat i právní názor, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že u dovolání dovolatele jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Neshledal totiž dovolací soud, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2012 (sp. zn. 18Co 464/2011 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. zákona o půdě) nebo právní otázku, jež by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), jakož i právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. U dovolání dovolatele nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle některého jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolací soud proto přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu