ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2487.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 2487/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: H. M. , zastoupena JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo zdravotnictví , se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, o náhradu škody ve výši 72.454,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 96/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 35 Co 605/2006-117, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2006, č. j. 27 C 96/2005-72, kterým byla žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 72.454,68 Kč zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu dne 24. 2. 2010, č. j. 25 Cdo 3556/2007-151, zamítnuto jako nedůvodné. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně ústavní stížnost, o níž Ústavní soud dne 28. 6. 2011 rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 1518/2010 tak, že rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobkyně domáhá náhrady škody ve výši 72.454,68 Kč, způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva zdravotnictví, které schválilo výsledky dohodovacího řízení pro rok 2003 a 2004 bez ujednání o výši bodu pro odbornost porodní asistentky (921), kterou žalobkyně vykonávala i v letech 2003 a 2004, čímž bylo její nestátní zdravotnické zařízení vyloučeno ze systému zdravotního pojištění.
Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a odvolací soud jeho závěry jako správné potvrdil, když neshledal naplnění základního předpokladu pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodu. Vyhlášený výsledek dohodovacího řízení se podle soudu neodvíjí od úředního postupu a proces jeho vzniku nemůže založit odpovědnost státu za tvrzenou škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když brojila zejména proti závěru odvolacího soudu, že kontrola a publikace výsledků dohodovacího řízení Ministerstvem zdravotnictví podle ustanovení §17 odst. 8, 9 zákona č. 48/1997 Sb. není úředním postupem. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud i vedle závěrů Ústavního soudu, uvedených v nálezu sp. zn. II. ÚS 1518/2010, poukazuje na předchozí rozsudek vydaný v téže věci pod sp. zn. 25 Cdo 3556/2007; soud v něm provedl výčet relevantních ustanovení příslušných právních předpisů a Nejvyšší soud považuje za vhodné na ně pro stručnost odkázat. Dovolací soud též nemá důvod se od závěrů učiněných v tomto rozsudku zcela odchýlit, přestože ten byl zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, zrušen. Výtka Ústavního soudu totiž směřuje k tomu, že se Nejvyšší soud dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatelky domáhající se náhrady škody, kterou dle svých tvrzení utrpěla v důsledku porušení práva EU; zároveň však Ústavní soud uvedl, že stanovisko obecných soudů připouštějící normotvorný charakter některých aktů vydávaných ministerstvy považuje za ústavně konformní a dostatečně odůvodněné.
Příslušný výsledek dohodovacího řízení o hodnotě bodů a výši úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, je obecně závazným právním předpisem, jež vykazuje všechny potřebné znaky, tj. abstraktnost, obecnost, má normativní obsah bez individuálního určení adresátů. Na této skutečnosti nic nemění ani resortní rozměr předpisu ani to, že soud jím není pro jeho podzákonný charakter vázán (viz čl. 95 Ústavy).
Žalobkyně jako otázku zásadního právního významu uvádí, zda kontrola a publikace výsledků dohodovacího řízení Ministerstvem zdravotnictví podle ustanovení §17 odst. 8 a odst. 9 zák. č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, je či není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. Předmětný výsledek dohodovacího řízení vyhlášený ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, resp. samotný postup při jeho vytváření není možné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. označit ani jako (nezákonné) rozhodnutí ani jako (nesprávný) úřední postup. V případě (nezákonného) rozhodnutí by se muselo jednat o individuální právní akt, což ovšem obecně závazný právní předpis nesplňuje; nesprávný úřední postup nastupuje v případě, kdy by byly shledány určité vady v procesu jeho přijímání či rozhodování. Zákon č. 82/1998 Sb. navíc nemá pro odpovědnost státu za výkon legislativní činnosti (její nečinnost) přiléhavé ustanovení a dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ji odmítá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).
Ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu naznačuje alternativu dotváření práva obecnými soudy, kterou sám otevřel pro jiný druh věcí ve svém plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09, jednalo se o skutkově i právně odlišnou situaci. V nálezu byla řešena modifikace výše již existujícího nároku (nájemného) v situaci, kdy nedošlo ve stanoveném období k vydání zákonného předpisu. V nyní projednávané věci však byl příslušný předpis podzákonného charakteru vydán a žalobkyně napadá postup při jeho vydávání, resp. jeho obsah, nikoliv jeho absenci.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, dovodil, že čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS neukládá členským státům povinnost určitým způsobem financovat činnost porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění. Ve sporu o náhradu škody proti státu, jehož nesprávný úřední postup v oblasti veřejného zdravotního pojištění žalobkyně spatřuje v publikaci pro ni nepříznivého výsledku dohodovacího řízení o hodnotě bodu ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, je proto zcela zjevné (jedná se o tzv. acte claire), že Nejvyšší soud není povinen obrátit se s žádostí o řešení předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.
Z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že v projednávané věci není možné dovodit odpovědnost žalovaného, resp. české legislativy ve vztahu k předpisům EU. Žalobkyně v dovolání opírá odpovědnost státu za škodu o čl. 4 směrnice Rady č. 80/155/EHS. Avšak ani z účelu směrnice ani z jiných ustanovení nevyplývá žalobkyní tvrzená skutečnost, tedy povinnost členského státu EU „napojit“ porodní asistentky na systém veřejného zdravotního pojištění. Cílem přijetí směrnic Rady č. 80/155/EHS a č. 80/154/EHS bylo odstranění diskriminace na základě státní příslušnosti mezi porodními asistentkami z jednotlivých členských států, zajištění jejich volného pohybu v rámci Společenství a odstranění omezení svobody jejich usazování, nikoliv otázka financování veřejné zdravotní péče jako takové nebo financování péče poskytované porodními asistentkami zvláště; cíl této směrnice (včetně jejího čl. 4) je zřetelně jiný, a to sice zajistit, aby porodní asistentka z jednoho státu mohla vykonávat své povolání i v ostatních členských státech, aniž by přitom byla diskriminována z důvodu své státní příslušnosti.
Ze všeho výše řečeného plyne, že v projednávané věci absentuje podmínka existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu pro to, aby bylo možné odpovědnost žalovaného za tvrzenou škodu dovodit. Přestože byla absence úpravy hodnoty bodů výslovně u porodních asistentek sporná, byla jejich odměna v rámci zařazení do odbornosti „domácí péče“ zajištěna. Nejvyšší soud navíc není institucí oprávněnou činit další kroky, jež by tuto situaci mohly jakkoliv změnit. Soud by v takovém případě zasahoval do oblasti, v níž se tvoří (podzákonná) legislativa při realizaci výkonné moci.
Nejvyšší soud si též dovoluje připomenout další rozhodnutí, v nichž je zaujímáno shodné stanovisko. Tato skutečnost dokazuje utváření konstantní judikatury v oblasti odměňování porodních asistentek. Jde například o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 851/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5072/2009.
Přípustnost dovolání žalobkyně mohla být dána pouze v případě, kdy by Nejvyšší soud shledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Zásadní právní význam má rozhodnutí zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být vyřešená právní otázka posouzena dovolacím soudem jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených závěrů však vyplývá, že právní otázka, jež je v projednávané věci položena, byla již opakovaně řešena.
Přijaté závěry byly potvrzeny i v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3217/11, reagujícím na ústavní stížnost podanou proti již citovanému zásadnímu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2334/2010; ústavní stížnost byla odmítnuta.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro jeho přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a proto je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo rozhodnuto tak, jak je shora ve výroku II. usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu