ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2534.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2534/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Mgr. I. V. , bytem v Š., zastoupeného JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 11, proti žalovanému Městu Zábřeh, se sídlem v Zábřehu, Masarykovo nám. 6, zastoupenému JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 150/2663, o 1.399.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 125/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 C 125/2006-424, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 27. 1. 2006 domáhal uložení povinnosti žalovanému z titulu náhrady škody vzniklé zanedbáním jeho povinnosti jako povinné osoby plynoucí pro něj z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V důsledku toho na předmětu vydání – nemovitosti – vznikla škoda, kterou žalobce uplatnil v návaznosti na znalecký posudek, ve výši 1,399.000,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 6. 2011, č. j. 16 C 125/2006-424, zavázal žalovaného k úhradě částky 758.300,- Kč s příslušenstvím s úrokem z prodlení od 10. 2. 2006, blíže uvedeným ve výroku rozsudku (odstavec I.). Zamítl žalobu ve zbývající částce 640.700,- Kč s příslušenstvím (odstavec II.). Rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu (odstavec III. - V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 12 Co 443/2011-476, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku III., který změnil ve výši nákladů řízení. Rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení.
Po skutkové stránce převzal odvolací soud v plném rozsahu zjištění soudu prvního stupně, na která v plném rozsahu odkázal. Lze proto vycházet z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002, č. j. 9 C 325/95-183, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2002, byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s tehdejší žalobkyní – Ing. M. W. – dohodu o vydání věci, a to nemovitostí konkrétně popsaných ve výroku rozsudku. Žalobkyně byla poté zapsána jako vlastník nemovitostí na základě dohody o vydání věci z 30. 1. 2004. Právní účinky vkladu práva nastaly k témuž dni.
Smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřené dne 23. 2. 2004 mezi Ing. M. W. jako postupitelkou a žalobcem jako postupníkem bylo zjištěno, že jí postupitelka postoupila postupníkovi svou pohledávku vůči povinnému městu Zábřeh, která jí vznikla z důvodu, že Město Zábřeh porušením povinnosti řádného hospodáře zanedbalo údržbu nemovitostí blíže ve smlouvě popsaných tak, že nemovitosti vzhledem k tomu značně zchátraly. Postupitelce proto vznikla proti Městu Zábřeh pohledávka z titulu náhrady škody, způsobené porušením povinností péče řádného hospodáře dle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Výše škody způsobené porušením povinnosti byla zjištěna znaleckým posudkem znalce Ing. Quido Klečky ve výši 1,399.000,- Kč. Touto smlouvou postupitelka postoupila postupníkovi svou pohledávku a postupník pohledávku přijal.
Soud prvního stupně dále z velmi podrobného a obsáhlého dokazování, zahrnujícího jak znalecké posudky a listinné důkazy, tak svědecké výpovědi, uzavřel, že žalovaný neplnil svou povinnost pečovat o předmětné nemovitosti jako řádný hospodář a způsobil tak bezprostředně tímto zaviněným jednáním škodu. Svá zjištění soud prvního stupně podrobně zdůvodnil, a to zejména k námitkám žalovaného, který tvrdil, že prováděl i po podání žádosti o vydání nemovitosti nutnou opravu a údržbu. Soud prvního stupně vyslovil závěr, že žalovaný jím tvrzené a doložené částky na nutnou opravu a údržbu vynaložil, avšak rozsah těchto oprav byl zcela nepostačující, když opravami se řešil pouze nutný havarijní stav jednotlivých opravovaných prvků nemovitosti. Dospěl pak na základě provedeného dokazování k závěru, že poté, co právní předchůdkyně žalobce požádala žalovaného dne 10. 2. 1995 o vydání nemovitosti, o tyto nemovitosti řádně nepečoval. Uzavřel i z materiálů samotného žalovaného, zejména z toho, který byl připraven pro zasedání rady města a zastupitelstva města, při kterém bylo rozhodováno o tom, že žalované město vezme zpět odvolání, jež podalo v restitučním sporu, že právě havarijní stav domu byl důvodem pro změnu postoje žalovaného v restitučním řízení a bezprostředně souvisí s tím, jakým způsobem se žalovaný choval k předmětu restitučního sporu poté, co byl požádán o jeho vydání. Rozhodně tak nečinil s péčí řádného hospodáře. Tento závěr učinil soud prvního stupně z přehledu o příjmech a výdajích za období od října 1995 do června 2003, podle něhož rozdíl mezi vybraným nájemným a náklady na opravu a údržbu představoval částku 567.860 Kč, což byl zisk ve prospěch žalovaného. To, že rozdíl mezi výnosem a nutnými opravami, si žalovaný ponechal pro vlastní potřebu, se projevilo právě na stavu domu, který nakonec žalovaný dovedl do stadia, kdy se stal havarijní. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody je důvodný.
Soud prvního stupně se rovněž náležitě vypořádal s námitkami žalovaného, že žalobce neprokázal stav nemovitosti v roce 1995, kdy ji převzal do správy žalovaný. Na základě všech provedených důkazů bylo prokázáno, že byť nemovitost nebyla dlouhodobě udržovaná a opravovaná, a to jak za původních majitelů, tak poté, co nemovitosti převzal stát, se na nemovitostech neprojevovaly takové vady, jako při jejich vydání restituentce. Tento závěr soud prvního stupně podrobně zdůvodnil odkazem na zjištění z provedených důkazů, jejichž vzájemnou souvislost a přesvědčivost odůvodnil.
Soud prvního stupně tak uzavřel, že po dobu, kdy se o nemovitost starala správcovská firma, se žalovaný o opravy staral, takže závady, které nastaly, opravoval. Poté však nemovitost přestala společnost spravovat, město ji převzalo do správy a starat se o ni přestalo. Motivem, proč se tak stalo, byla zejména skutečnost, že ohledně nemovitosti bylo vedeno soudní řízení a existoval předpoklad, že žalovaný o ni přijde. Proto neprováděl žádné investice, a pokud prováděl nějaké opravy, jednalo se zejména o havarijní stav některých nájemních bytů z podnětu jednotlivých nájemníků, nikoliv však opravy havarijního stavu jednotlivých stavebních prvků domu. V důsledku toho došlo ke vzniku stavu, který byl zjištěn znaleckým posudkem, jenž vzal soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí.
K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný s tvrzením, že dohoda o vydání věci, k níž byl zavázán rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002 ve věci sp. zn. 9 C 325/95, měla pouze deklaratorní účinky, dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti takto vznesené námitky promlčení.
Odkázal v tomto směru na závěry rozhodnutí sp. zn. 3 Cdo 79/92, podle nichž vlastnické právo původního vlastníka k odňaté věci v důsledku vydání zákona o zmírnění následků některých majetkových křivd se neobnovuje s účinky ex tunc, ani ke dni účinnosti zákona. Cílem sledovaného zákona nebylo anulování dřívějších předpisů, ale důsledek, podle něhož oprávněná osoba nabývá věc nově, to je dohodou, jejíž účinnost je navíc podmíněna kontrolou příslušného orgánu státu. Mezi odnětím věci a mezi jejím vydáním proto neexistoval protiprávní stav. Dovodil, že žalovaný byl vlastníkem předmětných nemovitostí do okamžiku, kdy bylo vlastnické právo právní předchůdkyně žalobce zapsáno do katastru nemovitostí na základě dohody uzavřené mezi ním a žalovaným tím způsobem, že rozsudek soudu prvního stupně nahradil prohlášení žalovaného v souladu s ustanovením §161 odst. 3 o. s. ř. Ve spojení s projevem vůle právní předchůdkyně žalobce pak takto uzavřená dohoda o vydání nemovitosti byla zapsána do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu, s právními účinky k 30. 1. 2004. Tímto dnem se právní předchůdkyně žalobce Ing. M. W. stala vlastníkem předmětných nemovitostí. Od tohoto okamžiku jí počala běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba ve smyslu §106 odst. 1 o. z., podle něhož právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Protože žaloba byla v předmětné věci podána dne 27. 1. 2006, stalo se tak před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, když obě doby počaly běžet dnem 31. 1. 2004.
Odvolací soud převzal rovněž právní posouzení věci soudem prvního stupně, který posoudil věc podle ustanovení §7 odst. 1 a 4, §9 zákona č. 87/1991 Sb. a podle §420 odst. 1 a 3 o. z. a §106 odst. 1 a 101 o. z. Podle odvolacího soudu k otázce posouzení odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu soud prvního stupně správně aplikoval uvedené právní normy podle zákona č. 87/1991 Sb., když respektoval zásadu, že povinná osoba, která vydala oprávněné osobě nemovitost podle tohoto zákona, nemá povinnost provést opravy či úpravy vydávané nemovitosti, jejichž potřeba vznikla v průběhu správy nemovitosti povinnou osobou do dne doručení výzvy k vydání těchto nemovitostí. Vyslovil, že správně si ustanovení §7 zákona č. 87/1991 Sb. vyložil podle zásady, že věc se vydává oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě a tato povinná osoba, která je podle §9 zákona č. 87/1991 Sb. povinna s věcí až do jejího vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Zaujal názor, že se jedná o založení odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout oprávněné osobě, pokud by povinná osoba porušila tuto povinnost pečovat o věc až do jejího vydání oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře. Vyslovil, že protiprávním úkonem v daném případě je skutečnost, že nedošlo k vrácení nemovitosti právní předchůdkyní žalobce ve stavu odpovídajícím péči řádného hospodáře. Uzavřel, že žalobci tak vznikla škoda ve výši z hlediska skutkového řádně objektivizované v řízení před soudem prvního stupně provedenými důkazy.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání dovolatel shrnul skutkový základ věci a dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že v řízení řádně vznesl námitku promlčení uplatněného nároku s tím, že tento nárok je promlčen, neboť rozsudek nahrazující projev vůle má konstitutivní charakter, na základě něhož má být vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí záznamem.
Podle dovolatele za stěžejní otázku v dané věci je nutno považovat posouzení deklaratorního či konstitutivního charakteru rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002 a na ni navazující posouzení toho, zda mělo být vlastnické právo žalobce zapsáno záznamem či vkladem. Tvrdil rozdílnost ve stávající rozhodovací soudní praxi. Odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94, Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 115/97, které se týkaly nároků uplatňovaných podle zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. s tím, že podle těchto předpisů nebylo k nabytí nemovitého majetku třeba registrace příslušné listiny tehdejším stáním notářstvím (nyní vklad do katastru nemovitostí). Dále odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Cdon 811/96 a stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93 a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 812/2000. V dovolání též poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Aps 2/2005, v němž vyslovil, že dnem právní moci rozsudku nahrazujícího projev vůle povinné osoby, jímž je povinná osoba zavázána uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětné nemovitosti, dochází fakticky k uzavření dohody, která je podkladem - titulem k nabytí vlastnictví.
Za otázku zásadního významu považoval, zda je rozsudek nahrazující projev vůle ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání věci rozhodnutím státního orgánu, resp. veřejnou listinou, dokládající opodstatněnost restituce práv původního vlastníka, tedy titulem k provedení záznamu, jímž vzniklo věcné právo k nemovitostem, které se zapisuje záznamem do katastru nemovitostí podle §7 zákona o zápisech.
Dovolatel zpochybňoval správnost závěrů soudů obou stupňů, podle nichž žalovaný v období od doručení písemné výzvy k vydání nemovitosti (rok 1995) do doby vydání nemovitosti (rok 2004), o předmětnou nemovitost v rozporu s §9 zákona č. 87/1991 Sb. nepečoval s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož žalobci vznikla materiální škoda, a to na základě znaleckého posudku. Podle dovolatele při zpracování znaleckého posudku nebylo rozlišeno, zda k zanedbání došlo před rokem 1995 či po roce 1995 , neboť k tomuto neměl znalec žádné podklady, na základě kterých by toto mohl rozlišit, přičemž posouzení stavu k roku 1995 je již nemožné, neboť objekt dostál změn. Namítal, že v dané věci nebyl dán předpoklad pro možnost učinit závěr o povinnosti hradit vzniklou škodu. Dovolatel považoval důkaz znaleckým posudkem za nepoužitelný, neboť na jeho základě nebylo možno učinit závěr o samotné existenci škody.
Dovolatel považoval jednak za vadu řízení , jednak za nesprávné právní posouzení tu skutečnost, že úsudek o zanedbání péče řádného hospodáře ve smyslu §9 zákona č. 87/1991 Sb. dovolatelem, je vysloven nikoli soudem, nýbrž znaleckým posudkem. Takový úsudek je otázkou právní, který přísluší v řízení učinit pouze soudu, přičemž znalec měl pouze konstatovat, zda došlo ke zhoršení stavu nemovitosti v období mezi lety 1995 do 2004 a pro úsudek o vzniku škody bylo nezbytné objektivizovat stav nemovitosti v roce 1995. Podle dovolatele soud rozhodoval na základě nepoužitelného důkazu a žalobce neunesl své důkazní břemeno, když neprokázal ani vznik tvrzené škody ani její výši.
Za další otázku zásadního významu považoval, zda je možno na základě důkazu, z něhož není možno objektivizovat stav nemovitosti k době, s níž zákon spojuje počátek vzniku uplatňované škody, tj. ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě, dovodit, že povinná osoba nejednala s péčí řádného hospodáře ve smyslu §9 zákona č. 87/1991 Sb. a způsobila tak oprávněné osobě škodu spočívající ve zhoršení stavu nemovitosti.
Konečně tvrdil, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily otázku promlčení žalobcova nároku . Tvrdil, že promlčecí doba započala žalobci běžet s ohledem na jeho konstitutivní charakter již právní mocí rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002 a vlastnické právo mělo být zapsáno pouze záznamem. Žalobcův nárok uplatněný žalobou dne 27. 1. 2006 tak byl již promlčen.
Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným a současně důvodným, a to z důvodů, které jsou dále rozvedeny.
Pokud jde o první otázku, pro kterou považuje dovolatel rozhodnutí soudu za rozhodnutí řešící otázku zásadního významu, totiž určení, zda se vlastnictví nabývá dnem vkladu či dnem právní moci rozsudku, ukládajícího projev vůle, tedy povinnost povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle 87/1991 Sb., pak platí závěry obsažené již v rozhodnutí bývalého Ústavního soudu ČSFR uveřejněném pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR. V něm byl zaujat názor, podle něhož výrok rozsudku, ukládající vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz. §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), aniž by musela být uzavírána dohoda o vydání věci.
V této věci je tak třeba dovodit, že k přechodu vlastnictví k předmětu vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. došlo právní mocí rozhodnutí soudu o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání, a to rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 29. 4. 2002, který nabyl právní moci dne11. 10. 2002. V důsledku toho nelze upínat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k datu podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, jak to učinily soudy obou stupňů. Samotná okolnost, že oprávněná osoba podala návrh na vklad dohody o vydání nemovitosti do katastru nemovitostí, nemohla odklidit zákonný důsledek, podle něhož soudní rozhodnutí se v katastru nemovitostí vyznačuje záznamem v katastru nemovitostí. V tomto rozsahu, pokud odvolací soud vycházel z odlišného právního posouzení, nelze jeho hodnocení považovat za správné.
Dovolací soud ovšem dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud, potažmo soudu prvního stupně (bez ohledu na zmíněnou odlišnou kvalifikaci okamžiku přechodu vlastnického práva, počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty a vědomosti poškozeného o jejím vzniku a rozsahu) pomíjí základní rozdíl mezi okamžikem přechodu vlastnického práva a dnem vědomosti poškozeného o vzniku škody.
V dané věci nelze pominout okolnost patrnou z výsledků dokazování, podle nichž výrok rozsudku ukládající povinné osobě povinnost uzavřít dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., nevymezoval blíže modality takto uloženého plnění. Nastupují proto podpůrně důsledky plynoucí z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž povinná osoba vydá věc ve stavu oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen „zákon“) věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
Podle §9 odst. 1, věta před středníkem zákona povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře. Komentářový výklad k tomuto ustanovení, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, uvádí: „Povinnost zachovat péči řádného hospodáře má povahu objektivizovanou, na rozdíl např. podle svých sil a schopností. Je to péče, kterou má zachovat každý podle vytvořené obecné představy, jak si má řádný hospodář počínat, a tedy je to pojem obecně posouditelný bez ohledu na osobu. Zde se předpokládá, že každý je si vědom dnem účinnosti zákona, že může dostat výzvu podle §5 odst. 2 zákona (srov. J. Bičovský, Zákon o mimosoudních rehabilitacích, Panorama, Praha 1991).
Podle §9 odst. 2 zákona č. 87/1991 zákona právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením svých povinností podle odstavce 1, zůstává ustanovením §10 zákona nedotčeno.
K tomu se sluší připojit, že ustanovení §12 odst. 1 zákona upravuje přechod práv a povinností tak, že dnem převzetí nemovitosti oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti,
Samotné nabytí vlastnictví věci v restituci (na základě dohody či soudního výroku) neznamená tudíž rovněž její převzetí. Je to patrno ze systematiky zákona a odlišné terminologie, která liší mezi nabytím věci (původní) oprávněnou osobou a (fyzickým, zpravidla protokolárním) předáním.
Smlouva (případně rozhodnutí ukládající povinnost k uzavření takové smlouvy, nebo nahrazující projev vůle povinné osoby), je jen právním titulem, z něhož vzniká oprávněné osobě právo na splnění povinností povinné osoby vyplývající ze smlouvy nebo ze zákona.
O tom, že ustanovení občanského zákoníku platí podpůrně rovněž ve vztahu k postupu při uplatnění restitučního nároku a jeho splnění, svědčí i znění citovaného ustanovení §12 odst. 1, byť jde o ustanovení speciální, vážící se na úpravu poměrů k třetím osobám ze smluv o nájmu bytu nebo nebytového prostoru. Stejné důsledky je třeba vztáhnout na přechod práv a povinností na osobu oprávněnou ve vztahu k dodavatelům vody a energií, případně dodavatelům dalších služeb s údržbou a chodem nemovitosti obvykle spojených. Význam samotného převzetí a z toho plynoucích právních důsledků je tak třeba zohlednit i ve vztahu k vědomosti oprávněné osoby jako poškozené ve vztahu k vzniku a výši škody.
Uvedené závěry mají svůj dopad jednak na posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jednak na posouzení přípustnosti námitky promlčení, kterou v této věci žalovaný vznesl.
Dovolací soud předně poukazuje na okolnost patrnou z výsledků obsáhlého dokazování, (které převzal odvolací soud za úplné a přesvědčivé) , že po právní moci rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost předmět restituce vydat, nedošlo ke splnění jeho povinnosti, z důvodů, které tkvěly – podle obsahu korespondence vedené mezi účastníky sporu – v nesplnění povinnosti žalovaného k řádnému vydání nemovitosti. V příčinné souvislosti s tím probíhala jednání, jež vyústila až do vkladu zmíněné dohody do katastru nemovitostí s účinky vkladu dnem 30. 1. 2004.
Je pak namístě zvážit, zda následně vznesená námitka promlčení, uplatněná žalovaným, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o. z. Obtížně lze totiž přijmout závěr o důvodnosti přiznání účinnosti takto uplatněné námitky promlčení povinným za situace, kdy tento na druhé straně nedostál svým povinnostem plynoucím mu ze zákona (viz shora citované povinnosti věc vydat) s důsledky řádného splnění. To zajisté v podmínkách této věci představovalo povinnost předání nemovitosti včetně potřebné dokumentace, ať už se vztahující k právním poměrům nájemníků bytů či nebytových prostor, vypořádání smluv s dodavateli, pokud jde o dodávky vody, elektřiny apod. S tím souvisí následně posouzení okamžiku, od kterého se odvíjí počátek obecné dvouleté promlčecí doby při náhradě škody, požadované žalobcem v tomto sporu.
Z ustálené judikatury k této otázce připomíná dovolací soud např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. č. 20012, sp. zn. 33 Odo 477/2001: „Pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. “
Důsledky plynoucí z právního závěru obsaženého ve shora citovaném rozsudku, od nichž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, lze proto aplikovat na tuto konkrétní věc. Zdůrazňuje se, že nepostačuje jen naplnění obecné vědomostí o vzniku škody, nýbrž rovněž o jejím rozsahu. Byť i určení rozsahu škody nemusí být nutně splněno tak, aby poškozený znal rozsahu (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), přece jen nelze v této konkrétní věci po oprávněném požadovat, aby podle vlastní, obtížně doložitelné úvahy přistoupil k vymáhání případně sporných nároků (jak o tom nakonec svědčí průběh tohoto sporu). Věc souvisí s rubem povinností účastníka sporu vzhledem k nákladovým důsledkům, jeho povinnosti tvrzení a důkaznímu břemenu. Výklad pojmu vědomosti poškozeného o výši škody tak nelze ponechat pouze na poškozeném, bez toho, aby bylo zohledněno, zda případně a v jakém rozsahu obstrukční postoj osoby za škodu odpovědné (škůdce), vedl k faktickému znemožnění odpovědného závěru poškozeného o alespoň přibližně důvodném rozsahu vzniklé (a v soudním řízení uplatnitelné) náhradě škody. Tyto okolnosti vyžadují proto doplnění v naznačených směrech a následné náležité posouzení, zda námitka promlčení vznesená žalovaným, není úkonem příčícím se dobrým mravům ve smyslu §3 o. z.
Vzhledem k tomu, že okamžik přechodu vlastnictví není totožný s okamžikem nabytí vědomostí (nového) vlastníka o jeho zjištění, zda na věci, která je předmětem vydání (a nabytí jeho vlastnického práva) vůbec nějaká škoda vznikla, případně s okamžikem, kdy může kvalifikovaně usoudit alespoň přibližně na její výši. Věc souvisí s tím, že škoda může být představována výsledkem porušení právních povinností dřívějšího vlastníka (držitele), které vedly ke vzniku skutečné škody, nýbrž i jiné škody (ušlého zisku). Tak je tomu typicky u porušení povinností plynoucích z uzavřených nájemních smluv, smluv o dodávkách prací a výkonů (kupř. odvozu odpadků, dodávkách energií, provádění revizních činností týkajících se rozvodu vody, elektřiny, (podle povahy) i plynu, čištění a revize komínů apod.
V závislosti na mechanismu vzniku takové (i jiné) škody je pak nutno zjistit okamžik, k němuž se váže vědomost nového vlastníka ve vztahu ke kvalifikovanému zjištění vzniklé škody. V uvedených souvislostech lze uvažovat rovněž o nemožnosti zjištění takových významných okolností na straně poškozeného za situace, kdy škůdce neposkytl potřebnou součinnost, která obecně plyne z poměrů mezi oprávněným a povinným ve smyslu ustanovení §517 odst. 1 a 3 o. z. Nelze totiž přehlédnout, že zjištění existence a alespoň přibližné výše škody může být podle okolností případu závislá právě na poskytnutí takovéto součinnosti dlužníka (v daném případě osoby povinné), která může spočívat jak v předložení stavební dokumentace, dokladů o opravách v minulosti provedených a jejich rozsahu, umožnění přístupu do vydávané nemovitosti apod. Zmíněné aspekty vystupují v tomto případě do popředí o to více, že i v průběhu soudního řízení bylo zjišťování rozsahu škody předmětem obsáhlého a složitého dokazování, které vyústilo v později formulované závěry soudů obou stupňů k této otázce. Tím spíše nelze upřít oprávněnost postoje nového vlastníka, který bez naznačené součinnosti objektivně zřejmě obtížně mohl spolehlivě k určení skutečné výše škodit sám dospět. Tak je třeba interpretovat pojem vědomosti o vzniku škody i při přihlížení ke shora uvedeným judikatorním závěrům.
Pro úplnost se připomíná, že oprávněný (v pozici pozdějšího žalobce) musí brát do úvahy rovněž aspekty ekonomie řízení ve sporu o náhradu škody. Podání žaloby o náhradu škody nese sebou na straně žalobce povinnost tvrzení a povinnost označit důkazy ohledně nich, včetně následné povinnosti k náhradě nákladů řízení ve sporu vzniklých. Žalobci tak nelze upřít dostatečný časový prostor k náležitému zjištění podkladů vedoucích k závěru o vzniku škody, kterou později míní ve sporu uplatňovat. Pro opatření takových podkladů nutno proto poskytnout žalobci podle okolností případu odpovídající čas na zvážení jejich přesvědčivosti a prokazatelnosti v uvažovaném soudním řízení. Všechny tyto okolnosti jsou pak významné pro závěr soudu o určení doby, kdy se žalobce (poškozený) dozvěděl o existenci a rozsahu škody natolik kvalifikovaným a ustáleným způsobem, aby mohl zodpovědně přikročit k jejímu soudnímu vymáhání. Posledně zmíněné zjištění je pak rozhodující pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty.
V tomto ohledu nelze z výsledků řízení učinit zatím spolehlivý závěr pro neúplnost skutkových zjištění k takovým aspektům se vážící.
Na závěr dodává odvolací soud k dovolací námitce dovolatele vztahující se k údajné procesní vadě při hodnocení znaleckého posudku soudem v této věci, že s ohledem na dikci ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze k takto formulované námitce přihlížet. Pro úplnost však odkazuje na shora uvedené shrnutí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, z něhož je patrno, že soudy obou stupňů nezaložily své rozhodnutí pouze na závěrech znaleckého posudku, nýbrž i na dalších, v odůvodnění jasně shrnutých a hodnocených důkazech, které správnost závěru odvolacího soudu dostatečně podporují.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výše uvedených závěrech týkajících se počátku promlčení a dalších navazujících otázek, jak bylo výše zdůvodněno, nelze považovat za správné, dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený dovolacím soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu