ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2718.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2718/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu České republiky, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, 140 00 Praha 4, Nuselská 375/98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 22 Co 70/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 107/2011 (žalobce Pozemkového fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, 140 00 Praha 4, Nuselská 375/98, proti žalovanému MUDr. J. P., P., zastoupenému JUDr. Barbarou Červenkovou, advokátkou, 109 00 Praha 9, Litoměřická 19d, o 53.160,- Kč s příslušenstvím, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.812,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky JUDr. Barbary Červenkové.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 3. 5. 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2011, č. j. 6 C 107/2011-37. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, domáhajícího se, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 53.160,- Kč s úrokem z prodlení „ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. /ve znění do 30. 6. 2010/, a to od 27. 8. 2009 do zaplacení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 21.408,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 22 Co 70/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2011, č. j. 6 C 107/2011-37, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 20.328,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán postupem podle §212 a §212a občanského soudního řádu (včetně řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo) se závěrem, že odvolání žalobce není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správné a postačující skutkové zjištění, které zhodnotil v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, a také jeho právní posouzení věci je správné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Praze, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 8. 2006 rozhodnuto, že MUDr. J. P. náleží podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jako oprávněné osobě podle tohoto zákona, za jednu ideální čtvrtinu pozemků, které nebyly vydány, náhrada vydáním jiného pozemku, popřípadě finanční náhrada podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. K výzvě MUDr. J. P. mu vyplatil dne 26. 8. 2009 Pozemkový fond ČR náhradu 54.312,- Kč. V žalobě, podané u soudu 3. 5. 2011, však Pozemkový fond ČR uváděl, že teprve v roce 2010 zjistil, že podíl žalovaného na náhradě za nevydané pozemky představoval pouze částku 1.152,50 Kč, takže požadoval žalobou vůči žalovanému zaplacení 53.160,- Kč, tedy rozdíl mezi částkou žalovanému vyplacenou a částkou náhrady, na niž žalovanému vznikl nárok.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně při rozhodování o žalobě žalobce vycházel z ustanovení §16 zákona č.. 229/1991 Sb. o náhradě za nevydané pozemky a z ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. o výši takové náhrady (poskytované v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 216/1990 Sb.). Soud prvního stupně také podle názoru odvolacího soudu v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 11. 2011 vysvětlil, na základě jakých úvah měl za to, že předmětné pozemky (byť vedené jako pozemky zemědělské) bylo třeba pro účely jejich ocenění považovat za pozemky určené pro zastavění.
Odvolací soud (shodně se závěry soudu prvního stupně) zdůrazňoval, že již v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1961 (kterou uzavřela B. P., původní vlastnice pozemků, jichž se finanční náhrada týká, s Čs. státem – Generálním investorem komplexu bytové výstavby) bylo uvedeno, že pozemky jsou kupovány pro výstavbu sídliště „M. p.“; z územního rozhodnutí ze dne 2. 8. 1962 (M.) potom plyne, že bylo rozhodnuto o výstavbě sídliště M. v P. na podkladě schválené změny podrobného územního plánu radou bývalého Národního výboru hl. m. Prahy z 31. 7. 1962. Odvolací soud proto dovozoval, že „proti výši náhrady, vyplacené žalovanému (odpovídající pozemkům stavebním“) a jím v dobré víře přijaté, nelze ničeho namítat“; odvolací soud tu neshledal důvodu k vypracování žalobcem navrhovaného revizního znaleckého posudku ohledně posudku Ing. Karla Hamzáčka ze dne 20. 8. 2008, z něhož vycházel soud prvního stupně.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 7. 6. 2012 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce Pozemkového fondu ČR bylo předáno dne 2. 8. 2012 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 29. 3. 2012 (sp. zn. 22 Co 70/2012 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 29. 11. 2011 (č. j. 6 C 107/2011-37 Obvodního soudu pro Prahu 10), a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Vadu řízení v této právní věci spatřuje uvedený dovolatel v tom, že „nebyl proveden žalobcem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, když v posudku z něhož soudy vycházely, byla výsledná cena pozemků zcela nesprávně vyměřena v nejvyšší možné sazbě 250,- Kč za m2 pozemku.“
Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustanovením §16 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) spatřuje dovolatel v tom, že soud tu dospěl k závěru, že pozemky, za něž se náhrada poskytuje, byly oceněny jako pozemky stavební, přičemž soudy vycházely z posudku znalce Ing. Hamzáčka, který však ve svém posudku vycházel z pouhého předpokladu existence schválené územně plánovací dokumentace v době převodu pozemků na stát, jejíž existence v řízení nebyla prokázána a nebyla doložena, takže pozemky měly být oceněny jako pozemky zemědělské. Dovolatel zdůrazňoval, že v tomto řízení bylo prokázáno, že pozemky v katastrálním území M. byly ke dni převodu na stát evidovány jako role; soudu bylo také stavebním odborem Městské části Praha 4 sděleno, že v archivech příslušných orgánů se nenachází územně plánovací dokumentace, kterou znalec ve svém posudku předpokládal. Dovolatel tedy dovozoval, že předmětné pozemky, za něž náležela náhrada v daném případě, nebyly pozemky stavebními (ve smyslu ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu), neboť v době jejich převodu na stát neexistoval územní plán zóny, sídelního útvaru a neexistovalo ani územní rozhodnutí; podle názoru dovolatele nebylo v době převodu předmětných pozemků na stát ještě ani dáno, zda k zastavění pozemků dojde a že u nich bude změněna kultura pozemků z rolí na pozemky stavební. Dokumentace pro ocenění pozemků jako stavebních „byla schválena až rok poté, co došlo k převodu uvedených pozemků na stát kupní smlouvou z 3. 8. 1961“. Právní předchůdkyně žalovaného také nijak nepřispěla ke zhodnocení pozemků a k jejich změně z druhu role na pozemky stavební.
Dovolatel je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný jednal při přijetí nesprávně vyčíslené náhrady v dobré víře, je v rozporu s ustanoveními §451 - §459 občanského zákoníku; jednání žalovaného také nevedlo ke splnění podmínek, které jsou stanoveny v ustanovení §134 občanského zákoníku pro vydržení.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §16 odst. 1 a§28a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem, nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákona nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/199 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.
Při uzavření dohody o poskytnutí náhrady podle ustanovení §16 zákona č. 229/1991 Sb. je možné učinit předmětem náhrady bez dalšího hned peněžité plnění (viz č. 16/1996, str. 53 /131/, Sbírky soudních rozhodnut a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2011 (č. j. 6 C 107/2011-37 Obvodního soudu pro Prahu 10), na str. 4., i v rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 3. 2012 (sp. zn. 22 Co 70/2012 Městského soudu v Praze), rovněž na str. 4., bylo odpovídajícím způsobem poukázáno na právní závěry uvedené v rozsudku dovolacího soudu (28 Cdo 1974/2010 Nejvyššího soudu), z nichž soudy obou stupňů v této právní věci (sp. zn. 6 C 107/2011 Obvodního soudu pro Prahu 10) vycházely: „Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkové, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech proto nelze podřazovat zcela pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního)“.
S ohledem na to, že dovolatel ve svém dovolání zejména zdůrazňoval neúplnost zjištění a doložení toho, že soudy obou stupňů při úvaze o ocenění pozemků (za něž byla žalovanému poskytnuta žalobcem náhrada jako za pozemky stavební) neměly k dispozici schválenou územně plánovací dokumentaci z doby převodu pozemků na stát a vycházely z jiných zjištění a úvah, lze v této souvislosti připomenout, jak je podle uveřejněné judikatury soudů třeba posuzovat v dovolacím řízení výtky neúplnosti skutkových zjištění a výtky nesprávného hodnocení provedeného dokazování: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž je tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 29. 3. 2012 (sp. zn. 22 Co 70/2012 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy. Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšný žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za zastupování advokátkou za jeden úkon, tj. za vyjádření k dovolání v částce 8.170,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, snížené o 50% podle §18 odst. 1 věta první vyhl. č. 484/2000 Sb. a o dalších 50% podle §14 odst. 1 za použití §15 téhož předpisu) a paušální náhrady hotových výdajů advokátky v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), vše včetně 20 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) v konečné částce 5.262,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. listopadu 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu