ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2582.2011.1
28 Cdo 2582/201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce W. B. , bytem K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Proškem, advokátem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalované Národní galerii v Praze, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 12, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Brandýse nad Labem, pracoviště Riegrova 5, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 75/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010, č. j. 19 Co 95/2010-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalobci částku 2.250,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Ladislava Proška.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2009, č. j. 18 C 75/2008-102, kterým tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobci dva obrazy. Jde o obraz „J. V.: P. a obraz I. Žalobci byly pro řízení před oběma instancemi přisouzeny jeho náklady k náhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež opřela o tvrzené řešení právní otázky zásadního významu odvolacím soudem. Za takovou otázku označila tzv. věcnou kompenzaci za udělení vývozních povolení vydávaných k uměleckým předmětům v období nesvobody a posouzení platnosti souvisejících majetkových převodů.
Dovolatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Strana žalovaná opakovaně uváděla a dokládala, že se případ vývozu uměleckých děl rodiny R. B. nijak nevymykal standardní a zavedené dobové praxi. Podrobně rekapitulovala předmětné předpisy, které byly v roce 1938 k problematice vydány. Podotkla, že jejich aplikace tehdejšími československými orgány probíhala tak, aby bylo žadateli – tehdy otci žalobce – vyhověno co nejrychleji. Převod dvou obrazů na stát byl jako kompenzace za vyřízení vývozního povolení v jeho zájmu. Podle dovolatelky aplikovaly nižší instance současné restituční předpisy „čistě formalisticky“, bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolací instance, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil, v podstatě zopakoval svá předchozí tvrzení, ztotožnil se též s argumentací odvolací instance a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (shoda rozsudků nižších instancí) a uplatněný dovolací důvod byl vylíčen podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je při shodě rozsudků nižších soudů, bez předchozí kasace odvolacím soudem se závazným právním názorem, dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. přiznává napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, jestliže toto řeší dovolacím soudem dosud nevyřešenou právní otázku, nebo právní otázku rozhodovanou soudy rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud správně dovodil, že restituce movitých židovských věcí – uměleckých děl, upravená zákonem č. 212/2000 Sb., podléhá podle §3 odst. 1 zákona splnění několika podmínek. Jsou jimi 1) odnětí věci v období od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 fyzickým osobám, 2) stalo-li se tak v důsledku přechodu nebo převodu vlastnického práva prohlášeného za neplatný dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb., 3) vlastnictví státu ke dni účinnosti restitučního zákona, 4) existence oprávněné osoby – vlastníka předmětné věci nebo jeho zákonného sukcesora.
Při přezkumu těchto podmínek dospěl odvolací soud k závěru, že ad 1) k odnětí věcí došlo na jaře 1939, ad 3) obrazy nyní vlastní stát, ad 4) žalobce je synem původního vlastníka.
K zákonné podmínce ad 3) se odvolací soud podrobněji vyjádřil a mj. dovodil, že rodina žalobce byla donucena k emigraci hrozícím nacistickým nebezpečím, což je politickou notorietou. Vynucení převodu dvou obrazů nebylo darováním za přiměřenou úplatu; za takovou úplatu nelze považovat vydání vývozního povolení ve vztahu k ostatním uměleckým předmětům. Podnět k převodu obrazů dal navíc stát – Ř., jež vyžadovalo (dopis ze 4. 4. 1939) k vývoznímu povolení ve prospěch rodiny žalobce jako podmínku vydání dokonce tří obrazů.
Nejvyšší soud dodává k zákonné podmínce ad 2), že podle již zcela konstantní judikatury se za rovnocenný zneplatnění převodu věci za okupace podle zákona č. 128/1946 Sb. nebo výše citovaného presidentského dekretu považuje již samotný vznik nároku na vyslovení neplatnosti takového právního jednání. Občané židovského vyznání totiž ztratili brzy po vydání zmíněných předpisů reálnou možnost zneplatnění dosáhnout. K tomu viz zejména ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., doplněné do zákona č. 87/1991 Sb., a jeho široce založený výklad.
K dovolání žalované lze ještě doplnit, že odvolací soud postupoval správně, nadřadil-li tehdejší tzv. „druhorepublikové“ zákonné úpravě relevantní dispozice (včetně vývozu) s uměleckými díly dobové okolnosti; je zřejmé, že celá transakce s díly byla vynucena tíživými okolnostmi a nebýt jich, neuskutečnila by se. Již vůbec nelze oprávněně nižším soudům vytknout formalistický přístup k věci – naopak, při dokazování, hodnocení jeho výsledků i aplikaci a interpretaci příslušných zákonných ustanovení si počínaly řádně a preference účelu restitučního zákona i základních hodnot a principů právního řádu (ochrana individuálního vlastnictví) je z jejich rozhodování zcela zřejmá.
Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s hmotným právem, jeho rozsudek nevykazuje judikatorní přesah ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a proto Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§237 odst. 1 písm. c/, §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení o dovolání. Za vyjádření k dovolání náleží základní sazba 9.000,- Kč (§8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.), snížená dvakrát o polovinu na 2.250,- Kč (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). K tomu je třeba přičíst režijní paušál 300,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu č. 177/1996 Sb. Celkově tedy představuje odměna advokáta, a tím i náklady řízení žalobce, částku 2.550,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu