ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2591.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2591/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. V. P., S., K. K. 761, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem, 530 02, Pardubice, Třída Míru č. 92, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 5. 2012, sp. zn. 18 Co 132/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 2/2011 (žalobce Ing. V. P., S., K. K. č. 761, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem 530 02 Pardubice, Třída Míru č. 92, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4574 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o 56.460 Kč), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 4. 1. 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 1. 12. 2011, č.j. 6 C 2/2011-69. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo zaplatit žalobci 56.400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 28.760 Kč také do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 5. 2012, sp. zn. 18 Co 132/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 1. 12. 2011, č.j. 6 C 2/2011-69, změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele Pozemkového fondu ČR je důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně v řízení dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, avšak svá zjištění neposoudil správně po právní stránce.
Podle názoru odvolacího soudu přešly žalobcem uváděné pozemky parc. č. 212/1 a parc. č. 212/3 v katastrální území V. K. (obec L.) z původní vlastnice Ž. R., zemřelé (jejímž dědicem je žalobce), na stát převzetím nemovitosti bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), a to v souvislosti s uzavřením hospodářské smlouvy z 13. 3. 1968, k níž došlo mezi Okresním národním výborem Pardubice a Velkovýkrmnou, oborovým podnikem, závod 04 Dražkovice. Původní vlastnice pozemků par. č. 212/1 a parc. č. 212/3 v katastrálním území V. K. Ž. R. po vydání zákona č. 229/1991 Sb. o vydání uvedených pozemků nepožádala a k restituci jejího vlastnictví k těmto pozemkům nedošlo. Dědici po Ž. R., zemřelé (včetně žalobce Ing. V. P., poukazujícího nyní na projednání dědictví po Ž. R. u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 1530/2007) podali u Okresního soudu v Pardubicích žalobu (již pod sp. zn. 6 C 226/2002) o určení vlastnictví k dotčeným pozemkům, ale tato žaloba byla pravomocně zamítnuta (rozsudky Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové). Žalovaný Pozemkový fond ČR ohlásil 27. 3. 2001 Katastrálnímu úřadu v Pardubicích ohledně uvedených pozemků k zápisu vlastnictví státu a jejich správy Pozemkovým fondem ČR. Dne 21. 4. 2006 pak došlo (po veřejné nabídce mezi Pozemkovým fondem ČR a mezi kupujícím Z. S. k uzavření kupní smlouvy (č. 10018 10644 o převodu vlastnictví uvedených pozemků za kupní cenu 56.400 Kč s následujícím vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 12. 5. 2006.
Odvolací soud tu dovozoval (s poukazem i na stanovisko Ústavního soudu ČR, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), že k restituci vlastnictví Ž. R. podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) tu nedošlo a její právní nástupci, a tedy i žalobce Ing. V. P., nemohou se dovolávat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (občanského zákoníku) na pokladě výsledků řízení o dědictví po Ž. R., když i převzetí věci státem bez právního důvodu (podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.) zakládalo postup podle restitučního předpisu. Jestliže se tedy právní předchůdkyně žalobce nedomohla navrácení sporných pozemků v restitučním řízení, nemůže se žalobce s poukazem na obecné předpisy domáhat vlastnického práva k uvedeným pozemkům a ani uspokojení nároku na zaplacení kupní ceny těchto pozemků.
Z uvedených důvodů odvolací soud svým rozsudkem změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a žalobu ukládající Pozemkovému fondu ČR zaplatit žalobci 56.460 Kč zamítl.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením k tomu, že žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, žádné náklady nevznikly).
Rozsudek odvolacího sodu byl dne 22. 5. 2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno v pondělí 23. 7. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 (i v §57) občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc mu byla vrácena „k novému projednání odvolání“. Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jakož i to, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel rekapituloval ve svém dovolání, že je jedním z dědiců po zůstavitelce Ž. R., zemřelé, která byla v pozemkové knize pro katastrální území V. K. (ve vložce pozemkové knihy 47) zapsána jako vlastnice pozemků parc. č. 212/1 a parc. č. 212/3. Dovolatel zdůrazňoval, že „tyto uvedené pozemky nikdy nepřešly do vlastnictví státu“. Omylem při uzavírání hospodářské smlouvy mezi Velkovýkrmnami, závod Dražkovice, a bývalým Okresním národním výborem Pardubice v roce 1968 došlo k „mylnému zahrnutí uvedených pozemků do této smlouvy“ a až dne 27. 3. 2001 byl Katastrálnímu úřadu v Pardubicích ohlášen vznik vlastnického práva státu podle §17 zákona č. 229/1991 Sb. a zároveň vznik správy pozemků Pozemkovým fondem ČR a došlo k provedení duplicitního zápisu v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 194 pro katastrální území V. K. (obec L.). Protože pozemkový fond ČR odmítl dohodu o narovnání, podali dědici po Ž. R. (včetně žalobce Ing. V. P.) žalobu u Okresního soudu v Pardubicích (pod sp. zn. 6 C 226/2002); tato žaloba však byla pravomocně zamítnuta, když soud „neshledal naléhavý právní zájem žalobců na podané určovací žalobě a uznal námitku vydržení, vznesenou ze strany žalované“. Potom probíhalo dodatečné projednání dědictví po Ž. R. (u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 32 D 1530/2007). Po právní moci usnesení, vydaného v řízení o dědictví, byl jako duplicitní vlastník pozemků, o něž jde v daném soudním řízení (sp. zn. 6 C 2/2011 Obvodního soudu pro Prahu 3), zapsán i žalobce, když v mezičase byl jako vlastník zapsán už také Z. S., Časy č. 63, kterému žalovaný Pozemkový fond ČR prodal dotčené pozemky smlouvou o převedení pozemků z 21. 4. 2006 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 12. 5. 2006) za kupní cenu 56.640 Kč“. S ohledem na to žalobce vyzval žalovaný Pozemkový fond ČR k finanční úhradě 56.400 Kč.
Dovolatel zdůrazňoval, že původní vlastnice pozemků Ž. R. „ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. své restituční nároky uplatnila a na základě toho jí byla část jejich pozemků vydána (s výjimkou právě sporných pozemků v katastrální území V. K.) a to zejména s odůvodněním, že „nebyl zjištěn žádný doklad prokazující přechod těchto nevydaných nemovitostí na stát“. Dovolatel dovozoval, že Okresní úřad v Pardubicích (a před tím i bývalý Okresní národní výbor v Pardubicích) „neprojevil nikdy vůli převzít dotčené pozemky do vlastnictví státu a pokud se tyto pozemky projevily v uvedené hospodářské smlouvě z 13. 3. 1968 o převodu správy národního majetku, stalo se tak omylem, nikoliv jako úkon, který by bylo možné interpretovat jako jejich vlastnické převzetí“. Podle názoru dovolatele měl žalovaný Pozemkový fond ČR vyčkat na výsledek šetření Okresního úřadu v Pardubicích jako právního nástupce dřívějšího nositele majetkových práv státu v této oblasti, a teprve potom rozhodovat, zda je skutečně na místě ohlášení práva podle §17 zákona č. 229/1991 Sb.“; žalovaný však na výsledky šetření nevyčkal a při dalším postupu nebral na výsledky šetření zřetel.
Dovolatel proto ve svém dovolání měl za to, že nelze pokládal za správné závěry odvolacího soudu, že Ž. R. (původní vlastnice pozemků) neuplatnila restituční nárok a že se ohledně dotčených pozemků jednalo o restituci podle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že žalobce nepoučil o tom, že hodlá věc posuzovat jako neuplatněný restituční nárok a nedal mu tak reálnou možnost, aby se k tomu vyjádřil a navrhl důkazy.
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném prvním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
O vadu v řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil již v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména jestliže v důsledku tohoto nesprávného postupu došlo k odnětí možnosti účastníků řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle názoru dovolacího soudu nedošlo v tomto řízení k vadě uvedeného druhu, jmenovitě nikoliv co do neposkytnutí poučení účastníků řízení (ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu) o tom, zda v tomto řízení, v němž šlo o uložení platební povinnosti by bylo ještě možné uplatňovat v odvolacím řízení nové skutečnosti nebo důkazy ke změněnému návrhu žalobce (srov. §205, §205a odst. 1 písm. f/ a §212 odst. 3 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, jak posoudit žalobu ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisel s nároky upravenými předpisy restituční povahy (jmenovitě zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), jež jsou ve vztahu k obecným předpisům o ochraně vlastnického práva a o nárocích z toho vyplývajících předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů, a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku, nemohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce, byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. /v částce 166 Sbírky zákonů/: „Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů zejména ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo dále uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit podle obecných předpisů právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněních a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným; pokud to není výslovně připuštěno restitučními předpisy, potom poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu podle obecných předpisů by byla narušena právní jistota osob, které nabyly věc od státu a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 5. 2012 (sp. zn. 18 Co 132/2012 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, v němž vycházel v podstatně z týž právních závěrů, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů anebo, že by si aplikované předpisy vyložil nesprávně (zejména v rozporu s publikovanými právními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR), a to ani co do dovolatelem k úvaze dávané možnosti připustit v průběhu řízení o nároku na plnění podle obecných předpisů nahrazení jen právního důvodu plnění poukazem na předpis restituční bez zřetele na to, že tu nebyl uplatněn způsob a podmínky uplatnění restitučního nároku, jak jsou stanoveny přepisem restitučním.
Nebylo proto možné u rozsudku odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, shledat nesprávnost, jež by vedla k nutnosti jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele (podle §243b o. s. ř.), které bylo sice dovoláním přípustným, ale nemohlo být shledáno dovoláním důvodným.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu
.